Rubrika Postavy už v Týdeníku Echo existuje nějakou dobu, o mašinách se v ní ale moc nepsalo. Nejvyšší čas to změnit. Takže Terminátor. Je to totiž postava velice pozoruhodná, svým způsobem dokonalá. Jistě ne proto, že by se v ní otevíraly nějaké hlubiny, dokonalá ale pro ten účel, k němuž byla autory filmů použitá (mluvím o prvních dvou Terminátorech v režii Jamese Camerona).

Navíc je teď možnost vidět film Terminátor 2: Den zúčtování v 3D konverzi, která by zrovna u tohohle snímku mohla mít smysl a provedená je velmi dobře. Svým způsobem je příznačné, že se Terminátor v tomhle formátu představuje v čase, kdy 3D už pomalu vychází z módy. Protože ten stroj s tělem Arnolda Schwarzeneggera je anachronismus, ale v něčem i figura velmi současná.

Téma vzpoury strojů, které získají vlastní já, uvědomí si ho a vzbouří se proti svým lidským pánům, je dnes docela v módě, taky kvůli očekávání příchodu nějaké plnohodnotné umělé inteligence do lidského světa (to očekávání je podle všeho značně nepřiměřené, ale to je na jinou debatu). Příběhy o lidských výtvorech, jež se vymknou z rukou stvořitelů a postaví se proti nim, zaměstnávají představivost filmařů a spisovatelů už dlouho, v posledních letech se ale proměňuje jejich optika. Jsou vyprávěny především z hlediska těch vzbouřenců, srdcem spíš na jejich straně. Počalo to už u Terminátorova plus minus současníka Blade Runnera, z nějž vzbouření androidi vycházejí jako ta možná ne vysloveně lepší, ale přinejmenším pochopitelnější méně amorální strana. Výrazněji „prorebelský“ je loni úspěšně premiérovaný seriál Westworld nebo nové zpracování Planety opic, v nějaké míře i chytrá komorní sci-fi Ex Machina. V Terminátorovi jsou však stroje za čisté padouchy (s jednou podstatnou výjimkou).

Někdy v budoucnosti lidé zapnou nový vojenský počítačový systém Skynet, ten promptně projde procesem individuace a jme se vyvražďovat lidstvo. Je v tom velice úspěšný, vzdoruje mu ale armáda lidských partyzánů v čele s velice schopným Johnem Connorem, velící mašina vyšle strojem času do minulosti robota-zabijáka, Terminátora. Úkol zní jasně – zabít Sarah Connorovou, Johnovu matku, a způsobit tak, že velitel v přicházející válce se nenarodí, změnit budoucnost, a tím i poměr sil na bojišti v ní. Ve druhém filmu pak stejný model robota přichází z budoucnosti, vyslán lidmi, aby naopak Johna už jako chlapce chránil, protože po něm jde ještě pokročilejší typ strojového vraha – tekutý chlapík, jenž dokáže měnit podobu a vůbec… Prostě je hodně nebezpečný.

To polidštění strojů v Terminátorovi je ale docela úzké, rebelující mašiny jsou hnány jakoby jediným zájmem – ovládnout svět. Nekladou si filozofické otázky, nebouří se proti nějakému hroznému údělu, netouží po poznání jako počítačová „hrdinka“ kouzelného filmu Spikea Jonzeho Ona. Nemají individualitu, jsou jenom součástmi vyššího celku, neomezuje je pud sebezáchovy. Cameron pro takovou postavu našel ideálního herce – Arnolda Schwarzeneggera. Akční hvězdu, již ale mimo ten žánr nikdo nebral vážně – a existovaly pro to docela dobré důvody: hercova topornost, jeho silný akcent a řekněme velmi omezená škála výrazových prostředků. Tohle všechno se ale při ztvárňování Terminátora změnilo v přednost, nikdo by toho robota nezahrál líp. Imponující tělesná schránka, v něčem až nadlidská, tomu odpovídající slovní projev, lidský, avšak ne úplně; strojovost je přitom ve Schwarzeneggerově projevu nehraná, samozřejmá. A ten germánský akcent je také velké plus, navozuje asociace, které se v daném kontextu docela hodí. Terminátor je také v obou filmech zhmotněním jakési absolutní vůle, neuhýbající, nesmlouvavé, chce jen to jedno – nejdřív zabít, později zachránit. A chce to hodně, nemá slabinu, přes niž by ho bylo možné zlomit nebo aspoň vyvést z rovnováhy. Jeden se s ním prostě nedomluví. Postava ze sci-fi pro masy. A taky materiál pro působivou noční můru. Jezdec z Apokalypsy v kožené bundě a s „brokárnou“ přes rameno.

A vlastně i tou apokalyptičností je film (především ve druhé části) velmi současný, s motivem konce světa pracuje jednoduše, a přitom docela chytře. Zánik života, jak jej známe, v hollywoodských spektáklech představuje hrozbu, kterou hrdinové s vypětím všech sil a třeba až zázračně odvracejí. V prvním Terminátorovi je ale ten konec neodvratný, už vlastně nastal, na jeho příchodu se nedá nic změnit (v pokračování snímku se ukáže, že to není tak docela pravda). Jistota, že lidská civilizace směřuje k děsivému konci, filmům dodává jakousi vrstvu vážnosti, u filmů tohoto druhu vlastně docela nezvyklou. Každou scénu ze současnosti vnímá divák s vědomím, že ten zobrazovaný svět brzy a krutě skončí. V druhé části, kde se ze Schwarzeneggerova Terminátora stane zbraň té lidské strany, zas to vědomí přicházející apokalypsy (a později její možnosti) funguje jako spolehlivé alibi. Aby nenastalo tohle, je možné udělat skoro všechno. Přicházející zkáza je navíc velmi působivě předvedena, je to skoro takové „ohnivé porno“. Chceš, člověče, aby se děti na hřištích měnily v hromádky popela? Ne? Tak drž palce Arnoldu Schwarzeneggerovi, aby zmrzačil co nejvíc losangeleských policajtů. A může tě to těšit, až je bude kosit, nemusíš z toho vůbec mít výčitky. To, že dětský hrdina Terminátora instruuje, aby lidi nezabíjel, ale jenom těžce zranil, může působit jako jenom taková úlitba pro svědomí publika. Protože máloco určitý typ diváka ocení víc než možnost těšit se z pohledu na zkázu, aniž by to přinášel, řekněme, morální problém. V druhém Terminátorovi se Jamesi Cameronovi podařilo dosáhnout dvou zdánlivě neslučitelných cílů. Držet palce lidství. A zároveň přinášet opojné obrazy jeho popření. Zní zachmuřená dramatická hudba, na sklech elegantních černých brýlí nositele absolutní vůle se odráží oheň. Něco to připomíná.