První červnový víkend se v Praze konal sjezd spisovatelů, první porevoluční, první svobodný. Tak to bylo zdůrazňováno pořadateli a organizátory, vloni založenou Asociací spisovatelů. Ta usiluje o to, „zvyšovat prestiž spisovatelské profese, nastavit nový úzus jejího ekonomického ohodnocení a podporovat vzájemnou výměnu profesních zkušeností“, o „profesionální pojetí spisovatelské činnosti a dbá na její prestiž“, o „založení Literárního domu a následně zajišťuje jeho provoz“, a tak podobně.

Jsou to chvályhodné velké cíle, i když jejich přínos kazí roztržka s Obcí spisovatelů, kterou okatě Asociace odmítá jako partnera. Mladí spisovatelé sice před založením svého klubu údajně zkoušeli ovládnout Obec, ale protože se nezdařilo hned, zvítězila tuzemská verze řešení problémů: vznikl nový subjekt, takže jakékoli případné pokusy o utvoření tradice vzaly za své. Z politického uvažování je to velmi dobře známý model.

Samotný sjezd byl pečlivě zabalený: inzerován v televizi, novinách, na internetu, patrně i v rozhlase, se snažil působit dojmem, že se na něm může stát něco zajímavého, protože důraz setkání měl být právě na jeho obsahu. Dlouhodobě inzerovat něco tak nudného, jako je konference, není lehká práce. Očekával-li však někdo od autorů stvrzenku jejich práce, nápaditost, musel být zklamán hned zkraje. Nejzábavnější na celém tom reji se totiž předem stal okamžik, kdy se pořadatelé rozhodli na snahu o serióznost rezignovat a odkrýt, že ve skutečnosti je jejich cílem uvedení tyjátru. Takže podtitulem sjezdu se stalo nesmyslné (a agresivní) heslo „Přepisujeme přítomnost“ a motivem závazky pronést „sto padesát tisíc slov“ a přivézt Milana Kunderu nebo ho aspoň na dálku přimět napsat referát. V literárním týdeníku ČT U zavěšené knihy pak člen předsednického výboru Asociace a šéfredaktor literárního „obtýdeníku“ Tvar Adam Borzič prohlásil, že uspokojení je pro něj už to, že se sjezd koná. A závěrem tohoto bloku ohlášek ubezpečil v úvodním projevu na sjezdu předseda Asociace, spisovatel a dramaturg uvedeného televizního pořadu Jan Němec, že „osobně tento sjezd nemíním považovat za nějaký mezník… Zajímá mě hlavně jako experiment, jako výzkum, jako určitá zatěžkávací zkouška našeho oboru.“ Cílem tedy byla nevázaná hra, bez zodpovědnosti za výsledek. Tomu odpovídalo i ujištění Němce, že do své funkce „ustoupil“, tedy vlastně oznámení, že předsednictví je k dispozici jinému.

Nářek a slzy byly hlavní téma sjezdu. Němec v projevu ponejvíc hovořil o tom, že od těch dob, co neexistuje aktivní oboustranný vztah politické moci a literatury, jsou autoři bezmocní. Proč, nevysvětlil. Ani to ne, proč trvat na uvažování v horizontu komunistického puče v únoru 1948, odkdy si autoři, kteří se dokázali se státem a mocí dohodnout, žili báječně. Po obrázku chudých venkovských kantorů z 19. století dokonce symbolicky na zámku, který jim byl dán k užívání. Němec může být klidný, protože sjezd uvedla náměstkyně ministra kultury, která ubezpečila, že ministerstvo Asociaci chápe jako seriózního partnera. Na granty bude. Preventivně ještě šéf Svazu českých knihkupců a nakladatelů Martin Vopěnka ve svém vypočítavém projevu svěřil, kolik by autor musel vydávat knih, aby si mohl dvakrát měsíčně dopřát sex s prostitutkou.

Měřeno projevy, které jsem slyšel nebo četl, spisovatelé oplátkou nabídli veřejné blaho – angažovanou literaturu. Co to je: podle Jana Němce či Miroslava Balaštíka takové texty, které berou v potaz umrzlé bezdomovce. Podle Petry Hůlové, která aspoň s vymezením angažovanosti svých kolegů zjevně bojovala, takové texty, v nichž slovo znovu najde váhu a autor pomyslí na lidi. Podle Karla Pioreckého takové básně, které „vědí o mrtvých na Ukrajině a o podřezaných zajatcích islamistů“. A tak dál a tak podobně. Autorské sebemrskačství na sjezdu se týkalo všeho možného, jen ne toho podstatného – neschopnosti napsat pořádnou knížku. Zmíněný Borzič v televizním rozhovoru vyslovil vůči sjezdu jeden pozoruhodný cíl: aby po něm bylo „zřejmé, že tu je literatura a že tu jsou spisovatelé, kteří myslí, vnímají a cítí“. To je samozřejmě v pořádku, ale bylo by fajn, kdyby kromě těchto tu byli i takoví, kteří píší. A bylo by fajn, kdyby kromě zdůrazňovaného my ponechali prostor pro já, pro osobní touhu, práci i zodpovědnost. Předvedené představení totiž vyznělo jako vítaná příležitost, jak ulevit vlastním nedostatkům a možná i zklamáním. Vždyť tolik jiných nepřišlo, nemělo potřebu.