Taky vás baví hra, jestli se třeba mohl hypoteticky setkat Komenský s Caravaggiem? – Mohl. Nebo třeba Victor Hugo s Mozartem? – Nemohl. A když jsme psali v našem seriálu o barokním roce 1717 o tehdy mladém K. I. Dientzenhoferovi (28) a středněvěkém J. B. Santinim-Aichelovi (tomu bylo tehdy 40), položíme tu test, se kterým malířem českého baroka mohli tito stavitelé chtít spolupracovat? S Karlem Škrétou, nebo Petrem Brandlem? Nebo s oběma? Správně je s Petrem Brandlem! Karel Škréta, největší malíř českého 17. století, zemřel už v roce 1674. To Petr Brandl, asi největší malíř českého 18. století, se měl k světu a v našem roce 1717 mu bylo obstojných 49.

I když k světu… Problém Petra Brandla spočíval v tom, že se měl k světu až příliš. Byl to dle způsobu života a dle malérů z toho plynoucích opravdový bohém, ovšem barokního typu. Žil životem naprosto lhostejným k tomu, co bude zítra, velkoryse rozhazoval peníze, kterých přitom nevydělal málo, protože byl velmi žádaným a oblíbeným malířem, ale přece jen jich neměl tolik, aby skoro celý život netonul v dluzích. Když se mu vedlo dobře, měl vlastní služebnictvo a kočár s koňmi, nešetřil na drahém oblečení, na lahůdkách, kterými byla Praha dobře zásobena, byl náruživý kuřák a též pijan.

K tomu nikoho nepřekvapí, že to nebyl právě rodinný typ, takže jeho manželství s Helenou Františkou Klossovou (její otec byl rovněž malíř), z něhož vzešly dvě děti, vydrželo jen pár let a manželka pak především uháněla nezbedného manžela na výživném. A to nebyly jediné problémy, které si byl Brandl schopen nadělat. Například v roce 1690 byl zatčen, neboť se zřejmě porval a zranil jistého Jiřího (Georga) Tillingera, načež byl uvězněn v šatlavě v malostranské radnici, z níž byl propuštěn až na kauci.

Brandl byl tedy řekněme lehkomyslný a do větru. V časech, kdy se zakázky jen hrnuly, dlel často mimo Prahu, přesto si zde pro svůj poněkud prostopášný život pronajímal několik bytů na Starém Městě a na Malé Straně. Tam se v roce 1668 narodil – v domě U Červeného lva v dnešní Nerudově ulici, kousek od redakce Echa. Otec byl krejčí, nejspíš luxusní, když si mohl dovolit dům pod Hradem, pocházel z Falknova (Sokolova), byl tedy Němec. Matka, rozená Hrbková, byla Češka od Sušice.

Malý Petr navštěvoval nejdřív malostranské jezuitské gymnázium, v roce 1683 nastoupil do učení k dvornímu malíři Kristianu Schröderovi, o něm byla řeč v díle o Santinim. O devět let starší Brandl měl stejného učitele – a není pochyb, že se museli oba znát, vždyť to byli sousedé. Škoda že Brandl Santiniho neportrétoval, věděli bychom, jak vypadal: neexistuje jediný portrét velkého architekta.

Portrétů, tedy autoportrétů, Petra Brandla existuje zato několik. Na tom nejznámějším z roku 1697 (je v Národní galerii) vidíme inteligentní mužnou tvář s plnými rty a pronikavýma očima, na hlavě má hnědý sametový baret, znak malířského stavu. Na portrétu o dvacet let starším mu již rysy jaksi ztěžknou a jeho ruce jako by něco počítaly. Nejspíš dluhy, ve kterých vězel celý život.

A právě v našem roce 1717, jak píše Andrea Rousová, autorka poslední Brandlovy monografie (NG, 2013), se dostal do sporů s majitelkou domu v Platnéřské ulici na Starém Městě, jistou Zuzanou Polyxenou Camelroniovou (asi Italkou?), které dlužil 350 zlatých, a to přitom v bytě téměř nepobýval. Bytná za to zabavila (obstavila) malířovy věci, mezi nimi i nedomalovaný obraz tzv. kapucínské madony, jejž maloval pro hradčanské kapucíny, kterým ho ta baba (představujeme si, že to byla baba) vydala až po Brandlově smrti.

Ta odpovídala bohémskému způsobu života. Podle legendy zemřel na kupce hnoje na dvorku hostince U Černého koníčka v Kutné Hoře, kde žil poslední léta života. Nejspíš se opilý vymotal ven a skonal jako správný umělec. Bylo mu 67, a když pár dní po jeho smrti (29. září 1735) přišla komise do jeho nuzného bytu, nenašla tam vůbec nic, dokonce ani barvy a štětce. Pohřben byl na náklady města a byl to prý velkolepý funus. Ty bývají v Čechách totiž pěkné.