Bourání model a vztyčování nových je průvodní znak snad každé doby, dnes jen ten proces probíhá rychleji. V posledních měsících především v souvislosti s kampaní #MeToo, která se snaží demaskovat různé proslulé (především) muže z (především) prostředí zábavního průmyslu, kultury a mediálního světa jako pachatele sexuálních deliktů a prohřešků – někdy vážných, jindy malicherných, jindy iluzorních. Excesy kampaně a často hysterická rétorika a vůbec atmosféra, jež ji provázejí, mohou jednoho vést k tomu, aby nad tím vším mávl rukou. Byla by to ale stejně zjednodušující a nemístně generalizující reakce jako apriorní důvěra a schvalování všeho, co kampaň přináší.

Teď přišla řada na tu největší z model posledních desetiletí – zpěváka Michaela Jacksona, „krále popu“, hvězdu, jejíž velikosti, míře zbožňování, globální popularitě se po jeho odchodu už nikdo nevyrovnal. Jackson možná odchází ze scény až teď – definitivně a s hanbou. Rozhlasové stanice vyřazují jeho skladby z vysílání a především spousty fanoušků (kromě těch nejloajálnějších) přehodnocují vztah k hvězdě, která možná byla monstrem, zneužívala děti. I člověka, jehož Jacksonova hudba nikdy moc nezasahovala, to pohne k účasti. Nejde přece jenom o ty písničky, černý stín nad Jacksonovou památkou je také stínem nad vzpomínkami milionů lidí, nad jejich obrazem sebe samých, třeba jejich naivního mladistvého poblouznění. Ten stín se nad Michaelem Jacksonem a jeho památkou vznáší už dlouho. Až teď byl ale zachycen se skutečně zdrcující přesvědčivostí. Stalo se tak díky čtyřhodinovému dokumentu Leaving Neverland režiséra Dana Reeda z produkce HBO.

Je to film, který by dříve nevznikl, produkce neriskovala střet s hudebními vydavatelstvími, která střeží své výnosné značky, se zástupy loajálních fanoušků, s umělcem samým a jeho armádou právníků. Ani dnes Reedův snímek neprochází bez velkých kontroverzí – jeho uvedení na festivalu Sundance střežila kvůli obavám z reakce fanoušků bezpečnostní agentura, dědicové Michaela Jacksona žalují HBO o sto milionů dolarů. Uvedení filmu ve vysílání minulý týden předcházela „dělostřelecká příprava“, snaha o diskreditaci protagonistů snímku. Na filmových databázích se po premiéře rojili zpěvákovi obdivovatelé a sypali tam nuly a odpady, aby měl film co nejnižší hodnocení.

Leaving Neverland přitom není nějak senzační film, který by přinášel šokující a dříve neviděné záznamy. Není to ani formálně výrazný snímek. Mluvící hlavy, trochu (nijak moc) archivních materiálů a tolik záběrů z dronu přelétajícího nad různými městy a krajinami, že by se z toho dal složit celovečerní cestopisný film, návodná hudba, která dá publiku signál, co má v kterou chvíli cítit. Přesto ale jeho sledování může člověku přinést velice silný a značně tíživý zážitek. Jde o to, co ty „hlavy“ říkají.

Film nepřináší nějaké nevyvratitelné důkazy Jacksonových zločinů – jenom výpovědi dvou jeho údajných obětí a jejich rodinných příslušníků. Pokud je někdo odhodlán dál věřit ve zpěvákovu nevinu, může ta svědectví snadno shodit jako vymyšlená a jaksi koordinovaná, motivovaná touhou po slávě či penězích. Navíc to není poprvé, co byl Michael Jackson ze zneužívání dětí obviněn. V roce 1993 ho dala k soudu rodina Jordieho Chandlera – jednoho z chlapců, které brával na svůj ranč Neverland, kauza skončila velkorysým mimosoudním vyrovnáním. V roce 2003 byl uveden skandální dokument Martina Bashira Living with Michael Jackson, v němž superstar působí jako narušený a od reality zcela odtržený člověk a mimo jiné v něm vede vskutku divné řeči o dětech – jako o přátelích a zdrojích inspirace, s nimiž rád sdílí lůžko (samozřejmě ve vší počestnosti), což by měl dělat každý, a svět by se pak stal lepším. O dva roky později stál Jackson před soudem, obviněný ze zneužívání Gavina Arvizia, chlapce, jenž v tom filmu vystupuje jako vděčný pacient, kterému Jackson zaplatil náročnou léčbu rakoviny. Po globálně sledovaném procesu soud v kalifornské Santa Barbaře Jacksona osvobodil. Obžalobu tehdy potopilo svědectví chlapcovy matky, která na porotu zapůsobila v intencích zpěvákovy obhajoby, jež ji líčila jako ziskuchtivou vyděračku. V obou kauzách Jacksonovi pomohla svědectví jiných dětských návštěvníků Neverlandu, kteří přesvědčivě vypovídali o tom, že se tam mezi zpěvákem a jeho dětskými přáteli nic nepřístojného nedělo – jen čisté přátelství, společné hry a vůbec radost. V roce 1993 to před policií potvrdili i tehdy jedenáctiletý Wade Robson a o pět let starší James Safechuck. Robson svoje svědectví – už jako dospělý muž a uznávaný choreograf – zopakoval i po dvanácti letech před soudem v Santa Barbaře. V novém Reedově snímku ale oba tvrdí opak – Michael Jackson sexuálně zneužíval děti, sami byli jeho oběťmi.

