Na světě bylo jen málo zemí, kde měli prezidenta, který psal divadelní hry. Někteří diktátoři mají sice občas umělecké sklony, císař Nero psal básně a z uměleckých důvodů zapálil Řím, ale divadelní hra je divadelní hra, ta se tak snadno nenapíše. Václav Havel během let na Hradě psal spíš projevy, ale sotva skončil, dopsal hru, kterou měl rozepsanou už před listopadem 1989. Jmenovala se Odcházení a stala se mnohem osobnější, než měl původně v úmyslu. Před deseti lety (22. května 2008) měla premiéru v divadle Archa. Dva roky nato si ji Václav Havel sám režíroval jako film… A ukažte mi jinou zemi, kde měli prezidenta, který na stará kolena natočí film. Doposud mu to část národa jen tak neodpustila. 

Název Odcházení vystihoval dokonale Havlovu životní situaci, a přitom byl zároveň hluboce symbolický. Odcházení je stav vskutku tísnivý a velmi nepříjemný, zvláště pro toho, kdo na to není připraven. Havel ho vyhrotil v postavě ješitného politika Riegera, jenž byl svržen (nevíme v podstatě jak a proč) ze své vysoké pozice a nyní zažívá kaskádovitý pád. Ještě se opájí svou důležitostí, ale okolí už ví, že je to iluze, že jeho čas pominul, že výhody, které plynuly ze spojení s ním, končí, a každý již myslí především na sebe, neboť člověk je v podstatě sobecký tvor. Charaktery se tady prokazují, pravda se odkrývá a jen málokdo, vlastně snad nikdo – kromě starého lokaje Osvalda – touto zkouškou neprojde. Neboť ona to ani zkouška není – protože komu být v takové hře sebeklamů vlastně věrný? Rieger není totiž postava tragické velikosti, jím hlásané principy jsou banální fráze, od svých cynických nástupců se liší pouze naivitou a bezelstností, v prázdnotě jsou si podobni.

Hra sice postrádala dramatický konflikt, dění je předvídatelné, nezadržitelný pád je dosazen do archetypálního vzorce pošetilého starce Leara a do atmosféry čechovovského vyhnání z idylického sadu a jeho následného zničení. Havlovská je ironie, specificky absurdní humor a promyšlená kompozice, což je autorský copyright, díky němuž Havla jeho čtenář a divák pozná po několika větách. 
První uvedení tehdy před deseti lety nastudoval David Radok, který se k ní choval možná až příliš pietně, jako by mu odpovědnost svazovala ruce. Hru, které by bylo možné pomoci právě vzpourou proti jejím tendencím k velkým obsahům, patetizoval a dobarvoval. Místo hořkosti a prozření sklouzávala inscenace k melodramatu. 

Ale i tak to byl zážitek, který tehdejšímu divákovi zůstane v paměti jako cosi, zač byl vděčný, že u toho může být. Bylo to odcházení někoho, jenž zůstane už pevně spojen s něčím, za co nikdy nepřestane být vděčný. Samozřejmě že to neplatí pro každého.