Už přes čtyři měsíce platí kupující o čtyři procenta na ceně bytu více, než by musel. Od listopadu loňského roku totiž daň z nabytí nemovitosti platí bez výjimky kupující. Vidina státu, že se tak ceny za nemovitosti o stejná procenta budoucím majitelům sníží, byla naprosto lichá. Ceny neklesly, a kupující dnes platí za byty a domy o několik desítek tisíc více. Je to už několikátý případ, kdy stát zcela nevhodným způsobem pokřivil funkční tržní vztahy. Do budoucna by bylo vhodné tuto daň trestající odpovědné úplně zrušit.

Tím spíš, že očekávaný příjem z této daně do erární kasy se předpokládá ve výši necelého jednoho procenta státního rozpočtu. Čili se nejedná o nijak závratný přínos, bez kterého by se hroutily státní finance.

Ještě před pár lety platil daň z převodu nemovitostí prodávající. Následně se tento mechanismus uvolnil, a o tom, kdo zaplatí tuto (diskutabilní) daň, se mohli prodávající s kupujícím domluvit mezi sebou. Obvyklé bylo, že daň nakonec platil prodávající.

Politický předpoklad, že prodávající, po přenesení daňové zátěže na kupujícího, snad svoji nemovitost zlevní, musel vycházet patrně z divokých snů vlády a parlamentu, protože na tyto úvahy se nabízí jediná možná otázka: proč by to, proboha, prodávající vlastně dělal?

Nemovitosti jsou poměrně žádanou komoditou, bydlet ve svém je snem mnoha, zejména mladých lidí, kteří si často berou nemalé hypotéky, aby zajistili bydlení nejen sobě, ale do budoucna i svým potomkům. To je mimochodem ona občanská zodpovědnost, po které mnohý politik volá. Ale namísto toho, aby se lidem, kteří pracují, snaží se být maximálně samostatní a zabezpečují jistou míru nezávislosti i svým dětem, vycházelo vstříc, házejí se jim klacky pod nohy v čím dál větší míře.

K čemu pastelkovné a další tzv. sociální výhody, jestliže stát lidem druhou rukou ty samé peníze, ne-li ještě větší, zase vezme?

Člověk nemusí být ekonom, aby si spočítal, že pokud bude kupovat byt za cenu dejme tomu 2 miliony korun, bude si muset o ta čtyři procenta připlatit, v tomto případě tedy o 80 tisíc korun navíc.

Ale tím uzurpace zájemců o vlastní bydlení nekončí. Do trhu s nemovitostmi neblaze zasáhla také ČNB, která se rozhodla regulovat výši poskytovaných hypoték. Už dnes tak není možné získat hypotéku ve výši celých 100, ale pouze 95 procent, a od dubna letošního roku to už bude pouze 90 procent.

A to ještě s otazníkem. Banky totiž obvykle poskytují hypotéky ještě nižší. Takže výše uvedený příklad koupě dvoumilionového bytu by mohl vypadat následovně: banka poskytne hypotéku ve výši 80%. V tu chvíli musí mít kupující k dispozici nikoliv 20, ale rovnou 24 %, aby mohl zaplatit zbývající cenu nemovitosti plus daň. U dvoumilionového bytu se jedná o částku 480 tisíc korun. A to v situaci, kdy trh s byty fungoval dobře, spontánně a bez nutností regulací, protože pořízení vlastního bydlení není pro stát nijak zatěžující, dokonce právě naopak.

Celková daňová zátěž týkající se nemovitostí (nutno připočítat i každoroční daň z nemovitosti) tak pro budoucího majitele znamená pouze vyšší výdaje a signál, že se radši nemá snažit, protože každá snaha bude státem „po zásluze potrestána“. Bylo by proto na místě daň z nabytí nemovitosti zrušit a ponechat lidem alespoň v tomto směru volnější ruce.