Ústavní soud čeká letos zásadní rozhodnutí, jestli se rozmáhající se touha vicepremiéra, šéfa hnutí ANO a majitele Agrofertu Andreje Babiše sledovat a šmírovat podnikatele na každém kroku dostala za hranu, kdy ohrožuje svobodu podnikání a právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním údajů. Elektronická evidence tržeb (EET), která se stala symbolem velkého bratra, zatím kvůli obstrukcím pravicové opozice nebyla uvedena do života. V jejím stínu ale zůstal už před rokem schválený registr všech obchodních transakcí v zemi, který se od prvního ledna tohoto roku postupně začne plnit na finančních úřadech. Zakládá ho zákon s technicistním názvem „kontrolní hlášení DPH“.

Prakticky to znamená, že všichni plátci této daně, což je kolem 550 tisíc firem a živnostníků v zemi, budou muset každý měsíc na berní úřad elektronicky ve speciálních formulářích zaslat seznam všech faktur, které vystavili svým zákazníkům, i těch, které dostali od svých dodavatelů. Na berňák tak dodají detailní přehled o svém obchodování se všemi citlivými daty. Podle identifikačního čísla (IČO) bude přesně jasné, kdo od koho nakupoval. Kdy a za kolik. Na jednom místě tak bude ležet obrovské množství dat, při jejichž zneužití bude velmi snadné prolomit obchodní tajemství. Povinnost platit DPH má dnes každý, kdo jako firma nebo osoba samostatně výdělečně činná dosáhne ročních příjmů přes jeden milion korun.

Právě ta obrovská koncentrace všech obchodních dat na jednom místě vedla skupinu senátorů k podání ústavní stížnosti. Jsou přesvědčeni, že zákon o kontrolním hlášení je v rozporu s Listinou základních práv a svobod, která je součástí Ústavy České republiky. Článek 10, odstavec 3 Listiny říká: „Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.“ Ústavní soudci musí rozhodnout, jestli ho Andrej Babiš svým návrhem porušil.

Sledování ze peníze sledovaných

Bude to jeden z dosud nejvýznamnějších nálezů o svobodě podnikání v Česku. Do značné míry rozhodne nejen o kontrolních hlášeních, ale i o elektronické evidenci tržeb a registru účtů. To jsou další Babišovy chystané zbraně proti „zlodějinám“, na nichž staví svou image a politickou kariéru. Do politiky přišel zlepšit výběr daní. Důvěru voličů získával hesly, jak se mu podaří vybrat jen na DPH 30 až 40 miliard korun ročně navíc. Za první dva roky v úřadě bohužel inkasuje do státní pokladny o desítky miliard méně, než by jen díky velmi rychlému růstu ekonomiky (nikoliv lepšímu výběru) měl. Jen za loňský rok zaostal podle čerstvých dat svého vlastního ministerstva o necelých osm miliard. Andrej Babiš stále tvrdí, že až bude mít k ruce sledovací balíček čítající kontrolní hlášení, elektronickou evidenci tržeb, registr účtů a k tomu sedm stovek berních úředníků navíc, vše se v dobré obrátí. Jen platy těch sedmi stovek berních úředníků přitom přijdou přinejmenším na 218 milionů korun (počítá se s průměrným platem 26 tisíc korun; u těchto expertů budou příjmy ale nejspíš vyšší).

Celá Babišova politika lepšího výběru daní stojí na sledování. Navíc na sledování, které výrazně zvyšuje byrokratickou a regulační zátěž podnikatelů. Přidává jim práci a nutí je k investicím do sledování sebe samých. Všechny možné analýzy a srovnání na téma výběru daní přitom ukazují, že fízlování podnikatelů na jejich vlastní náklady nikde nedokázalo státní pokladny naplnit. O množství daňových podvodů rozhoduje hlavně důvěra ve společnosti. A také pověst daňové správy. Pokud se v podnikatelské komunitě ví, že na berňácích sedí chytří a ostří jestřábi a jejich kontrola je pro toho, kdo podvádí, velmi nebezpečná, podvodů je zákonitě méně. Toho se většinou dosahuje kombinací dobře placených profesionálů, kteří startují po velkých podvodnících, a velmi přísných trestů a pokut v zákonech. Inspektoři americké berní správy Internal Revenue Service jsou vedle fixních platů odměňováni podle počtu odhalených úniků. Nejsou tak motivováni ke snadné cestě, kdy buzerují pekaře nebo kadeřnici z rohu, ale cíleně a promyšleně vyhledávají místa, kde stát přichází o skutečně velké peníze.

Západ vybírá, Východ otravuje a nevybírá

Je to práce, která v jistém ohledu připomíná tajné služby. Nejde o to, aby byl každý hospodský a truhlář pod on-line okem velkého bratra, ale o to, aby měl berňák přehled, kde se skutečně velké podvody odehrávají, a cíleně tam mířil. To je cesta, kterou se v boji proti daňovým únikům vydává většina západních zemí. Potřebujete k tomu jistou míru společenské důvěry a relativně profesionální, akční a motivovanou státní správu. Velkou přednostní je, že západní systém nezatěžuje a nebuzeruje podnikatele. Odehrává se na účet státu.

