Spisovatel a filmař Peter Krištúfek patří ke schopným a velmi oceňovaným slovenským autorům. Když tedy nyní česky vyšel jeho stěžejní román Dům hluchého, v němž autor líčí slovenské dějiny od 30. do 90. let minulého století, je to událost. Tato rodinná kronika ze smyšlených Brežan totiž dobře zachycuje, jak byla tato doba na Slovensku převratná – ostatně podnětem k jejímu pořízení byla autorovi zjištění o předcích: dědečkovi, který coby pilot na fašistickém Slovensku sestřeloval sovětská i západní letadla, a pradědečkovi, který jejich pilotům pomáhal utíkat za hranice. Oba dědové se sice mohli setkat na témže letišti, ale uzel spolu upletli až nevědomky svými potomky.

Když jsme u těch dějin a nedávno jsme měli výročí srpna 1968, tedy prozatím poslední české a slovenské okupace, jaký vztah k ní Slovensko má?

Zpětně mohu usuzovat podle toho, co mi říkala matka – a ta tehdy zrovna byla zamilovaná, takže nějaké tanky ji příliš nezajímaly. Podle dobového tisku ze srpnových dní, který mám ve sbírce, to pro lidi na Slovensku samozřejmě byl konec velkých nadějí a obrovské zklamání. Když už dnes známe souvislosti, působí okupace ve světle ruské povahy jako nevyhnutelnost a Dubček jako tragická postava, která se shodou okolností dostala na správné místo a stala se pro mnohé projekčním plátnem. Byl milý, usměvavý a měkký. Ale nejsem si jist, jak by ustál realitu, v níž by tanky nepřijely. Dnes se toto výročí na Slovensku nijak zvlášť nepřipomíná, zřejmě by na to všichni nejraději zapomněli.

Vážně? Vždyť slovenský prezident k výročí vydal prohlášení, kdežto český ani slovo. Jeho mluvčí nakonec prohlásil, že prezident se vyjádřil už dřív, když to ještě bylo nepohodlné, a byl za to třikrát vyhozen z práce.

To výročí je symbol, který se váže k naší historii i našemu dalšímu směřování, proto je přirozené, že se k němu prezident vyjádřil – spíš je zvláštní, že český ne. Ale z běžných lidí to už zajímá málokoho. Což je škoda, protože to je memento.

Mimochodem, co takový Vasil Biľak nebo Alois Indra, čili Slováci, kteří pozvali sovětská vojska? Jsou to u vás mrtvá jména?

V to doufám! Však si zapomenutí zaslouží. Biľaka měli hned po devětaosmdesátém zavřít nebo aspoň přestěhovat do špinavého paneláku v Petržalce a dát mu penzi běžného důchodce. Na to, kolik životů zničil nebo zmrzačil, jsme k němu byli příliš laskaví. A nejen k němu. Neustále řešíme, kdo byl nebo nebyl agentem StB – no a bývalá hlava Státní bezpečnosti, generál Alojz Lorenc, je bezúhonným ctihodným občanem. To už je klasika.

Ptám se na osmašedesátý, protože mám dojem, že Slovensko stále řeší hlavně svá fašistická léta. To jsou ty živé a neuzavřené dějiny. Proč to pořád tak doutná? Je to šokem a rozervaností, kterou si země prodělala, když v průběhu jednoho desetiletí dvakrát zprudka otočila a lidi vždy museli říkat opak?

Slovensko jako malá země bylo vždy ve vleku silnějších sousedů, kteří ho zásobili rozpory. Je to jedno z témat mojí knihy a zároveň jeden z nejdůležitějších rysů našich dějin. Každý má v rodině gardistu i komunistu a všichni sedí za jedním stolem. Z vojenského slovenského štátu se stal mýtus o samostatném Slovensku, blahobytu, kde se všichni měli rádi a žili spokojeně pospolu. Je to falešný obraz a šíří ho hlavně ti, kteří to nezažili. Tedy hlavně nacionalisti, kteří chtějí ukázat, že kdysi tu existovala jakási země zaslíbená, samostatná a prostá cizího vlivu. Zní to fakt hloupě. Prostě v maličké zemi jsme museli chvíli zdravit Heil, potom Zdravstvujtě a potom How are you. Neměli bychom si namlouvat, že je naším osudem něco jiného.

To ale vyznívá tak, že jste kdykoli připraven převléknout kabát, když přijde čas.

Nejde o to, zda jsme připravení to udělat – prostě v historii se to tak obvykle dělo. Národ většinou neměl jinou možnost, stačí vzpomenout rok 1948.

Nedovedu si vlastně představit, jaký dopad může na společnost mít to, že se chvíli cítí pod parou jedněch, vzápětí druhých, pak se euforicky nadechne, následně zase je pod parou, pak se osamostatní a vyrovnává s vlastní diktaturou. To je zvratů za pár desítek let, musejí mít velký vliv na sebevědomí a zralost společnosti.

