Vysoký blondýn se schopností zahrát přesvědčivě cokoli. Řeklo by se zajímavý herecký typ netyp. Fyzicky výrazný a přitom jaksi nenápadný, nezařaditelný do škatulky. Může hrát dobráky i démony, prosťáčky i intelektuály, hrál v Komedii Goebbelse a v Národním Havlova Huga Pludka, ve filmu policisty, tatínky i Fausta. 

Považujete se za univerzálního herce? 

Nemám rád, když se říká herecký typ. Co to je? Možná to platí u filmu, tam se jde mnohem víc na jistotu, jen málokdy se tam někdo obsadí proti svému typu. Ve filmu taky hraje větší roli vizualita, míň se tam „hraje“. Na divadle je to jiné. Tam si režisér na jedné straně vybírá ze souboru, ale zároveň může víc experimentovat a zkoušet, nějakou roli má ztvárnit konkrétní herec. A mě těší, že jsem hrál různé role, i toho Goebbelse před lety v Komedii, to byla zvlášť zajímavá role: snažit se do něj proniknout, interpretovat ho…

Překvapilo vás to, když vám to režisér Pařízek nabídl? Přece jenom, Goebbels byl malý, snědý, kulhavý… 

Samozřejmě že mě to překvapilo, ale Dušan to měl promyšlené, takže jsem se nemusel nechat přesvědčovat. A pokud jde o ten vzhled, Goebbels se sám cítil jako modrooký árijec.

Ano, říkalo se o něm, že měl mimořádné charisma a ženy získával, jen po nich hodil svým tmavým okem.

Já myslím, že to jsou kecy. To spíš souviselo s jeho mocí a postavením než s nějakým kouzlem. Šedá myš to jistě nebyla, ale v jeho sex-appeal nevěřím. Ty ženy přitahovalo, že měl moc. Jeho manželka Magda byla zamilovaná do Hitlera, takže chtěla být co nejblíž führerovi, a Baarová, stejně jako jiné herečky, chtěly role ve filmu. Na něm nemuselo být nic démonického. Byl to zvrácený člověk se zvráceným myšlením. A tak jsme se ho snažili i s Dušanem předvést.  

Když jsme u toho fyzického typu, přece jen se zeptám: Je výhoda pro herce být dvoumetrovým blonďákem?

Už jsem si na to zvykl, i režiséři a kolegové herci si na to zvykli. Byly doby, kdy jsem tím i trochu trpěl. U filmu je to, jak známo, trochu problém, člověk se nevejde do záběru, pořád si musí někam sedat, kamera navíc zvětšuje. Menší herci to mají v něčem lepší.

Kdysi na festivalu v Karlových Varech kolem mě prošel Gregory Peck a bylo to jako kráčející hora…

Tak to máme stejný zážitek, taky jsem tam byl a taky kolem mě prošel, byl ještě větší než já… V jeho časech se točilo jinak, netočilo se tolik na detaily, muži museli vypadat mužně, když hráli kovboje… Teď se to různě sestříhá, takže i Tom Cruise může vypadat jako obr.

Vaše cesta k herectví nebyla úplně přímá, pokud vím, maturoval jste na strojní průmyslovce.

Ano, ale mám vystudovanou DAMU, katedru alternativního a loutkového divadla. Náš ročník vedl Miroslav Krobot, ten nám vždy přivedl na semestr nějakou osobnost, která se nám věnovala, ať už to byl Marek Bečka, nebo Hubert Krejčí. Škála studia byla široká a rozmanitá.

Ale vraťme se ještě k té střední škole. Tam už jste měl divadelní sklony?

Ne, vůbec, to byl takový uzavřený svět, ze kterého ani nebylo moc vidět ven. Ani jsem snad v té době nechodil do divadla. Opravdu bych lhal, kdybych říkal, že už tehdy se ve mně něco klubalo. Přičichl jsem k tomu, až když jsem začal po maturitě pracovat v České televizi. Tam jsem pracoval jako mikrofonista, takže jsem se dostal k natáčení nějakých inscenací a filmů a také tam byli lidé, se kterými se dalo o těch věcech trochu bavit.

Do maturity jste si myslel, že budete strojařem?

Ne, to vůbec ne. Já mám doposud kolem uší jizvy, že jsem tou školou prolez. Profesorům jsem dokonce slíbil, že se tím oborem nebudu živit. Já jsem vlastně neměl moc jasno, co budu dělat. 

Máte raději racionálně založené režiséry, nebo intuitivní a emocionální?

Nevím, jestli jsem schopen to posoudit. Pro Dušana Pařízka  Komedii bylo typické takové velmi pečlivé dolaďování tvaru, až do takové jemné hodinářské práce. Nejsem schopen říct, jestli to bylo intuitivní, nebo racionální. Teď, když hraju v Národním Fausta, tak režisér Jan Frič měl od začátku v hlavě celou koncepci, přestože výsledek je velmi složitý a působí jako labyrint, ve kterém se možná divák občas ztrácí. Ale režisér Frič měl od začátku všechno v hlavě. 

