Reportér a komentátor řeckého deníku Kathimerini Janis Palaiologos je autorem knihy Třináctý úkol Heraklův, v níž na příbězích z různých sektorů od výběru daní před odbory po univerzity popisuje, jak se řecká společnost dostala do těžké hospodářské krize a jak s ní dnes bojuje. Týdeník Echo se souhlasem autora přináší ukázky z jeho knihy.

Demokratická pětka aneb Proč jsou řecké univerzity tak mizerné

Nesvatá aliance mezi studentskými politiky a administrátory univerzit byla vytvořena reformou, kterou v roce 1982 prosadil Andreas Papandreou… V následujících desetiletích za nepozornosti politického systému, který měl jiné priority, změnila univerzity v bašty průměrnosti, nepotismu a korupce, kde výměna politických protislužeb a právo militantní menšiny hrát si na revoluci mělo vždy přednost před akademickou kvalitou a přípravou studentů na neustále se proměňující pracovní trh – přednost často vynucovanou zastrašováním a násilím.
(…)
Přestože povstání studentů nevedlo přímo k pádu diktatury, jejich hrdinný počin se stal základním mýtem Metapoliteusi, éry republiky po svržení junty v roce 1974. Studenti byli považováni za věrozvěsty pokrokových změn. Studentský radikalismus byl všeobecně tolerován, a to i když porušoval zákon, zejména rozšířenou praxí okupací univerzitních objektů. 17. listopad, datum studentského povstání, se stal národním svátkem a i marxistická teroristická skupina, která se po něm pojmenovala, nebyla za své první dva vražedné atentáty – na šéfa buňky CIA v Aténách v roce 1975 a na Evangelose Malliose, policejního mučitele z časů junty – příliš kritizována.
Společnost se bála odbojného mládí méně než pohrobků diktatury, jež mnozí podezírali, že konspirují proti nové moci. Konzervativní vlády Nové demokracie, které byly u moci po roce 1974, byly kritizovány, že neudělaly dost pro očistu státního aparátu od těchto zbytků, a později nastaly obavy, zda temné síly v řecké politice dopustí, aby se Papandreou se svou protizápadní, kvazikomunistickou rétorikou stal premiérem.
(...)
Četní členové profesorských sborů, ač vedení (a placení) jako učitelé na plný úvazek, trávili většinu času ve svých lukrativnějších soukromých praxích coby právníci, lékaři, inženýři a podobně. Dalo by se předpokládat, že studenti proti tomu budou protestovat, ale neprotestovali. Jejich mlčení bylo kupováno tím, že je profesoři nechávali studovat bez ohledu na jejich akademické výkony. Ta praxe začala hned po pádu junty, kdy si profesoři poskvrnění spojením se starým režimem snažili získat náklonnost svých svěřenců tím, že je u zkoušky nechávali projít, i když odevzdali třeba prázdný papír. Časem se to rozšířilo natolik, že se pro to vžilo i pojmenování: „demokratická pětka“ (deset bodů bylo plné hodnocení). Laxní standardy ve jménu pokroku a demokracie se staly pravidlem. Zkoušky se daly opakovat donekonečna. Studenti, kteří neprošli úvodním kurzem ekonomie v prvním ročníku, se mohli zapsat do pokročilejšího kurzu v dalším ročníku v naději, že nakonec dostanou „demokratickou pětku“. Neexistoval časový limit pro dokončení studií. „Z účasti studentů se stala jejich spoluvina,“ říká poslanec Panousis.
Ale to bylo nic ve srovnání s tím, co přišlo v devadesátých letech, kdy začaly do Řecka proudit peníze EU. Profesoři, kteří dokázali získat toto financování, získali na univerzitách nepřiměřený vliv a nikdo nenamítal, když zaměstnávali přátele a příbuzné. Korupce kvetla. Grantové žádosti měly nafouknuté rozpočty a jen malá část finančních prostředků šla na výzkum, zbytkem si profesoři mastili kapsy. Studentští lídři a jejich soudruzi se stávali „výzkumnými asistenty“ placenými řeckým daňovým poplatníkem. Mnohým byly slíbeny doktoráty a někteří je i dostali. Zvláštní zacházení, kterého se dožadovali za to, že dodají profesorům hlasy v univerzitních volbách, bylo čím dál tím nestoudnější. Když se jim nelíbilo nějaké rozhodnutí ministerstva školství, odhlasovali okupaci univerzity – na všeobecných shromážděních, která měla do všeobecnosti daleko a kde prosazovali svou vůli za pomoci nejrůznějších nedemokratických fint.
Politici problém nejen neřešili, ale ještě jej zhoršovali. Ministři schvalovali rozpočty univerzit, přičemž zavírali oči před nepominutelnými znaky nevázaného utrácení. Hlavním příspěvkem poslanců k vývoji vyššího vzdělávání byl vytrvalý tlak na zakládání nových fakult. Často vznikaly na venkově, odříznuty od svých mateřských univerzit. To politikům, kteří je vychvalovali, nevadilo; podstatné bylo to, aby fakulty vznikaly v jejich volebních obvodech, aby majitelé místních restaurací a barů nikdy nezapomněli, kdo se jim postaral o příliv nových hladových a žíznivých zákazníků.

