Donaldu Trumpovi se podařilo dotlačit Súdán, aby normalizoval své vztahy s Izraelem. Výměnou za to ho USA vyškrtnou ze seznamu států podporujících terorismus. Po Spojených arabských emirátech a Bahrajnu je to již v tomto roce třetí k Izraeli původně nepřátelská země, která se rozhodla navázat s židovským státem diplomatické vztahy. Krok je to spíše symbolický. Na rozdíl od bohatých Emirátů a Bahrajnu není Súdán v muslimském světě nijak významný stát, který by si chtěl Izrael mermomocí naklonit. Důležitější je, že podle Trumpa se Izrael chystá uznat i Saúdská Arábie, což by byl opravdový průlom. Při této příležitosti možná stojí za to se zamyslet nad Trumpovou zahraniční politikou. Protože i pokud 3. listopadu prohraje volby, v této oblasti může být považován za výjimečně úspěšného prezidenta.

V Evropě je poměřován na základě svého urážlivého chování. Spojencům rozhodně nelichotil jeho hrubý a vyhrožující způsob, pravdou však je, že má výsledky. Již administrativy George Bushe a Baracka Obamy si stěžovaly na to, že Evropané se v NATO chovají jak černí pasažéři a outsourcují svoji obranu na USA. Trumpovi se nepodařilo donutit všechny státy NATO ke splnění závazku dávat 2 % HDP na obranu, ale i tak se obranné finance markantně zvýšily. Od doby, co Trump nastoupil do úřadu, výdaje na obranu evropských spojenců v NATO vzrostly o 400 miliard dolarů v porovnání s tím, co bylo v plánu utratit.

Pak je tu politika vůči Rusku. Přestože Trump stále bývá zobrazován jako Putinova věrná loutka a zdá se nepochybné, že na osobnostní rovině ho obdivuje, v reálné politice postupoval proti Rusku nebývale tvrdě. Schválil dodávky „smrtícího“ materiálu čili zbraní Ukrajině, zatímco Obama dodával pouze „nesmrtící“ materiál. Jak posměšně prohlásil Trump v poslední debatě, Obama s Bidenem poslali Ukrajincům „jen nějaké deky“.

Nejde jen o Ukrajinu. V roce 2017 Trump uzavřel ruské konzuláty v New Yorku, Washingtonu a San Francisku. V odpovědi na aféru Skripal USA vyhostily 60 diplomatů, více než Británie, na jejíž půdě se útok odehrál. Americký prezident také schválil prodej raket Patriot a plynu Polsku, čímž pojistil jeho nezávislost. Neváhal dvakrát bombardovat Putinova spojence Asada. Odešel také ze smlouvy o nešíření raket středního doletu, kterou Rusko soustavně porušovalo.

Opravdu význačný demokratický státník se pozná podle toho, že posune v nějaké oblasti paradigma a jeho závěry přijme i opozice. To se Trumpovi podařilo v jeho čínské politice. Nový konsenzus ve Washingtonu přijímá, že Čína je globální konkurent, kterému je potřeba se postavit. Trump také úspěšně donutil evropské spojence, aby brali čínské nebezpečí vážně a nepouštěli Číňany například do kritické informační infrastruktury. Ať po volbách zasedne v Bílém domě kdokoliv, americká protičínská politika nejspíše bude pokračovat.

Další nepochybný úspěch je Trumpova politika na Blízkém východě. Přestože Trump učinil řadu kroků, které podle expertů měly vést k destabilizaci regionu, například přesun ambasády v Izraeli do Jeruzaléma, stal se opak. Trumpovi se podařilo izolovat hlavního soupeře v oblasti, totiž Írán, a vytvořit koalici mezi Izraelem a arabskými státy, přestože se předtím moc nemusely. Zabití generála Sulejmáního jasně Íránu ukázalo, kam si smí dovolit zajít. Blízký východ je stále dalek toho, aby v něm zavládl naprostý mír, ale poprvé za dlouhou dobu je při končícím mandátu amerického prezidenta o něco klidnější, než byl při jeho nástupu.

Velkých chyb se Trump dopustil v podstatě pouze dvou. První, když se snažil zlepšit vztahy se Severní Koreou. Zde panovaly oprávněné obavy, že Trump učiní velké ústupky bez toho, že by za to něco dostal od Severokorejců. Naštěstí ze summitu v Hanoji v únoru 2019 odešel, aniž by se cokoliv konkrétního domluvilo, čímž se předešlo dalším škodám.

Pak je tu opuštění Kurdů v Sýrii, kdy stáhl americké vojáky a tím Kurdy vydal napospas Turkům a poslal do náruče Asadovi. Bohužel pravdou je, že náhlé stažení Američanů má celkem tradici. Poprvé se tak stalo ve Vietnamu, kdy krátce po odchodu Spojených států Severní Vietnam dobyl ten Jižní. Také ve chvíli, kdy si Američané mají vybrat mezi kmenovými bojovníky a svým spojencem NATO, nebude to dlouhé rozhodování. Turecko tak vždy bude mít blíže k USA než Kurdové. Opuštění Kurdů jistě je morálně problematické, ale takto zpětně se dalo předvídat a nejspíše by to udělal každý americký prezident.

Trump tak během čtyř let posílil NATO, zatlačil na Rusko, Čínu a Írán a o něco uklidnil Blízký východ. To není špatný zahraničněpolitický odkaz.