Doposud největší protiorbánovské demonstrace v ulicích Budapešti dočasně uspěly. Premiér Viktor Orbán dokáže být velice pružný, spočítal si, že se mu v této situaci nevyplatí ukazovat svaly, a plánované zdanění internetu rychle odvolal. Problém je, že návrh rozpočtu na příští rok předložený minulý týden s výnosem internetové daně ve výši 25 miliard forintů (přes 80 milionů eur) počítá. A že podle zbytku maďarských nezávislých médií má tato částka jít na zvýšení platu policistů, na kterých vládě mimořádně záleží. Lze tedy čekat, že se Orbán a spol. zachovají, jako to v podobných případech dělávají: po čase se k nápadu vrátí a pokusí se daň zavést v mírně pozměněné formě a ve vhodnější době. Nebo si pro mimořádné zdanění najdou něco jiného. Moc dalších zdrojů rozpočtových příjmů použitelných na udržení zdání sociální stability a podplácení některých skupin obyvatelstva jim už totiž nezbývá.

Chytří orbánovci se přepočítali

Demonstrace vyvolané plánovanou novou daní nebyly až tak překvapivé, jak by se mohlo zdát v zahraničí, které silně podléhá orbánovské propagandě o úspěšnosti a oblíbenosti režimu. Orbán a jeho strana Fidesz sice vyhráli letošní parlamentní i komunální volby a získali v parlamentu opět dvoutřetinovou většinu, s níž mohou sami libovolně měnit ústavu. To však neznamená podporu drtivé většiny národa, jak sami hlásají. Ve skutečnosti již před lety zjistili, že jim k plnému ovládnutí země a prakticky neomezené moci i ve víceméně svobodných volbách stačí podpora výrazné menšiny voličů. Stačí, když dokážou tyto své voliče spolehlivě ovládat a dostat k urnám a když naopak všechny ostatní dostatečně znechutí, aby volit nešli (v čemž jim vydatně pomáhá rozhádaná a neschopná opozice). Když si ještě navíc volební systém přizpůsobí vlastním potřebám, ovládnou většinu médií a ty ostatní ekonomicky a úřední šikanou marginalizují, mají vystaráno. Ve více než desetimilionovém Maďarsku má Orbán asi dva miliony voličů, kteří mu stále uvěří cokoliv a které dokáže mobilizovat pomocí dobře organizované a financované sítě stranických aktivistů. Na zbytek voličů se už může v podstatě vykašlat, v předvolebních kampaních se je ani nesnažil oslovit.

Ukázalo se to i v říjnových komunálních volbách v ostře sledované Budapešti. Post primátora získal (formálně nezávislý) kandidát Fideszu již v prvním kole s necelými 50 procenty odevzdaných hlasů. Hlavní opoziční kandidát, bývalý ministr financí a autor známého úsporného balíčku z roku 1995 Lajos Bokros, získal 36 procent. Nikdy po roce 1989 nebyl primátor málem dvoumilionové Budapešti zvolen tak málo hlasy (stačilo asi 290 tisíc). István Tarlós vyhrál přesto, že získal o čtyři procenta méně než při svém prvním zvolení před čtyřmi lety, a dokonce přesto, že získal v absolutních číslech méně hlasů než před osmi lety, kdy mu necelých 350 tisíc voličů stačilo pouze na druhé místo.

Nejzajímavější na plánované internetové dani je, jak se celkem chytří orbánovci takhle sekli. Podporují je hlavně starší ročníky, těm zejména se snaží zalíbit. Doposud si však dávali pozor také na to, aby neohrozili vlastní taktiku, nepopudili proti sobě příliš mladší ročníky a neprobrali je z jejich volební apatie. Také se snažili, aby podobné mimořádné daně a další opatření přímo postihovaly pouze ne zrovna populární banky a velké, nejlépe nadnárodní firmy. Mohli tak vystupovat jako ochránci prostého lidu proti krkavčímu, a navíc cizáckému kapitálu. Když na tyto kroky lid logicky přece jenom doplácel, protože firmy své zvýšené náklady aspoň částečně přenášely na zákazníky, odcházely ze země, rušily pracovní místa nebo neinvestovaly do rozvoje, vláda se tvářila, že s tím už nemá nic společného.

Amerika zasahuje proti orbánovcům

Internetová daň se však dotýká hlavně mladších a produktivnějších ročníků a dotýká se jich bezprostředně – platí ji přímo a zjevně i zákazníci, nejenom firmy. Je proto možné, že za ní stojí i snaha omezit přístup k internetu jako médiu, které vláda nekontroluje. A v jejím současném oznámení muže hrát jistou roli i snaha odvést pozornost od jiného skandálu, který se původně zdál být pro režim mnohem nebezpečnější.

Ambasáda USA v polovině října oznámila, že americký imigrační úřad zakázal několika maďarským vládním činitelům a lidem blízkým Fideszu vstup do země. Důvodem tohoto kroku, opravdu mimořádného vůči členské zemi NATO a EU, byla vládou podporovaná nebo aspoň tolerovaná korupce. Konkrétní kauzy jsou charakteristické pro fungování orbánovského Maďarska. Lidé z vůdcova okolí například americké firmě nabídli, že jí za značný obnos pro svou nadaci – de facto za výpalné – zajistí, aby ji daňový úřad nechal na pokoji. Daňový úřad již dlouho slouží jako pěst vlády proti jejím odpůrcům, dopadá na kritická média, občanskou sféru, neposlušné podnikatele. Je však zjevné, že za americkým krokem se toho skrývá více. Znamená i varování pro Orbána, aby skončil s demontáží demokratického systému a právního státu a také s posluhováním Rusku.

Probouzí se Maďarsko?

Protesty proti nové dani se tak staly ventilem dlouhodobé nespokojenosti s omezováním demokracie, všudypřítomnou korupcí, rozparcelováním země mezi stranickou klientelu a s mizernou ekonomickou situací Maďarska, které přes masivní a všudypřítomnou vládní propagandu na vlastní kůži pociťuje stále více občanů. Problém je, že na ulici vyšlo i spousta lidí, kterým sice vadí nová daň, která se jich týká bezprostředně, neprotestovali však proti bourání demokracie, odklonu od Západu nebo proti ekonomicky nesmyslným populistickým krokům všech dosavadních Orbánových vlád, které byly zpočátku opravdu populární, i když na ně maďarská ekonomika neměla a zemi hodně poškodily.

Orbán nevyhrál volby jenom pro neschopnost a zkorumpovanost předchozích levicově liberálních vlád, ale paradoxně i proto, že se tyto vlády nakonec z přinucení přece jenom pokusily o nějaké reformy a úsporná opatření, které sice byly nutné a zemi prospěly, řady lidí se však dotkly. Orbán vždy vyhrával volby s hesly, že žádné reformy a úspory nejsou nutné, že se dají věci zlepšit bez toho, aby to kohokoliv jakkoliv bolelo, nebo že zdraví nesmí být za peníze (podobnost s hesly české levice není náhodná). Otázkou však je, jestli nespokojenost lidí na ulici s Orbánovým režimem pramení většinou z toho, že své populistické sliby nedokáže splnit a chce po nich naopak také nějaké (v rámci internetové daně vcelku mírné) peníze a utahování opasku. Nebo je za ním konečně uvědomění si, že podobné sliby byly vždy nereálné a spolu se stále více autoritativním a nacionálním režimem založeným na takových slibech vždy vedou zemi do pekel. A že na obranu proti takovému režimu je třeba i něco udělat. Minimálně jít volit, pokud to ještě jde.