Po zhruba měsíci, kdy o brexitu nebylo příliš slyšet, se hádky kolem něj rozjíždějí nanovo a nabírají na intenzitě. Odchod Británie z EU sice formálně proběhl, ale do konce roku se Spojené království zavázalo následovat unijní pravidla a pro běžného občana se nic nemění. Klíčová jsou jednání o budoucích vztazích mezi Británií a Unií. Ta se právě začínají rozbíhat.

Na začátku tohoto týdne vrchní britský vyjednavač David Frost představil v projevu na Svobodné univerzitě Brusel uvažování britské vlády v následujících jednáních a nepřekročitelné linie. Z dlouhého projevu, ve kterém Frost zabíhal i do hluboké historie, vyplývá, že Britové chtějí, aby se budoucí vztahy řídily podle modelu „Kanada plus“. Pokud se tuto dohodu nepodaří vyjednat do konce roku, Británie je připravena na „brexit bez dohody“ neboli obchodování podle pravidel Světové obchodní organizace.

„Kanada plus“ je označení pro dohodu, která by měla být inspirována obchodní dohodou CETA. Tu uzavřely EU a Kanada v roce 2016. Na jejím základě Kanada a EU zrušily cla na 98 % zboží. Zároveň se evropské firmy mohou účastnit veřejných kontraktů v Kanadě a naopak. V případě služeb se obě strany zaručily spolupracovat na standardech – výrobky z obou zemí budou splňovat stejná pravidla. Kromě Kanady má podobnou smlouvu s EU třeba Japonsko nebo Jižní Korea.

Unie poměrně dlouho prohlašovala, že s kanadským modelem nemá problém. V roce 2017 dokonce tvrdila, že z požadavků Británie vyplývá, že tento model je jediný možný. Nyní však otočila.

Vrchní vyjednavač EU Michel Barnier oznámil, že smlouva podle kanadského vzoru nepřipadá v úvahu. Británie je prý geograficky příliš blízko EU a britský import na kontinent je příliš velký, téměř desetkrát větší než kanadský. Ekonomiky jsou tak podle Barniera natolik komplexně provázané, že „Kanada plus“ je nedostačující. EU tak požaduje, aby se Británie zavázala dodržovat evropské regulace v případě daní, státní podpory, životního prostředí a zaměstnaneckého práva. Zároveň chce, aby arbitrem, který bude řešit spory ohledně dodržování dohody, byl Evropský soudní dvůr.

Británie to naprosto odmítá. Přijmout tyto závazky by znamenalo dovolit zasahování EU do klíčových oblastí legislativy bez možnosti je jakkoliv ovlivnit. EU by také stále ovlivňovala britskou obchodní politiku. Nastává tak otázka, proč by například USA měly jednat s Brity, kdyby se hlavní rozhodnutí stále odehrávala v Bruselu. Brexit by v tom případě ztratil smysl. Navíc Britové nevěří, že Evropský soudní dvůr, jako orgán EU, by dokázal ve společných sporech „pískat rovinu“.

Britská vláda také tvrdí, že požadování rovných standardů ze strany EU je absurdní, protože v mnoha případech jsou britské regulace přísnější. Rozhodně se to týká environmentálních pravidel.

Uvažování EU není těžké prohlédnout. Kromě prosté pomstychtivosti a šance ukázat Britům, že bez ní to nejde, jde o to, přistřihnout Británii křídla v možném rozletu. Britové na začátku vyjednávání o brexitu hrozili, že by mohli radikálně seškrtat regulace a učinit z ostrovů ráj svobodného podnikání a obchodu, jakýsi „Singapur na Temži“. Vláda Borise Johnsona o tom již tolik nemluví, po volbách, které vyhrála díky hlasům dělnických voličů, se posunula ekonomicky doleva, ale tato představa eurobyrokraty evidentně pořád děsí. Otevřeně mluví o tom, že je potřeba zabránit tomu, aby Britové třeba uvolněním zaměstnanecké legislativy přetáhli světové firmy z kontinentu na ostrovy.

Dalším problémem pro Brity je, že případnou dohodu musí schválit všech 27 členských států – a ty již nyní přicházejí se zvláštními podmínkami. Francie požaduje zachování přístupu svých rybářů do britských vod, Španělsko vymýšlí, jak co nejvíce odlákat Gibraltar od Británie. S nejpodivnějším požadavkem však přišli Řekové. Ti výměnou za souhlas s budoucí obchodní smlouvou požadují návrat takzvaných Elginových mramorů. Jedná se o 75 metrů mramorových soch a reliéfů, které v antice zdobily Parthenón a další budovy na aténské akropoli. V letech 1801 až 1812 je lord Elgin z Atén odvezl, Řekové tvrdí, že ukradl, do londýnského Britského muzea, kde jsou vystaveny dodnes. Jistě můžeme debatovat o řeckých nárocích na antická díla, ale aby kvůli tomu ztroskotaly rozhovory o budoucím vztahu Británie a Unie, by bylo opravdu absurdní. Ilustruje to, že nadcházející rozhovory opravdu nebudou nic jednoduchého. Francouzský ministr zahraničí Jean-Yves Le Drian prý očekává, že se „Británie a EU navzájem roztrhají na kusy“.