Výletní loď, s. p.

Nic nevystihuje lépe umrtvující život řeckého veřejného sektoru než projev, který pronesl Panagis Vourloumis v době, kdy byl generálním ředitelem OTE, největší řecké telekomunikační společnosti, bývalého státního monopolu. Bylo to v roce 2006
(...) Použil, jak řekl, „malé podobenství“. „Rozhodl jsem se popsat DEKO (státní podnik) jako loď – řekněme jako luxusní výletní parník.“
„První třídu, vlastně třídu de luxe, obývá vedení odborů. Jsou posádka, nebo cestující? Těžko říct. Jsou dobře placení za to, že cestují bez starostí, a mají četné výhody, například kabiny pro své děti. Pokud mají štěstí, je výletní parník DEKO předstupněm k zaoceánské lodi jménem Parlament.“ Pak obrátil pozornost k ekonomické třídě, kde je „pružný a téměř neomezený prostor“:
„Snem každého Řeka a každé Řekyně, zejména těch svobodných, je dostat se na palubu jako člen posádky DEKO. Dobré a jisté mzdy, benefity, práce na celý život, časný odchod do důchodu… A co je nejdůležitější, někdy v 80. letech se posádka vzbouřila a zabrala ekonomickou třídu. Tam je pohodlný život a touha získat místo je neodolatelná. Navzdory veškeré snaze přístavní policie početnost posádky roste tak, že dnes už visí na ráhnoví jako opice.“
Kromě běžné posádky jsou tu taky námořníci na dobu určitou, pokračoval, „kteří zpravidla naskočí na palubu před nějakými volbami. Nahrnou se ke kapitánskému můstku a všemi silami se snaží získat příslušné papíry a dostat se do ekonomické třídy.“
Pak přišel závěr: „Výletní loď DEKO se plaví za účelem prospěchu a zábavy posádky. Přeprava a obsluha cestujících je druhořadá starost. Nutné zlo, řekněme – někdo to všechno koneckonců musí platit. Na můstku stojí kapitán, kouří dýmku a sleduje triedrem obzor. Občas se ohlédne na palubu, ale hned se zase znechucen odvrátí. Pohled na vzdálený horizont ho uklidní. Určí kormidelníkovi kurz: „Vyhni se mělčinám rozhodování, nech loď plynout s proudy a nepřibližuj se k přístavům, kde číhají inspektoři. Chceš snad, aby nás přistihli, že nemáme všechny certifikáty a počet cestujících je překročen? Hlavně se vyhni bouřím. Když uslyšíš v předpovědi počasí, že se blíží vítr, požádej si o zákaz plavby a zakotvi na nějakém klidném místě, dokud se vítr nepřežene. Rejdařská společnost nechce mít žádné problémy. Proto nás sem ředitelé poslali, a nezapomeň, že jsou voleni posádkou. Takže dávej pozor: co když se loď začne naklánět, co když dochází palivo, co když nám hrozí, že se v bouři překotíme? Tyhle nepříjemné myšlenky je třeba zapudit – vždyť je slýcháme už léta, a loď pořád jede. Nabírá vodu, ale pumpy fungují, na jejich obsluhu máme cestující. Takže teď obeplujeme nejbližší mys – volby – a pak se uvidí. Moře se bouří, ale neumírá – a stejně tak Řecko.“

Janis Palaiologos: The 13^th Labour of Hercules. Inside the Greek Crisis. Vydalo Portobello, 2014