Zvýšená frekvence záchytu ilegálních imigrantů na bělorusko-litevské hranici zase jednou ukázala, jak nesamozřejmá je politika. Vládne jí Darwin, nikoliv Newton a jednotliví hráči jsou přizpůsobiví. Týká se to i běloruského prezidenta Lukašenka a jeho konfliktu s Evropskou unií.

Poté, co Lukašenkův režim přiměl k přistání prolétající letadlo, na jehož palubě se nacházel běloruský disident bloger Raman Prataševič, zakázala EU běloruským aerolinkám další přístup do svého vzdušného prostoru a uvalila na Bělorusko i další sankce.

Tento byznys musí být pro Minsk nesmírně výnosný. Patrně o dost více než provozování běžné letecké linky v celosvětovém konkurenčním prostředí, které srazilo marži na jednotky procent. Zatím šlo jen o stovky lidí, ale v principu nic nebrání tomu, dovézt jich třeba milion nebo dva. Jediné riziko, které přitom Lukašenko podstupuje, je to, že by mu tito cestující „zůstali na krku“, kdyby se jim nepodařilo vnější hranici EU přece jen přejít. Ale evropské prostředky k ochraně hranic jsou omezené, těžko srovnatelné třeba s těmi izraelskými, takže se dá čekat, že valné většině zájemců se přechod podaří. Postavit na stovkách kilometrů lesnaté hranice nějaké masivní opevnění srovnatelné s Ceutou by trvalo dlouho a jeho údržba by byla drahá.

Opět jsme se tedy dostali do vydíratelné pozice, a to ze stejného důvodu, z jakého nás může vydírat Turecko či Maroko. Štědrý a vstřícný azylový systém, k jehož udržování jsme se zavázali mezinárodními smlouvami, je ve světě, kde v okruhu několika hodin cesty letadlem žije více než miliarda lidí ve všelijakých hmotných a politických podmínkách, neudržitelný a neúnosný. Země jako Irák, Bangladéš nebo Nigérie, ze kterých žadatelé o azyl pocházejí, nemají žádnou velkou motivaci si je v případě odmítnutí vůbec brát zpět. Koneckonců, jestli mají v rozvojovém světě něčeho opravdu přebytek, jsou to právě bezprizorní mladí muži, jejichž nespokojenost by mohla ohrozit místní vlády, a které je proto lepší nechat odejít do ciziny. Tím pádem téměř kdokoliv, kdo se sem dostane, tu také zůstane.

Magické slůvko „azyl“ se tak dávno změnilo ve způsob, jak realizovat masovou migraci ze třetího světa do Evropy. Různé státy se s tím snaží vypořádat různě, ale nikdo, ani Dánové, ani Maďaři, se zatím neodvážil začít mluvit nahlas o tom, že celý ten samotný systém mezinárodních smluv je dysfunkční a potřebuje od základu předělat. Patrně nás jednoho dne bude muset dohnat realita, aby se tak stalo.

Bělorusko-litevská hranice na to ještě nestačí. Ale představí-li si člověk třeba scénář, ve kterém se jednoho dne destabilizuje nedaleký stomilionový Egypt nebo jen o něco vzdálenější a skoro čtvrtmiliardový Pákistán… Pak už zase možná bude na změnu příslušných smluv pozdě.