Zachraňuje to vzpomínkový optimismus a přesvědčení o vlastní dobrotě a zlu těch druhých, typický slovenský blud o „holubičím národě“. Přitom je to jinak: stačí dvacet let, a zapomeneme na všechno. Ačkoli v návaznosti na socialismus v nás ještě nějaké mentální vzorce přetrvávají. Třeba „kamarádšafty“ a jánabráchismus. A je to logické, protože když nemůžete věřit světu „venku“, zbývají kamarádi a rodina. Slovensko je tímhle myšlením postiženo velice, platí tu: Neznáme se osobně, jsi nepřítel! Je to i rodokmenem, jelikož všichni pocházíme z maličkých vesnic zastrčených v dolinách, oddělených vysokými vrchy. Nosíme si ty doliny i vrchy všude s sebou.

V úvodu vašeho románu je jednou z figur konstatováno, že minulost žádná není. Následuje osm set stran textu, v němž dokládáte, že máte jiný názor. Jako bychom ani nic jiného než vzpomínky k ruce neměli. Přesto myslím, že tomu povzdechu mládí o neexistujícím včerejšku rozumím.

Šlo mi spíš o úvahu, co je to „pravda“ – totiž příběh, kterému se rozhodneme věřit. To je i historická pravda. Zemřel Štefánik jako oběť nešťastné náhody, nebo ho zavraždili? A Dubček? Je historie reálný záznam skutečností, nebo novější interpretace faktů? Hlavní postava mého románu s oblibou klade provokativní otázky, je ironická i si často odporuje. To je rozkošná vlastnost vyprávění v první osobě, které je – a má být – černobílé, subjektivní a často rozporuplné.

Impulzem k románu byly osudy vašich dědů. Vy jste se s nimi vyrovnal knížkou, ale jak je vnímali příbuzní, zejména vaši rodiče?

Dům hluchého není rodinná kronika, spíš můj pokus o ni. Pátrání po životech obou mých dědečků se mi totiž kontaminovalo příběhy jiných lidí a nakonec i mou fantazií, kterou jsem nezvládl udržet na uzdě. Můžu ale myslím říct, že jsem zkoumal cosi jako genetickou paměť, tedy jak se po předcích dědí povahové vlastnosti či způsoby chování. Zajímalo mě, jak bych se v problematických situacích choval já, tak jsem o tom napsal. Příbuzní samozřejmě byli zvědaví, jaké kostlivce jsem vytahal ze skříní na světlo – jenže byli zklamaní. Nebo se jim ulevilo. Každopádně nic zásadního nenašli.

Je to rodinná kronika. To je žánr, který v české literatuře vymizel, už není běžně spojen s populárními a váženými autory. Kdežto na Slovensku – a doznávám, že jsem ovlivněn výběrem, který v češtině vychází – je to žánr úspěšný. Není to však vlastně žánr růstový, symbol společnosti, která teprve zraje k osamostatnění?

Psaní o historii není ve slovenské literatuře běžné, dokonce se na ně někteří slovenští literární teoretici dívají s despektem. Třeba v jedné recenzi jsem se dočetl, že její autor si radši přečte literaturu faktu, protože opisovat v próze historii mu připadá zbytečné. Vlastně to měl za beletrizovaný dějepis. Pobavilo mě to, vždyť tím popřel psychologický a subjektivní rozměr beletrie. Čtenáři však evidentně na historii jsou zvědaví, z čehož vyplývá i výběr knih na překlad. Zrovna Dům hluchého je dobrý příklad, protože postupně vyšel v osmi jazycích – třeba v angličtině, arabštině a holandštině. Celkově se o slovenské původní literární tvorbě dá říct, že po pustině devadesátých let, kdy se v umění nedělo skoro nic, musela literatura tak trochu vstát z popela a definovat se znovu. Mám pocit, že vcelku úspěšně.

Oč ten pocit opíráte a jak se ten úspěch projevuje? Protože když v bratislavském knihkupectví vidím tu českou dominanci, berou mě coby zájemce o slovenskou produkci mdloby.

To je výběrem knihkupectví. Hovoříte o dominanci české moderní původní tvorby, je to zřejmě omyl. Na Slovensku jsou současní čeští autoři většinou zrovna tak neznámí jako v Česku ti slovenští. Každopádně dobrá kondice slovenské původní tvorby je dána její bohatostí a množstvím témat, která zpracovává. A zájmem čtenářů. Porota nejznámější slovenské Ceny Anasoft litera každoročně vybírá přibližně ze sto padesáti nových prozaických knih. To je celkem dost, byť jistě ne všechny jsou kvalitní.

Naposled k té rodinné historii: jaký vztah k ní máte poté, co jste o ní sepsal román a pak s ní projel kolečko čtení a rozhovorů? Dovedu si představit, že na začátku byla zvědavost, možná posedlost, ale co je na prozatímním konci vašeho soužití?

I když to kvůli užití ich-formy může působit opačně, má moje psaní málo společného s mým reálným životem. Psaní mě velmi naplňuje, umožňuje mi únik z reality, žít jiné životy a skrývá v sobě i jistou hru, potěšení a fantazírování.

