Chci a musím se ještě jednou vrátit k textům oceněným v letošním ročníku literární ceny Magnesia Litera. Potřebuji se detailněji a poctivěji vyrovnat s knihou, která uspěla coby objev roku, která mě však bez ohledu na svá ocenění a dávno před nimi vábila, provokovala a nutila k rozpačitému přešlapování před knihkupeckými policemi, na nichž se vypínala a zkoušela zaujmout případného kolemjdoucího zájemce. Je to drobná povídková knížka Matěje Hořavy Pálenka. Prózy z Banátu.

Její název před četbou samozřejmě varuje, protože signalizuje literaturu vypočítavou, jež sází buď na zdejší zálibu v unikání na venkov, do opuštěných míst a přehledného klidu minulosti, nebo na tuzemské hobby ve velkolepých cestovatelských dobrodružstvích, které se projevují odvážnou návštěvou české komunity žijící po staletí dokonce až na dalekém Balkánu, kam se vyjma pozoruhodných našinců vydávají sami snad už jen vlci. Anebo může jít o ten nejhorší případ, kombinaci obou přístupů. Navíc vzhledem k tomu, že autor se drží v ústraní a jeho identita není známa, nelze se předem vyhnout ani obavám, zda knížka není než vypočítavý vtip, který s popsanými obavami kalkuluje a vtahuje je do své hry se čtenářem, aniž přestává být tím nejdůležitějším: dobrou literaturou. Právě paradoxně pro všechny uvedené důvody je Hořavův debut lákavý, neboť ani přes odrazující výpravu nevylučuje možnost, že zrovna tyhle povídky mohou být onou výjimkou z pravidla, kvůli níž stojí za to pouštět se do nalézaní nových duchaplných autorů.

Jenže tato rozpolcenost zůstává a potvrzuje se s každou další přečtenou stránkou. Kratičké povídky zachycují atmosféru krajiny v Rumunsku na dohled srbské hranice a prchavost uplynulého okamžiku; jsou to vzpomínky nejen na Banát, ale ovšem na všechna místa, jež autor se svým životem dosud pojí (Děčínsko, jižní Morava, Německo). A jejich ambicí není zprostředkovat děj, nýbrž poezii „nevšedního dne“. Někdy se to daří a bylo by úplně jedno, zda text bude sázen a lámán vprostřed stránky, anebo poteče od kraje ke kraji: „Věřil jsem, že ovládám vítr; jako malý kluk ve školce jsem věřil, že ovládám vítr.“ Ale zároveň platí, že rytmus Hořavových textů je zřetelný přerývaností vět, jejich spěšností a dychtivostí, které možná souvisejí s odhodláním nenechat pamětí proklouznout do stoupy nějaký důležitý obraz. Vlastně to stvrzuje výše uvedené: Banát i česká krajina jsou zásobárnami obrazů, z nichž žádný nesmí přijít vniveč. To musí pochopit každý Čech – vždyť je nucen ustavičně se pořádat s hymnou, která po ničem jiném nesténá.

Onen Hořavův spěch má za následek věty rozštípané na třísky, a dokola nastavované dvojtečkami, trojtečkami, přechodníky, pomlčkami. A závorkami a kurzívou tam, kde autor chce a potřebuje strhnout pozornost na sebe sama. Nevadí to jako záměr ani pokus o metodu, ale viditelně to trčí a otravuje – ostatně nejsem prvý, kdo na záběr interpunkce upozorňuje. Povídky jsou to tedy docela grafické, i to stvrzuje autorovu touhu po básních, a bude napínavé nahlédnout, dočká-li se titul několika vydání, jak budou její členění redaktoři dalších případných edic respektovat. Teď hodně překvapuje kurzíva, která značí a zdůrazňuje „kouzlenou“ češtinu banátských krajanů a kterou Hořava zpravidla okamžitě vysvětlí, jako by právo nerozumět jazyku a jeho zákruty si představovat bez jistoty správného úsudku měl jen on sám. A to je na jeho knížce nejproblematičtější: leze z ní autorovo kantorské povolání, poučená snaha nezapomínat, mít tam zachyceny a upozornit na všecky jaksepatří, Čechy v Čechách, Moravany na Moravě, Čechy v Banátu, odsunuté Němce i neodsunuté Němce, Židy na hřbitovech i tehdy nepochopitelnou tíseň a vůně někdejšího socialistického školství v osmdesátých letech.

Taky ten pseudonym, zvolený trefně, o tom žádná, ke Kahudovi nebo Haklovi svou poetikou lícuje, se povedl. Vlastně tu toho hodně pasuje, což je dobře, protože lyrická próza už se ve velkých nakladatelských domech příliš nenosí, ale má to háček. Nechat se strhnout neustálým přívalem obrazů a vzpomínek na jakoukoli nepatrnou událost, aťsi jako autor, aťsi jako čtenář, znamená riskovat (konečně nějaký risk) ztrátu soudnosti v jejich výběru. Autora to vede k sepisování ukvapených vět, v nichž se neděje nic a o nic v nich nejde, a čtenáře k víře, že autora, jímž se nechal nachytat, může obdivovat za víc, než si zaslouží.

Matěj Hořava: Pálenka. Prózy z Banátu. Vydalo nakladatelství Host v roce 2014. 124 s. 199 Kč.