Těžko na dálku potvrdit pravdivost jejich výpovědí. Robsonova a Safechuckova slova ale ve filmu znějí naprosto přesvědčivě – jak z hlediska jejich fakticity, tak i v těch velkých příbězích, které skládají. Vypráví se v nich nejenom o průběhu nějakých zločinů (jakkoli jejich popisy jsou zneklidňujícím způsobem konkrétní), jsou to také příběhy rodiny a jejich selhání, příběhy o kultu celebrit, o hvězdách a jejich přitažlivosti a oslnivosti, o smutných a narušených životech. O hrozných a nenávratných škodách, které může zločin způsobit dětské duši. Robson a Safechuck působí jako důvěryhodní svědci i tím, jak říkají, co říkají, jak plastický a psychologicky výstižný autoportrét jejich slova tvoří.

V tom zásadním jsou ty obrazy prakticky totožné. Malý kluk, kterého rodiče chtěli protlačit do světa showbyznysu – Safechuck hrál s Jacksonem v reklamě na Pepsi, Australan Robson byl už v předškolním věku zván do televize, aby tam předváděl imitaci Jacksonova tance. Jackson se spřátelí s jejich rodinami a získá jejich důvěru. K Safechuckovým prý často chodil na návštěvu domů, Jamesova matka v něm viděla dalšího syna. Zve je všechny k sobě, aby tam zažili pohádku – jsou na pohádkovém místě v přítomnosti nejslavnějšího člověka na světě, který právě je považuje za velice blízké přátele, a dostává je tak do stavu snad až nesvéprávného poblouznění.  Od prvních přespání ale v Jacksonově ložnici k ledasčemu dochází, zneužívání se stupňuje, chlapci uzavírají se superhvězdou tajný pakt: „Nesmíš o tom nikdy s nikým mluvit, zlí lidé by nás nepochopili a oba zavřeli na doživotí.“ Víc než tahle hrozba ale děti udržuje v mlčení vědomí, že idol, který milují, miluje taky je, že láska mezi nimi je hluboká a věčná (Safechuckovi měl Jackson říci, že je jeho první, a prý slavili jakousi svatbu). Jenomže věčná není. Zpěvákův zájem o ně opadá, v Neverlandu se objevují jiní chlapci, kteří mají po Jacksonově boku privilegované postavení (oba popisují zpěvákův ranč jako navrhovaný tak, aby se v něm právě tohle mohlo dít, s dostatkem místností, k nimž není možné se nepozorovaně přiblížit). Odrůstající kluci čekají na telefon, který jednou za čas skutečně zazvoní, další návštěva a obvyklý noční „program“. I tak ale vědí, že jejich čas po Jacksonově boku pomalu končí. Až když je Jackson v problémech, ozve se častěji, potřebuje, aby chlapci vystoupili se lživým svědectvím na jeho podporu, a oni mu rádi vyhoví, je to přece šance dokázat mu věrnost. Pak ale vztah definitivně vyvane, zůstane z něj hovor jednou za dlouho a možná krátké setkání. Kluci vyrostou a vydají se každý na svou dráhu, jeden je docela úspěšný. Taky mají psychické problémy, jejichž příčinu si nedovolí definovat, o zneužívání nikomu neřeknou, pořád ten dávný slib drží. Ožení se a stanou se otci, což jejich stav ještě výrazně zhorší – najednou vidí svoje děti na tom hrozném místě, kde sami byli. Až když je dlouho po všem (v Robsonově případě až po Jacksonově smrti), dokážou někomu říct, co se jim v dětství stalo. Že jim Michael Jackson strašně ublížil dvojím způsobem. Tím, že je zneužíval, a tím, že je zneužívat přestal, že je opustil.

Údajné oběti Michaela Jacksona dokument vykresluje velice plasticky. Ten, kdo jim měl ublížit, zůstává i po zhlédnutí Leaving Neverland jistým způsobem zašifrovaný. Michael Jackson je deset let po smrti, nebude už žádná jeho verze událostí. Ve zpětném ohledu je až zarážející, co všechno zpěvákovi na veřejnosti prošlo – že například absolvoval větší část turné s malých chlapcem po boku (a to i na veřejnosti), aniž to vedlo k důrazně položeným otázkám. Možná i na média a vůbec veřejnost působila ta jeho hvězdná přitažlivá síla. A také to odpovídalo široce sdílenému obrazu zpěváka nejenom jako bizarně se chovajícího excentrika, ale také jako nešťastníka. Byl připraven o možnost prožít skutečné dětství – místo něj znal jenom násilím vynucovaný dril, který stál za úspěchem rodinné kapely Jackson 5. A v dospělosti si to ztracené dětství chce kompenzovat – životem na pohádkovém ranči obklopený dětmi, charitou v jejich prospěch, infantilními a přitom upřímně působícími slovy o záchraně světa a jeho dětí. Nakonec i ta proměna Jacksonovy fyziognomie se dá interpretovat také jako pokus o proměnu dospělého muže v bytost jaksi dětskou. Michael Jackson byl pro svět Peterem Panem, který odmítá vyrůst, žije ve vlastním světě, může tam mít společnost, ale především je osamělý. Asi na té legendě byl kus pravdy. Image nepochopeného osamělého dítěte ale také mohla působit jako krytí – díky tomu, že působil právě takhle, mu také mohlo ledacos projít. A líčený Robsonem a Safechuckem působí zpěvák nejenom jako výstřední star, ale taky jako chladný a plánovitě jednající, zlý člověk. Třeba v něm byl kus obojího. Vymyslel si pro sebe pohádku a učinil ji skutečností, z Neverlandu udělal svou osobní pohádkovou planetu. V nějaké míře ale musel vědět, že v té pohádce hraje úlohu zlého čaroděje, který láká své oběti na možnost dotknout se hvězd a přivede je na temné místo, kde se hvězda dotkne jich.