Vraťme se k těm začátkům, kdy jste chodil s mikrofonem. Tam musí být nějaká chvíle, kdy jste si řekl, teď jdu do toho.

Jo, ta se tam pomalu vytvářela. Když jsem třeba šel s kolegy techniky na pivo, tak oni se bavili pořád o tom, jaký mikrofon je nejlepší, ale mně se chtělo povídat si o tom, co se dělo na place, jak to ti herci hráli. No, bylo mi dvaadvacet a říkal jsem si, že to musím udělat. Tak jsem se přihlásil na DAMU. 

To jste měl štěstí, že jste nemusel na vojnu.

Tehdy ještě vojna byla. Ale já jsem měl modrou knížku, tak jsem na ni nemusel. Tehdy už se modrá dávala docela snadno.

Proč jste šel na DAMU na alternativu?

Nejdřív jsem chtěl jít normálně na činohru, jenže tam mě nevzali, že prý nemám dost talentu. Tak jsem se o rok později přihlásil na alternativu. A jsem vděčný osudu, že jsem se dostal ke Krobotovi.

Vypadalo by jinak vaše hraní?

To nevím. Ale Krobot mě ovlivnil hodně, to musím rád přiznat.

Krobot tehdy nastupoval se svým ročníkem do Dejvic. Proč jste nešel tam?

Nebyla nabídka. Místo toho jsem šel do Hradce.

Tam byl šéfem Vladimír Morávek. Toho jste už znal?

Ano, hrál jsem v jeho Richardovi III., který se dával v Globu na Výstavišti: hrál jsem tam Richmonda, Richarda hráli Donutil se Zedníčkem. Dostal jsem se tam přes konkurs, takže odtud jsme se s Vladimírem znali. On si mě pak vybral do Hradce. Viděl jste to?

Bohužel ne, asi mě odradilo to Výstaviště.

To jste udělal chybu. Ten prostor byl ohromný, opravdu jako shakespearovská aréna, fantastické místo.

Pravidelně hrajete v Letních shakespearovských slavnostech. To nemáte ani v létě dost?

Shakespeare je Shakespeare. A ony to jsou opravdu v něčem slavnosti: hraje se venku, na hradech, někdy se podaří opravdu magická atmosféra. A co si budeme povídat, je to docela slušně zaplaceno. Kdyby bylo divadelní herectví placeno tak, že z toho člověk uživí dobře svou rodinu, tak bych možná zvolnil.

Hrál jste přece v seriálu Ulice. To často herci říkají, že v seriálech hrají, aby se uživili.

A taky to tak je. Já jsem v Ulici hrál tři roky, už tam tři roky nehraju. 

Stal jsem se tím ovšem známým pro zcela jiné publikum než pro to, které chodilo do Komedie. Zaznamenal jste to?

Jistě, ale v Praze to člověk ani tak nevnímá, tady to berou lidi obvykle jako normální věc, no co, někde se bydlet musí. Ale když vyjedete ven, tam to opravdu funguje.

Divadlo Komedie bylo výlučné, takže možná mnoho jeho diváků ani netušilo, že nějaká Ulice existuje. Ale řešili jste tam, v kolektivu, jestli v seriálech hrát? Byli herci, kteří v nich nehráli.

Ano, byli, i když někteří, kteří říkali, že by v nich nikdy nehráli, v nich za pár let už hráli. Ale moc se to neřešilo, to byla každého věc.

Takže po Richardovi III. jste nastoupil do angažmá v Hradci Králové. Jaké to bylo s Morávkem?

Byl jsem tam tři roky. Morávek je složitá a inspirující osobnost. Mně se jeho věci líbily. První rok jsem tam byl velmi spokojen, druhý už méně a třetí jsem odcházel. To bylo také tím, že jsem měl rodinu v Praze, malé dítě. 

Morávek vám dal taky vaši první filmovou roli v Nudě v Brně. Nemyslelo si pak hodně lidí, že jste z Brna?

No samozřejmě, přitom já v Brně nikdy nehrál. Ale setkávám se s tím dosud. Jednou jsme byli s rodinou na dovolené v Beskydech a tam nás zastavila dodávka a chlápci nám dávali takový ten valašský pas a říkali: Když jste ten herec Brna… A já jim říkal, že jsem z Prahy.  Zatvářili se skoro zhnuseně a pak mávli rukou a řekli: Tož si to už nechte.

Existuje rivalita mezi pražskými a brněnskými herci?

Ne, vůbec, to už neexistuje. Už je to tak promíchané, tak blízko sebe, že už nemá cenu rozlišovat, kdo je odkud. Navíc myslím, že takový ten pražský náhled na Brno už neplatí, že naopak Brno se skvěle za poslední roky rozžilo, je tam plno podniků, kaváren, skvělých míst, a nejsou tam turisti. Myslím, že je to na život příjemnější místo než Praha, Brno je takové dostředivé.

A jaký je Hradec Králové?

Tam jsem mohl mít takový ten vězeňský náramek, protože jsem se nedostal dál než pár metrů od divadla.

