Minulý pátek v 17:52 vystřílel osmnáctiletý útočník v Mnichově 56 nábojů do skupiny náhodných lidí před restaurací McDonald’s, devět jich zabil a 35 zranil. Pozorovatelé si všimli, jak pozdě – až v sobotu – se k věci vyjádřila kancléřka Angela Merkelová. Takové hromadné vraždy páchané v amoku se občas dějí v různých zemích, světu nezbylo než si na ně zvyknout. Ale tady ještě v pátek večer americký prezident Barack Obama nebo britský ministr zahraničí Boris Johnson cítili povinnost vyslovit Německu svou účast a nabídnout pomoc. Proč? Protože všichni automaticky vycházeli z toho, že v Mnichově udeřili islamisté. A proto naopak Merkelová tak dlouho mlčela, takový horor si nechce vůbec připustit, uznala by ho teprve, když už by nebylo zbytí.

V sobotu, kdy konečně promluvila, už se „naštěstí“ vědělo, že vraždil psychicky nemocný Ali David Sonboly, rodilý Mnichovan, o němž se dá říct všechno, jen ne že by byl islamista. Když už v tragédii člověk hledá nějakou etnickou zlou krev, vypadá to spíš jako pomsta Peršana na tureckém etniku (Sonboly chodil na základní školu ve čtvrti s vysokým podílem Turků, trpěl šikanou; polovina jeho obětí byli etničtí Turci, onen fast food je oblíbené místo přistěhovalecké mládeže z okolí.)

Jenže Mnichov v minulém týdnu zarámovaly hned tři další incidenty, v nichž nějaká souvislost s islámem, respektive blízkovýchodní kulturou, zřejmá je, a přesto i v těchto třech případech byla prvním reflexem velké části politiků a novinářů amatérská psychologie. Útok sekyrou na cestující v regionálním vlaku u Würzburgu spáchal Afghánec (vyšetřovatelé posléze dospěli k podezření, že si osobní údaje vymyslel a že bude asi z Pákistánu), který dostal „amok“. Údajně se dva dny před útokem dozvěděl o smrti kamaráda ve vlasti, následovala „turboradikalizace“. I v Reutlingenu stály za vraždou těhotné Polky psychické potíže jejího syrského přítele, který na ni vzal dlouhý kebabový nůž (podle místních novin o ženě dvakrát starší než on svým spolubydlícím v azylovém hotelu říkal, že sice čeká dítě, ale s tou „děvkou“ ho nechce). Do hlavních večerních zpráv na veřejnoprávní televizi ARD se nevešla informace, že pachatel je syrský azylant. Místo toho se diváci dozvěděli, že to byla hádka ve vztahu (tedy něco na způsob nezvládnutého předmanželského poradenství).

A konečně odmítnutý žadatel o azyl ze Sýrie, který se vyhodil do vzduchu před barem v Ansbachu, sebe zabil a zranil patnáct lidí, jednal jako regulérní islamistický terorista, podobně jako u případu z Würzburgu i tady policie v jeho pozůstalosti našla odkazy na Islámský stát. Přesto ještě druhý den po činu spolkový ministr vnitra Thomas de Maizière už poté, co jeho bavorský kolega jednoznačně mluvil o islamistickém pozadí útoku, na svojí tiskovce začal spekulovat, že to sice mohl být islamistický útok, ale stejně tak, ehm, za ním mohou být psychické problémy. Jako by to bylo buď–anebo. Přitom člověk ochotný vyhodit se z náboženských důvodů do vzduchu by přece psychicky vyšinutý, aspoň podle norem, které v Evropě dosud platí, měl být automaticky.

Vzhledem k loňské politice otevřených hranic, kdy do Německa přišlo oficiálně 1,1 milionu uprchlíků ze třetího světa, mohou Němci ještě pořád mluvit o štěstí. Teroristických útoků včetně těch zmařených je měřeno oním astronomickým číslem azylantů málo. Nějaký radikálně progresivistický politik by klidně mohl vystoupit s argumentem, že na jeho pomyslné váze, kdy na jednu misku dá zmírněné utrpení statisíců lidí, kteří se po příchodu do Německa mají lépe, a na druhou oběti násilí, jež by se bez migrace nestalo, první miska jasně převažuje. Samozřejmě že ani největší vítač si takhle rozumovat nedovolí. A tak se celá debata o přistěhovalectví a integraci muslimů vede křečovitě a vylézají z ní dosti pokroucené obrazy. I kdyby jednoduchá rovnice – větší přistěhovalectví z islámského světa rovná se víc fyzického násilí ve společnosti a víc teroristických útoků – byla kompatibilní se zdravým rozumem, německý veřejný prostor je příliš nóbl, než aby se v něm směla roztahovat.

To se pak odráží v průzkumech veřejného mínění nabraných ještě před tragickým minulým týdnem: popularita kancléřky se vrátila na vysoké hodnoty z loňského léta, přes 50 procent Němců by volilo obě vládní strany a dalších téměř 20 procent Zelené a postkomunisty, kteří jsou ještě vítačštější. Současně ale v některých šetřeních 75, v jiných přes 80 procent Němců považuje za největší starost přistěhovalectví a integraci, skoro stejně velké množství formuluje obavu, že politici ztratili kontrolu nad přistěhovalectvím. Sousedíme s velkou zemí postiženou kolektivní schizofrenií. Včasná léčba by byla příznivější pro pacienta i jeho okolí.