Obraz významu Karla Gotta se dotvoří až v pátek a v sobotu, kdy se s ním rozloučí veřejnost i rodina a kardinál Dominik Duka odslouží v katedrále zádušní mši. Už teď je zřejmé, že to bude největší veřejné smuteční setkání od smrti Václava Havla.

Karel Gott nebyl jen největší hvězdou české populární hudby, pro Čechy znamená mnohem víc. Byl důležitou součástí jejich života – nezávisle na režimu nebo politickém uspořádání –, který žili. Karla Gotta si přáli na svých sjezdech komunisti, chtěli, aby byl přívětivým hlasem jejich totalitního režimu, stejně se ale hodil protikomunistické opozici při sametové revoluci, když vystoupil s Karlem Krylem na balkonu Melantrichu v těch listopadových dnech.

I současná vládní garnitura chce využít charismatu Karla Gotta, když navrhla vystrojit mu státní pohřeb a přihřála se na něm. Absurdní představy, jak vezou po Praze ostatky slavného tenora na lafetě v doprovodu generality a vojska, se zalekli i oni a vznikla kompromisní varianta pohřbu se stáními poctami. Samozřejmě budou u toho svítit Andrej Babiš a Miloš Zeman, ale je zřejmé, že to poslední, co si truchlící část veřejnosti s Karlem Gottem spojuje, je politika. Podobně ti všichni, kdo na zpěváka vzpomínají a třeba se i vypraví na Žofín, nejsou jen voliči premiéra a prezidenta. Pro lidi je Karel Gott mimo politické vidění světa a nechtějí ho s ním spojovat. A je docela pravděpodobné, že Karel Gott sám o politiku stál méně než politika o něj, a snaha ho někam napasovat, strčit do škatulky je marná. Možná dnes více než jindy, kdy je společnost tolik polarizovaná a vyžaduje jednoznačné postoje bez jakýchkoli odchylek.

Karel Gott je mimo kategorie slov jako symbol, fenomén, zpěvák, popkultura. Tenor mnohé lidi provázel od 60. let minulého století a zasahoval všechny generace, vnímali ho i ti, kteří jeho samého neposlouchali, nekupovali jeho desky a nechodili na jeho koncerty. O jeho existenci věděli všichni. Jeho známost přesahovala zemi, ve které žil, a jeho odchod byl zprávou nejen pro Slovensko, Polsko, Rusko, tedy země východního bloku, ale i pro Rakousko, Švýcarsko, a hlavně celé Německo. Po Václavu Havlovi nebyla jiná osobnost, která by obsadila hlavní zprávy všech německých médií, malých i těch největších. Právě u těch německých je to zajímavé, ta neřešila Gottovo předčítaní Anticharty, i když to zároveň není důvod, aby se opomíjelo. Ke Gottovu životu to patřilo, pro ně byla důležitá Biene Maja. A taky se jim evidentně zadřela pod kůži, když po dlouhých letech, kdy vzlétla poprvé, mohla být už pro největší evropské noviny dávno zapomenuta. A Karel Gott nazpívání této melodie Karla Svobody určitě nepovažoval za vrchol své kariéry.

Ta byla dlouhá a v každém desetiletí od 60. let tak jiná, že si z ní každý mohl něco odnést. Mnohým se jako klacek hodil výraz „idiot hudby“ z románu Milana Kundery, ale ve světě nejznámější český spisovatel z prvního tuzemského vydání Knihy smíchu a zapomnění tuto nálepku vypustil. Mimochodem, s Milanem Kunderou bude také pěkná polízanice, až se bude opět vytahovat jeho lyrický věk v 50. letech. Každý člověk má nakonec vždycky lidské vlastnosti, které se skládají z vlivu dobrého a špatného, jinak by to nebyl člověk, ale Bůh. A to ani po Gottovi přece nikdo nemohl chtít.