Drobný kluk v černém sedí u piana zády k publiku, ten nástroj jako by na něj byl trochu moc velký. On působí křehce a mladě, vypadá na míň než těch svých pětadvacet. Je trochu nahrbený, jako kdyby čekal ránu do zad – a ona přichází. 

Publikum na něj bučí, píská, řve a i přes nedokonalou nahrávku, i přes tu vzdálenost v čase (záznam je z roku 1966) je síla toho vzteku přecházejícího v nenávist skoro hmatatelná. Je to křik lidí zraněných a uražených, někdo je připravil o cosi jim drahého. Zbožštili někoho, určili jeho životu a práci nějaký smysl – a on měl tu drzost se vzepřít, odmítnout tu roli.

Symbolem té vzpoury je pro ně hudební nástroj, ten zdroj elektrického kraválu, kterým se Bob Dylan vyřadil z okruhu umělců, již projíždějí zemi s akustickou kytarou, aby v místech společenského vzepětí pomáhali dobré věci. Místo toho se nechá doprovázet rokenrolovou kapelou, zpívá k tomu písně, z nichž se angažované poselství dá abstrahovat těžko, spíš vůbec. Je na něm vidět, že je nervózní, že k němu ty projevy nechuti doléhají, nemá hroší kůži, všelijak to maskuje. A pak začnou hrát Ballad of a Thin Man, ta písnička nezní jako folkový popěvek elektrikou jenom posílený, ale docela divoký hukot, který na nepřátele v publiku musí působit jako červený hadr, sůl do jejich ran. A Dylan je tou písní rázem pohlcený, možná bez pojmu o tom, kde se právě nachází. Je vidět, že nepředvádí nějakou lacinou provokaci ve stylu „vytočím dav prostě proto, že můžu, a proto, že mi to nakonec třeba projde“. Dělá, co musí.

Hrdina z dospívání

K hudebním hrdinům raného dospívání, toho hraničního dětství, může člověk postupem doby získat ambivalentní vztah. Často pobaveně sentimentální – no jo, no, byli jsme tehdy všichni trochu telata, ale časy to byly hezké. V plus minus mojí generaci ta první určující setkání byla s velkými hvězdami 60. let (plus hardrockovými giganty dekády následující). Někteří pro mě už zůstali uzamčení v časech adolescence, stalo se z nich něco jako walkman – atribut, o němž vím, že ke mně kdysi patřil, nijak zvlášť mě ta vzpomínka ale nerozněžňuje a ani moc netoužím tahat se s ním po ulicích zas. Podobně to, přiznávám se, mám s Beatles a taky Doors. A pak jsou ti, které člověk čas od času slyší a udělá mu to vlastně docela dobře (Stones a „Cepelíni“ třeba). A pak je tu Bob Dylan, který v hlavě strašně vyrostl ve srovnání s dobou, kdy jsem louskal překlady jeho textů, vůbec jim nerozuměl a snil přitom, že třeba jednou taky napíšu něco, čemu nebude nikdo rozumět.

Konzervativní křesťanský anarchista

Ve filmu Todda Haynese Beze mě: šest tváří Boba Dylana hraje zpěváka šest herců, autor tím demonstruje, jak je postava Boba Dylana jaksi nesoudržná, rozpadá se do mnoha a mnoha jiných figur, často navíc protichůdných. Určitá neproniknutelnost je už hodně dlouho součástí jeho kouzla, píše se o ní často. Je vlastně docela zvláštní, že po víc než půl století Dylanovy slávy a desítkách písní, v nichž se vyjadřoval také k dobovým událostem, se dá těžko říct, jaké přesně je jeho politické přesvědčení (ne že by zrovna tohle bylo na Dylanovi to nejdůležitější). Jeff Taylor a Chad Israelson ho v nově vydané knize popisují jako konzervativního křesťanského anarchistu, jehož politickými tématy jsou svoboda, podezíravost vůči moci, víra v univerzální posvátné pravdy a spravedlnost pro zranitelné. Může být.

Zpěvákův životopis tu neproniknutelnost jistým způsobem dokládá – Dylan kolem sebe přece už od počátku kariéry spřádal legendy nebo nechal jiné, aby je vymýšleli za něj, na některé otázky dává dost kryptické odpovědi, když má náladu nebo si trochu vymýšlí a z tazatele, potažmo čtenářstva si utahuje. Slovutný český básník Kremlička kdysi v úředním kontaktu s policií do protokolu vypověděl: „Více už k tomu sdělovat nebudu, vše už je řečeno v mých básních.“ Dylan to asi někdy mívá podobně. V něčem je ale tenhle velký umělec našeho času až pozoruhodně celistvý. Ve vztahu k publiku třeba. Taková je aspoň moje – možná pomýlená – představa.

Publikem nepohrdá, ale nepatří mu

Rozhodně si nemyslím, že by jím pohrdal. Roky a desetiletí odehraje před obecenstvem obrovské množství koncertů, i když by už dávno nemusel. Publikem rozhodně nepohrdá a ví, že ho potřebuje, jenom jím zjevně nechce být vlastněný. Třeba proto, že svoje umění, tu svoji práci, bere vážně. Známé písně mu zahraje tak, že je třeba ani nepozná. Co taky dělat jiného? – Předvádět je po všechna ta desetiletí identicky, tak, jak je lidi mají rádi, by přece musela být vražedná otročina. Je publiku k službám, přijede a předvede tu svoji věc, nejlíp, jak to v danou chvíli dokáže. Není ale jeho služebníkem a odmítá být i jeho modlou, falešným idolem. Je jistě obtížné stát se v době mládí masově a světově uctívaným a asi ještě těžší je to uctívání riskovat, třeba se ho i vzdát.

Představuju si, že to Dylan neudělal z důvodů trochu narcistních – milujete obraz, který jste si o mně vytvořili, ale já chci, abyste mě milovali takového, jaký jsem, případně v té roli, kterou já sám chci hrát. Že za tím bylo něco podstatnějšího. Vědomí, že zbožštění falešné představy o nějakém člověku, manipulování jím do role, již nechce hrát a která mu nepřísluší, může zastřít to, co na něm je třeba skutečně božské. Dar psát písně složité za tři rohy, a taky zázračně jednoduché, o nichž by jeden věřil, že někomu napadaly do hlavy shůry a on je dokázal přeložit, vyjádřit, zahrát tak, jak potřebovaly – nebo alespoň jak on upřímně věřil. V tajemné symbióze inspirace a obyčejné práce, všeho toho přejíždění, zkoušení, nahrávání a dalších rutin kočovného baviče.

Publikum na té cestě jistě hodně pomůže, ale ta hlavní loajalita nemůže patřit jemu, jasná věc. Za ty roky se to většina Dylanových fanoušků snad už naučila, část se jednou za čas vytočí – zase provedl něco, co se nám nelíbí. Loni to bylo, když prodal písničku a vystupoval v patriotické reklamě na auta Chrysler, která se vysílala při Super Bowlu. Zase to schytal, „zaprodanec“ – no tak co, třeba se mu ty peníze zrovna na něco hodily, třeba je patriot a má rád auťáky. Třeba je v pokušení tu přecitlivělou část publika čas od času vytočit, když se vždycky tak spolehlivě nechá. U Dylana si člověk nemůže být ničím stoprocentně jistý, kromě těch nejdůležitějších věcí. Zas až tak moc jich není.