V jednom z rozhovorů jste řekl, že kdokoli dnes čte, je fajnšmekr. To myslím znamená, že literatura se stala něčím výsostným, nikoli běžným. A že spisovatel vykonává výlučnou práci.

Když se kolem sebe podíváte, kolik lidí se psaní věnuje, musíte dospět k témuž názoru. A čtení knih má velkou konkurenci v televizi a internetu. Lidé chtějí informace rychle a instantně, ne dlouze a rafinovaně, jako když Malý princ jde pomalu ke studni. Čtení knih je ve světě moderních médií cosi staromilského a zvláštního.

To se v budoucnosti může mockrát změnit. Anebo taky ne: četl jsem rozhovor, v němž ekonom vykresloval utopii zítřka: práce nebude, takřka vše zastanou roboti, většinu času budou lidé trávit ve virtuální realitě, místo peněz budou lajky, půlka lidí bude vymýšlet nové hry a druhá půlka je hrát. V takovém světě četba a tvorba literatury získají na novém významu, spisovatelé se teprve budou mít dobře.

To mi konvenuje, ale je to jenom krásný sen a utopie, knihy budou pořád výlučnější. Abyste mi rozuměl – samozřejmě jsem obklopený množstvím lidí, kteří čtou a zažívají při tom velké potěšení, ale vidím i ty ostatní.

Vraťme se ještě k neexistující historii. Pokud by skutečně žádná nebyla, nenese žádný význam ani to, že Slováci teď potřetí v dějinách společného soužití s Čechy vlastně Čechům vládnou. Poprvé to bylo za Dubčeka, podruhé za Husáka, nyní je to potřetí za Babiše, Tkáče nebo Krnáčové. Pokud však historie existuje, význam to má. Takže jak to je?

Existuje starý fakt, že oba naše národy trpí představou, že lepší je to, co má soused. Znáte to: Češi Slovákům ujídají a Slováci žijí na úkor Čechů. Nebo: když se nám zhnusí naši, nakoukneme přes plot a hned láteříme, jaké to tam je super a jak tam to funguje líp. Ne. Jsme si až příliš podobní. To je pro mě odpověď. Navíc je příliš jednoduché vidět národnost a ne jisté povahové rysy.

Jisté povahové rysy?

S výjimkou Patrika Tkáče (finančník, zakladatel skupiny J&T – pozn. red.) jste jmenoval politiky – a ti musí být egoističtí, teatrální, až hysteričtí, bezohlední, tvrdí a cílevědomí. Musejí být schopní manipulovat lidmi a eventuálně je dokázat obelhat falešnými sliby. Jsou dokladem toho, že svět vždy dopředu posouvaly hamižnost a ctižádost. S národností to nemá společného nic. Takže vidíte, že politiky nemám rád a hnusí se mi. Nic lepšího nemáme, ale jestli se mě zeptáte na jejich dobré úmysly, říkám rovnou, že takové mívají jenom tehdy, když to vyhovuje jejich zájmům.

Jste filmový režisér. Kombinace literárního a filmového autora je výjimečná, příliš se tu nenosí. V které z obou činností se cítíte volněji?

Jedno se doplňuje s druhým. Filmování je kolektivní práce, která má mnoho svazujících pravidel. Na výsledek čekáte dlouho, někdy až příliš. Kdežto psaní závisí jen na mně, jeho plody se dostaví poměrně rychle, a proto je svobodnější. Kdysi jsem používal bonmot, že režie je moje povolání a psaní můj nejdražší koníček. Ve všech významech toho spojení: stojí mě nejvíc prostředků a mám ho nejradši. Dnes už se to vyrovnalo. Důležité ale je, že při žádné z těchto činností nejsem vystaven tlaku komerce. To je na tom nejlepší.

Včera jsem po letech viděl Tisícročnú včelu, film zachycující přelom 19. a 20. století. A ta atmosféra rodícího se nacionalismu a politického partajnictví, které začínají definitivně vítězit nad dělením lidí podle víry a vyznání, je v něm zachycena pěkně. Zfilmovat Dům hluchého, mohlo by to být pokračování tohoto filmu...

Považte, kolik stojí historický film, a vezměte do úvahy dlouhodobou poddimenzovanost slovenské kinematografie – naše „drahé filmy“ se rovnají americkým nízkorozpočtovým. Natočit Tisícročnú včelu umožnila především socialistická kinematografie, která, i z propagandistických důvodů, disponovala obrovskými prostředky. Dům hluchého začíná ve 30. letech a končí v současnosti, to by enormně nafouklo rozpočet. Navíc pendantem dlouhometrážního filmu je spíš povídka nebo novela a ne košatý příběh, který musíte bolestně okrouhat na minimum – nebo na sexuální scény. Plánuji ale zfilmovat svou novelu Ema a Smrtihlav, komorní příběh ze 40. let o chlapci, který se musí skrývat a vytvoří si svůj fantazijní svět z dobových reklam a fotografií. Dramaturgii mi dělá Marek Epstein, a pokud všechno půjde dobře, bude to slovensko-česká koprodukce. Výsledek ale očekávejte nejdřív za dva tři roky.