Anglický historik Norman Davies ve svém brilantním tlustopisu „Evropa – dějiny jednoho kontinentu“ poznamenává, že tajným službám se napříč historií připisovalo buď všechno, nebo se naopak jejich vliv popíral jako konspirační vidění světa. A že pravdu nemají ani ti, ani ti. Česká kontrarozvědka by chtěla, aby si občané osvojili spíš ten první pohled. Dá se tak usuzovat z veřejné části její výroční zprávy zveřejněné včera. Vynecháme kapitoly o terorismu, organizovaném zločinu nebo o tradičních levicových a pravicových extremistech (vesměs nic v nich není; opět – jde o veřejnou část) a zaměříme se na vliv cizích mocností na území České republiky, tedy Ruska a Číny (výslovně je zmíněn ještě Írán).

To po nás chce i BIS, která počínání ruských a čínských služeb u nás považuje pro loňský rok za zásadní faktor. Pokud jde o Rusko, čtenář ze zprávy může vydedukovat, že klasické špionáže a zpravodajské činnosti z Ruska zaznamenala naše kontrarozvědka spíš méně a že víc ji trápí tzv. hybridní hrozby. Doslova se tam píše, že ruské zpravodajské a nezpravodajské složky si mohou prohazovat role. Takže „nejzávažnější hrozbu pro ústavnost ČR“ představují „proruští aktivisté“ šířící dezinformace? To jako vážně?

Pokud by to byla pravda, jsme šťastný stát. Žádné měřitelné úspěchy Sputnik a jemu podobné servery u českého publika nemají, uhranut je jimi hlavně malý průmysl na odhalování Rusa za každým bukem (a nejsou to jen přepjaté Evropské hodnoty, konference na dané téma se konají každou chvíli, různá větší nebo tradičnější média prokládají své zpravidla tendenční zpravodajství neustálým varováním před dezinformacemi).

Zajímavější je čínská kapitola, kde BIS tvrdí, že aktivita čínských služeb u nás v meziročním srovnání vzrostla – než se to překlopí do takové té strejcovské roviny, že Čína čím dál víc českých občanů zve na poznávací cesty, na návštěvy – a že kromě případů, kdy se některé návštěvníky u sebe doma snaží zverbovat, si od toho obecně slibuje, že návštěvníci budou Číně jaksi nakloněni. No to je překvapení, na tohle ještě jiná vláda nepřišla.

Otázka samozřejmě je, jestli se v tajné části pro státní a politickou reprezentaci nalézá nějaké skutečné maso. Jako daňoví poplatníci věřme, že ano. Nicméně soudě podle veřejného vystupování ředitele BIS Michala Koudelky naše současná kontrarozvědka není prosta konjunkturalismu, nikoliv snad stranickopolitického, ale ve smyslu kopírování velkých partnerských služeb.

Papouškují se výrazy posledních pár let módní v amerických nebo britských službách a tamní bezpečnostní komunitě. Ruskem provozovaná hybridní válka – čteme v nové zprávě BIS – je „široká škála metod a aktivit“, jimiž se protivník snaží „oslabit české státní instituce, ovlivnit oficiální mezinárodně-bezpečnostní postoje státu“. Hybridní hrozby „využívají multivektorové nástroje a kombinují koordinovanou i organicky vzniklou činnost. S využitím ekonomických, politických, vojenských a informačních tlaků využívají zdánlivých nedokonalostí (dlouhý legislativní proces, parlamentní diskuse, správní procedury apod.) státních institucí a demokratických procesů. Cílem je ovlivnit rozhodovací proces na různých úrovních veřejné správy ve svůj strategický prospěch, a to aktivitou, neaktivitou nebo paralýzou subjektu odpovědného za rozhodování“. S výjimkou zneužívání nepružnosti parlamentního zřízení, kde jako kdyby BIS popisovala PR oddělení Andreje Babiše, to jsou všechno věci, o něž se tajné služby snažily od nepaměti.

Ředitel Koudelka jako střela země–země kopíruje zřejmě každou bezpečnostně-politickou módu establishmentu v západní Evropě nebo toho předtrumpovského v Americe. Letos na jaře – to se zrovna blížily volby do europarlamentu a evropský establishment svíral strach z nástupu populistů – varoval v českém parlamentu před ohromnými schopnostmi Rusů ovlivňovat volby, což už se jim prý podařilo ve Francii, v Německu, v Americe a jinde. Jsou to vesměs neprokázané domněnky formulované zpravidla v předvolební kampani, když volby dopadnou jakž takž v normě, ruské zasahování už nikdo neřeší. Kvůli této opakovaně projevované konvenčnosti vedení BIS netušíme, jestli naše kontrarozvědka na daném poli skutečně vykazuje nějaké úspěchy, nebo jestli spíš opisuje od větších. A je otázka, jestli v dobách, kdy zdravá ostražitost před Kremlem přerůstá u některých lidí ve fintu, jak se vyhnout diskusi, a u jiných v regulérní diagnózu, má vůbec cenu takto bezobsažné veřejné části zprávy BIS psát a číst.