A tak jste se vrátil do Prahy a šel do Komedie.

To nebylo tak hned. Vrátil jsem se vlastně na blind. V Arše jsme s Jiřím Pokorným připravili hru o E. F. Burianovi Kladivo na divadlo. Pak jsem hrál s Řeznické s Vandou Hybnerovou ve hře Důkaz. No a ona mě seznámila s Dušanem Pařízkem a Davidem Jařabem a teprve poté jsem nastoupil do Divadla Komedie. Tam jsem zůstal až do jeho konce v roce 2012.

Byla to vaše nejlepší divadelní léta?

Zcela jednoznačně ano. A nejen divadelně, ale bylo to šťastné období i lidsky. Opravdu se tam sešla zvláštní sestava herců a hereček, do toho to stmelovali Dušan a David, člověk měl pocit, že to, co dělá, má smysl a někam to vede. Museli jsme si vybojovat svého diváka, což zprvu nebylo vůbec snadné, hodně lidí přišlo jednou a už pak ne, ale po čase jsme si své publikum našli a chodilo na nás. Dušan Pařízek, jak víte, vyrůstal v Německu, takže nás seznamoval s německou a rakouskou dramatikou, kterou jsem předtím moc neznal. Ale bylo to myslím pro české divadelní prostředí nesmírně užitečné, ta angažovanost.

Proč to divadlo skončilo?

To přece víte: protože město Praha nemělo už dál zájem Dušana Pařízka a jeho způsob divadelní tvorby podpořit. Tehdy existoval projekt ještě minimálně na rok, byla připravená spolupráce s Burgtheaterem, ale ze všeho sešlo. Přitom šlo jen o to, podpořit nás a zvýšit grant. To magistrát odmítl a Dušan zase odmítl v tom za těchto poměrů pokračovat.

Nesl jste to těžce?

Ano, protože člověk to pociťoval zaprvé jako křivdu, a zadruhé mu bylo líto, že něco ztrácí. Chyběl mi pak léta společný jazyk s herci a režiséry, jistota, že si rozumíme, aniž by bylo nutné o mnohém mluvit. To bylo pryč. Jinak to šlo hladce, už jsme byli známí, divadla si nás rychle rozebrala, takže nějaké existenční tísně z toho nevznikly. 

Teď jste se do Komedie vrátil v monodramatu Zjevení pudla, textu, který pro vás napsal Ondřej Škrabal. Vlastně jste se vrátil přímo do šatny, kde se to hraje.

Ano, vrátil jsem se do šatny, kde jsem seděl deset let a kde jsem šest let nebyl. Je dost velká, aby se tam vešli diváci, asi pětatřicet. Mně se líbil hlavně text, připadá mi aktuální a vtipný, je to metafora o tom, jak je člověk vykolejen, když se místo bílého pudla zjeví černý. Samozřejmě, má to více rovin. 

A taky je ten text zajímavý, že vlastně navozuje situaci z reality.

Ano, odehrává se po představení Fausta, kterého hraju v Národním. 

Kam jste šel před těmi šesti lety.

Ano. (dlouhá pauza) Kdy vyjde ten rozhovor?

Snad příští týden. Proč?

Já jsem dal před týdnem v Národním výpověď.

Aha, to je zajímavá pointa našeho rozhovoru. A co vás k tomu vedlo?

Dostal jsem se do fáze, kdy mě lákají víc nabídky, kterým bych se nemohl věnovat, kdybych zůstal v angažmá v Národním divadle. Já jsem je dosud odmítal, ale nyní jsem se rozhodl, že jim dám přednost.

To jsou tak lákavé?

Pro mě ano. Jsou to filmové nabídky. Ale nechci to konkretizovat, ono to třeba někdy nevyjde, když se o tom mluví moc dopředu.

Promiňte, že se tak ptám, ale i kdyby to byla bomba, tak to vyváží tu čest být členem Národního divadla?

To je asi individuální… Já jsem se divadlu intenzivně věnoval dvacet let. Myslím, že jsem tomu dal všechno, co jsem v té chvíli mohl. A myslím, že nebude od věci trochu poodstoupit, věnovat se jiným, třeba intimnějším nebo komornějším věcem.

Nerozmlouval vám to tchán a kolega Alois Švehlík?

Ne, on o tom věděl, respektuje, že to je každého věc.

Ale ještě budete nějakou dobu dohrávat.

Ano, tři představení. Spalovače mrtvol, ten má ale už naplánovanou derniéru. Pak Audienci u královny, to se bude hrát ještě hodně let. A jak se bude hrát Faust, to nevím.

Faust bude tedy vaše poslední velká role v Národním. Představuju si, že takovou roli dostane herec, kterému se věří. A říkám si, že buď to ten herec ocení jako důkaz vážnosti, nebo si třeba řekne: Co víc? Je čas odejít. Uvažoval jste takhle?

Ne, takhle to nebylo… Ono je dost citlivé to nějak pojmenovat. Možná kdybychom se o tom bavili za dva roky, bude to jiné.