Opačným pokusem, jak vymoci daně, je východní cesta. Stojí na sledování, shromažďování dat o každém podnikateli, na němž se navíc ten podnikatel musí sám aktivně podílet. To ho připravuje o čas i peníze. Stát sleduje na účet nejen svůj, ale i všech sledovaných. Tato cesta se využívá v zemích, kde chybí společenská důvěra i profesionální a akční finanční správa. Tuto cestu si jednoznačně vybral Andrej Babiš.

Stejně jako se nenajde západní inspirace pro elektronickou evidenci tržeb, nenajde se ani pro kontrolní hlášení u DPH, tedy pro shromažďování dat o všech obchodních transakcích a fakturách z nich. U EET se příklad hledal v Chorvatsku, u kontrolních hlášení pro změnu na Slovensku. Když si zadáte do internetového vyhledávače anglický termín pro tuto novinku (control statement VAT Europe) vyjedou vám vždy odkazy na Česko a Slovensko. „Je pravda, že v západní Evropě se tento mechanismus nepoužívá. V různé podobě ho mají Slovensko, Bulharsko, Rumunsko, Estonsko a Španělsko,“ říká Babišova bývalá daňová náměstkyně Simona Hornochová. Tyto země, s výjimkou Estonska, přitom mají i přes velkého bratra podle statistik Evropské komise jedny z nejhorších skóre ve výběru DPH.

Velkým nebezpečím východní cesty k efektivnějšímu výběru daní je jak její zneužitelnost, která vždy hrozí, když je příliš mnoho dat na jednom místě, tak byrokratická zátěž. Riziko zneužití obchodních dat, která mají obrovskou marketingovou hodnotu, stoupá ve chvíli, kdy ministerstvo financí ovládá člověk, který je zároveň nejsilnějším podnikatelem v zemi v zemědělství, potravinářství a chemii. Tady bude mít na jednom místě všechny informace o obchodech svých konkurentů.

Jistě platí, že finanční správa je nezávislá a ministr financí nemá žádné právo do ní zasahovat. To ale platí taky třeba pro Finanční analytických útvar (FAÚ), který je fakticky finanční rozvědkou a jako jediný může nahlížet do bankovních kont. Jenže úniky z citlivých případů FAÚ opakovaně mířily přímo do Babišem vlastněných Lidových novin.

Horší byrokracie než v rozvojových zemích

Velkým zásahem do podnikání už je samotné zvýšení byrokratizace. Známá pravidelná studie Světové banky Doing Business každoročně srovnává, jaké jsou podmínky pro podnikání v jednotlivých zemích. V roce 2015 nám mezi dvaatřiceti vyspělými zeměmi Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) patřilo pětadvacáté místo. Nic moc. S odstupem před námi jsou ze střední Evropy Slovensko, Slovinsko i Polsko. Žebříček vede Nový Zéland, následovaný Dánskem, Jižní Koreou, Velkou Británií a Spojenými státy americkými. Další v pořadí je Švédsko, Norsko a Finsko. Z umístění skandinávských zemí pověstných vysokými daněmi je zřejmé, že samotná výška daní o podmínkách pro podnikání nerozhoduje. Některé daňové ráje typu Holandska nebo Lucemburska jsou naopak daleko vzadu.

Horší podmínky pro podnikání než u nás jsou v Evropě ze zemí OECD v Maďarsku, Belgii, Itálii, Řecku a zmíněném Lucembursku. Zajímavé je vědět proč. Žebříček se skládá z několika kategorií. Zkoumá, jak je v zemi snadné rozjet podnikání, získat stavební povolení, připojení k elektřině, jak snadno dosažitelný je úvěr. Jak jsou chráněna vlastnická práva, menšinoví akcionáři, jak náročná je insolvence, obchod přes hranice, domáhání se práva u soudu. A jak obtížné je platit daně. Jak pokud jde o jejich výšku, tak o čas a peníze, které to stojí.

Nás táhne dolů všechno, kde se potkáte se státem. Zakládání firem, stavební povolení, ale hlavně placení daní. Naopak je u nás vůbec nejjednodušší obchodovat přes hranice. V tom jsme jedničkou ze všech sledovaných zemí. U daní jsme na tom naopak téměř nejhůř ze všech dvaatřiceti zemí OECD, za námi už je jen Itálie. Známý americký politolog Francis Fukuyma přitom právě bohatou Itálii popisuje ve své knize Trust (Důvěra) jako klasický příklad společnosti nedůvěry, kde lidé nevěří skoro nikomu s výjimkou nejbližší rodiny. Proto je tam tak těžké nejen vybírat daně, ale třeba i zakládat velké firmy a najímat lidi. Proto jsou stále páteří italské ekonomiky rodinné podniky.

