Žádné dlážděné cestičky, obvodové zídky ani kamenné pomníky. Metropolitní hřbitov na okraji Barcelony se nese ve znamení totální efemérnosti pohřbívání – je navržen tak, aby po krátké době celý přirozeně splynul s krajinou a nijak nezatížil životní prostředí.

Západně od Barcelony, na úpatí pohoří Collserola, které se táhne podél katalánského pobřeží, najdeme vůbec největší metropolitní park světa. Zelené plíce Barcelony zaujímají rozlohu osmi tisíc hektarů, které pokrývá typická středomořská vegetace, ze stromů převážně duby a borovice. Chráněné území přírodního parku Collserola je také místem obrovského metropolitního hřbitova Roques Blanques, který se tu postupně buduje už od začátku osmdesátých let. Sto dvaadvacet hektarů vytyčeného území hřbitova se postupně využívá podle potřeb, což umožňuje, aby se jeho nové části přizpůsobovaly aktuální poptávce po způsobu pohřbívání.

Stoprocentně rozložitelné materiály

Pro celý hřbitov je charakteristické velmi úzké propojení s nerušenou krajinou chráněné přírodní rezervace. Nejvíc se tento vztah podařilo zdůraznit v nedávno dokončeném klastru číslo šest, který ukazuje stále se rozšiřující trend ukládání zesnulých. Ten se zakládá na pomíjivosti a maximální šetrnosti k životnímu prostředí. Nepracuje s pečlivě vytesanými kamennými náhrobky, které mají vydržet na věky, ale naopak se stoprocentně rozložitelnými materiály ­– a to včetně uren. Kromě šetrnosti k životnímu prostředí zájemci o tento způsob pochovávání oceňují také skutečnost, že pozůstalí se nemusejí o hrob prakticky vůbec starat a utrácet peníze za pronájem místa nebo jeho údržbu. Náklady na pohřby totiž neustále rostou, průměrná cena obřadu včetně zajištění hrobu v Barceloně dosahuje aktuálně šesti a půl tisíce eur.

Podobu tohoto klastru číslo šest měla na starosti respektovaná multidisciplinární kancelář z Barcelony Battle i Roig, která byla založena v době, kdy se začal plánovat hřbitov Roques Blanques; podílela se už na jeho prvních fázích. Kancelář Battle i Roig má za sebou mnohé krajinářské projekty velkého měřítka, známá je například transformace sedmdesáti hektarů skládky ve veřejný park v Barceloně.

Úkolem krajinářských architektů bylo vytvořit kromě samotného prostoru pro konání pohřebních obřadů s patnácti sty novými hroby také přístupovou cestu, a to vše za podmínky co nejmenšího narušení krajiny. Záměrem architektů bylo ještě víc podpořit biologickou rozmanitost parku. Toho docílili především realizací vertikální zahrady na principu tzv. Krainerovy stěny, u které uplatnili bioinženýrství aplikované na krajinu. Díky této metr a půl vysoké a přes tři sta metrů dlouhé stěně byla zajištěna stabilizace svažitého terénu a mohly vzniknout rovinaté terasy pro nové hroby včetně pohodlně přístupné cesty.

Snadná a rychlá realizace

Výhodou tohoto řešení je snadná a rychlá realizace a využití výhradně přírodních lokálních materiálů. Opěrná konstrukce stěny je totiž zhotovena pouze z kulatiny kaštanů, kterou prorůstají kořeny křovin a dalších rostlin. Autoři mluví o „mrtvých a živých materiálech“ evokujících životní cyklus, takže jde o „koncept neodmyslitelně spjatý s idiosynkrazií hřbitova jako místa setkávání lidí s jejich předky v průběhu času“.

Vertikální zahrada je osázena květenou běžně se vyskytující v okolí, její skladba byla zvolena tak, aby zaprvé provoněla celé místo (rozmarýn, levandule, tymián) a zadruhé lákala velké množství opylovačů a především motýlů. Vznikl konejšivý přírodní areál, který díky své intimitě pomáhá pozůstalým vyrovnat se se ztrátou blízkých lidí. Umístění uren označuje pouze kaštanová deska s vyrytými jmény, přičemž pozůstalí dostanou také GPS souřadnice, aby místo posledního odpočinku spolehlivě našli. Autoři návrhu předpokládají „životnost“ tohoto přírodního hřbitova, který je vůbec prvním svého druhu ve Španělsku, okolo třiceti let – poté by si příroda měla vzít celý areál zpátky, takže po hrobech zůstane už jen stopa v srdcích pozůstalých.