KOMENTÁŘ Mariana Kechlibara

Francie se posunula v multi-kulti silně doprava

KOMENTÁŘ Mariana Kechlibara
Francie se posunula v multi-kulti silně doprava

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Francie si má za rok zvolit nového prezidenta. Jelikož vnitropolitická situace země je mimořádně zajímavá – v tom samém smyslu, v jakém jízlivé čínské přísloví přeje člověku, aby „žil v zajímavých časech“ –, průzkumy veřejného mínění jsou sledovány pečlivěji než kdy dříve. Otázka, zda Emmanuel Macron svůj první mandát obhájí, se sice ještě s takovým náskokem nedá zodpovědět, ale i mezilehlý obrázek je zajímavý.

Poslední průzkum od agentury IFOP zahrnul do seznamu možných kandidátů i Érica Zemmoura, pravicového intelektuála, u kterého zatím není úplně jasné, zda bude kandidovat. (Paradoxně by to v případě úspěchu byl první francouzský prezident alžírského původu; berbersko-židovská rodina Zemmourů odešla z Alžírska v době vyhlášení nezávislosti, když bylo patrné, že nový stát o žádné nemuslimské občany nestojí.) Výsledné hodnoty dobře vypovídají o tom, jak moc se Francie ve 21. století proměnila proti dávnému roku 2000.

Dosud nekandidující Zemmour by v prvním kole dostal 5,5 % hlasů, tedy o něco více než kandidátka za socialisty, což je celorepublikově známá pařížská starostka Anne Hidalgo. Zelený kandidát Yannick Jadot by měl stejných 5,5 % jako Zemmour a komunista (protože jinak ho pojmenovat nejde) Jean-Luc Mélenchon by dosáhl na devět procent. Tím pádem je poměr mezi levicí a pravicí zhruba 20 : 80, zejména když tu levicovost a pravicovost nebudeme hodnotit z ekonomického hlediska, ale z hlediska pro Francouze velmi palčivých kulturních a identitárních otázek.

Zhruba řečeno, kandidáty hlásící se k multikulturnímu pojetí společnosti by volil každý pátý francouzský volič – a to hovoříme o národě, který ve skutečnosti už dost multikulturní je. Podle čísel IFOP to vypadá, že ani mezi potomky přistěhovalců nemusí být multikultura v současném evropském pojetí (což znamená zejména hodně islámu) nikterak zvlášť populární. Koneckonců někteří se asi přistěhovali do Francie právě proto, že jim byla sympatická svojí francouzskostí, a nechtějí, aby o ni přišla.

I ve Francii proběhl proces „změny kurzu“, kdy tradiční levice postupně přebírá postmoderní „woke“ témata jako gender, migrace, multikulturalismus, změna všech možných konstant života (jazyk, dopravní značky) ve jménu ještě větší inkluzivity. Na rozdíl od Spojených států ale zdejší levici přivedl na pokraj propasti; politická půda je tu jiná a původní francouzské obyvatelstvo netrpí tak silným pocitem méněcennosti vůči hříchům své minulosti. Odlišnost vývoje je ale posílena i nepříliš dobrým stavem francouzské ekonomiky. Ona se nakonec většina těch postmoderních požadavků dá zredukovat na „dejte peníze“ a francouzská státní kasa, ba ani daňový poplatník už zase tolik peněz k rozdávání nemají.

Francouzský většinový dvoukolový systém je vysloveně konstruován k tomu, aby upřednostňoval status quo. Vyzyvatelé to mají těžké, musejí získat více než polovinu hlasů. A narychlo ušitá koalice všech ostatních stran, jejímž jediným cílem je zablokovat někomu cestu k moci, může fungovat jako velmi účinná brzda. Ale to platí jen za předpokladu, že se poměry neposunuly příliš. Pokud se naopak skutečně posunuly příliš, nastane místo pozvolného vývoje prudký skok a systém, který byl léta v Evropě chválen jako garant zachování středové politiky, zafunguje přesně naopak.

Po odchodu Británie z EU zbyly jen dvě skutečně silné země: Francie a Německo. Německo se zatím myšlenkově točí hlavně kolem ekologických témat, jejichž hlavní proponenti, Zelení, se svým kladným vztahem k multikulturalismu netají. Francie je ale čím dál více soustředěna na otázku své budoucí identity a posunula se v těchto záležitostech silně doprava. I kdyby volby příští rok vyhrál Macron, bude muset provozovat politiku nikoliv nepodobnou té lepenovské.

Tím pádem nebude na budoucí podobě evropské migrační a azylové politiky panovat shoda. V jistém smyslu je to dobře: snad nás v takové situaci nikdo nedotlačí k povinně dobrovolným kvótám na rozdělování třicetiletých teenagerů. Na druhou stranu se ale tak propastný rozpor mezi Německem a Francií musí projevit na určitém kontinentálním ochromení. Řecká vláda bude s tichým souhlasem Paříže zahánět pašerácké čluny zvukovými děly zpátky do tureckých vod a německé neziskovky zase s tichým souhlasem Berlína dovážet zákazníky jiných pašeráků od libyjského pobřeží do Itálie.

Jeden můj známý měl pro takovou situaci výstižné přirovnání. „Je to jak u blbejch na dvorku.“

Marian Kechlibar je autorem série knih Zapomenuté příběhy 1-4 a sbírky povídek Krvavé levandule

 

 

22. června 2021