Ve srovnání zátěže u daní nevycházíme špatně jen v elitním klubu nejrozvinutějších zemí OECD, ale v celém světě. Mezi 189 sledovanými zeměmi světa nám patří 122. příčka. Před námi jsou desítky chudých a rozvojových zemí. Žebříček daňové zátěže se skládá ze tří kritérií, z nichž všechny mají v konečném součtu stejnou váhu. Sleduje se, jak vysoké jsou v součtu všechny daně, které se mohou podnikatelů dotknout. Kolikrát za rok musejí ty nejrůznější daně státu platit. A hlavně kolik jim všechna ta práce a úřadování s daněmi vezme času.

Skandinávské země figurují na žebříčku vysoko i navzdory vysokým daním, protože své podnikatele zatěžují a obtěžují skoro nejméně na světě. Spousta mýtů o skandinávském modelu padá s tím, jak se severní Evropa v posledních desetiletích společensky mění. Jeden pilíř, který byl základem jejího hospodářského úspěchu, ale zůstává. Stát nepřenáší své povinnosti na firmy. Ať už jde třeba o sociální politiku. Například v Dánsku se propouští bez udání důvodu na hodinu. Totéž platí u daní. Stát nezatěžuje firmy jejich výběrem.

Česko netáhne dolů samotná výška daní. Rekordně vysoké máme jen sociální pojištění. Naší slabinou není ani počet plateb daní. Podnikatel je v průměru musí na berňák poslat osmkrát za rok. To je stejné jako na Novém Zélandu, nejvlídnější zemi pro podnikání na světě. Stejné jako ve Švédsku nebo Estonsku. Pro srovnání: v Irsku je to devětkrát, stejně jako v Německu. V Babišově oblíbeném Chorvatsku devatenáctkrát ročně.

Na dno nás ale stahuje především byrokratická zátěž s daněmi spojená. Podnikatel tady stráví za rok v průměru 405 hodin při placení daní a vyplňování formulářů s tím souvisejících. To je bezmála 17 dní. Po Bulharsku se 423 hodinami (ano, tam mají také kontrolní hlášení DPH) a Bosně a Hercegovině nejvíc z celé Evropy. Pro lepší představivost, jak drsná ta byrokracie je. Průměr vyspělých zemí OECD je 176 hodin za rok. V Polsku je to 271, v Maďarsku 277, na Slovensku 188 hodin. V Itálii 269 hodin. V Portugalsku 275, Rakousku 166, v Belgii 161, Německu 218 hodin a Řecku 193 hodin. V Estonsku naopak jen 81, Irsku 82, Norsku 83, Švédsku 122 a Nizozemsku 123 hodin. Civilizovaný svět je na zlomku naší daňové byrokracie už před zavedením Babišova fízlovacího balíčku s EET a kontrolním hlášením.

Cena za společnost nedůvěry

Je pravda, že naše schopnost vybírat DPH je v porovnání s evropským průměrem slabá a dá se říct východní. Evropská komise pravidelně počítá propast mezi tím, kolik by se v jednotlivých zemích na DPH mělo vybrat, a kolik se skutečně vybere. Poslední dostupná čísla jsou za rok 2013. Ta propast u nás dosahuje 22,5 procenta z částky, která se skutečně měla vybrat. To je 89 miliard korun. Průměrná propast v zemích Evropské unie představuje jen 15 procent. Rozdílem mezi Východem a Západem je markantní. V Polsku je propast 26,7 procenta, na Slovensku 34,9, v Maďarsku 24,4 procenta. V Německu 11,2, ve Francii 8,9, v Dánsku 9,3. Vůbec nejnižší je ve Skandinávii. Švédsko má 4,3 procenta a Finsko 4,1 procenta. Ale velmi se jim blíží středoevropské Slovinsko, které má srovnatelných 5,8 procenta.

Uvedená čísla celkem prokazatelně ukazují, že k úspěšnému výběru daní nevede východní cesta fízlování, ale západní styl společnosti důvěry a profesionální výkonné finanční správy. Jeho vytvoření stejně jako vývoj jakékoliv civilizační úrovně je běh na delší trať. Slibovat desítky miliard navíc díky další byrokracii a fízlování je čistý populismus, který jen zhorší podmínky pro podnikání. Slibovat do pár let desítky miliard korun navíc je čistý populismus. Podnikatelé už dnes mají povinnost všechny faktury evidovat a zakládat. A kontrola z berňáku má právo se na ně kdykoliv přijít podívat. Stejně jako má dávno právo požádat o doložení původu majetku, když má u někoho podezření na nesoulad příjmů a výdajů. Kdo chce daňové úniky a zlodějiny stíhat, má k tomu zákony srovnatelné s civilizovanými zeměmi, kde se to daří.