komentář Jiřího Peňáse

Víte, co je tady lepší než třeba v Rakousku?

komentář Jiřího Peňáse
Víte, co je tady lepší než třeba v Rakousku?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Když už nic, tak odněkud člověk naději brát musí. A hledat něco dobrého. Třeba že tohle léto je docela podařené klimaticky i astrologicky. Lidé, přesvědčeni o brzké zkáze světa formou vysušení, možná hledí do budoucnosti trochu klidněji, protože každou chvíli prší, jak byli kdysi v mládí zvyklí. Najde se zajisté dost odborníků, kteří jim každou chvíli připomenou, že to vůbec nic neznamená, že stejně jdeme vstříc zkáze, ale člověk je nevyléčitelný optimista a snílek. Místo toho, aby byl stále pln zloby, apokalyptického rozhořčení a revolučního zápalu, má třeba radost, že se někde obnovila tůně a teď tam kvákají žáby.

Nebo že se v Čechách rozmnožili čápi. Včera jsem jel vlakem z Blatné do Nepomuku a začal jsem je počítat. Když jich bylo přes třicet, přestal jsem. Čáp je dominantní postava v krajině: jde po louce, hledí do země a občas bodne zobákem. Nabodává asi korýše, někdy možná i žáby, což znamená, že tam nějaké jsou. A existence žáby je příznakem toho, že krajina je snesitelná i pro tak náročného a ušlechtilého tvora, jako je žába. Kde je žába, je naděje.

To je jeden poznatek. Další jsou koně. Nemám na to data, ale myslím, že v Čechách (a na Moravě; nevím, jak ve Slezsku) je mnohem víc koňů, než bylo třeba před dvaceti nebo i deseti lety. Za komunismu byli koně jen tam, kde nebyl traktor, a lid na ně pohlížel jako na projev zaostalosti. Teď vidíte koně v krajině každou chvíli. Krajina tím nesmírně získává na kráse a hodnotě. To nemusím snad ani psát, jak je s koněm všechno hezčí: louka, policajt, film, pohřeb, armáda. Rozmnožení koňů v zemi souvisí nikoli se zchudnutím, nýbrž naopak s tím, že si je lidé mohou dovolit, že je baví a mají je rádi.

Neplatí to asi stoprocentně, ale spíš se dá říct, že člověk s koněm má šanci být trochu lepším člověkem než tentýž člověk bez koňa. Jen málokdo je potřebuje na orání a většinou je nezapřahá do kočáru, aby ho dovezli k vlaku, což je škoda, ale má je jaksi z neutilitárních příčin. Nejčastěji protože se mu to líbí, má je rád a má na to dost peněz. Častý výskyty koní tak signalizuje, že to snad přece jen nebude v zemi tak zlé a dost bohatých lidí není úplně ztracených – nebo aspoň mají dcery, které si to vynutily. Dcery, tedy dorůstající dcery, a koně, to je kapitola z mytologie.

Pak ještě bychom mohli mluvit o tom, co je v této zemi opravdu dobré, ba nejlepší.

Co máme třeba lepší než v Rakousku (kde je mnoho věcí opravdu velmi dobrých)? Víte to? Nepropadejte pesimismu, něco ano. Já vám to povím. Turistické značky. Opravdu, ty máme možná nejlepší na světě. Jsou logické, srozumitelné, přehledné a tak akorát husté. V Rakousku nebo v Německu jich je tolik, že v tom máte za chvíli zmatek, samé Sonderweg nebo Märchenweg, Philosophenweg... Jedna křižuje druhou, často to nedává smysl, komplikované to je a spíš než značky to jsou šipky nebo cedulky, takže to není tak zábavné je hledat. A české značky ještě mají tu barevnou škálu, ten semafor nebo duhu, ne sice LGBT plus nekonečno, ale veselé to je, už jako dítěti se mi to líbilo. Pravda, zelená někdy poněkud splývá s modrou, ale to je problém spíš vyššího věku.

Takže turistické značky, v tom jsme bez ironie velmocí a můžeme na ně být hrdí. Vůbec věci spojené s turismem jsou docela dobré, což ovšem souvisí s turisticky vhodnou krajinou, která je rozmanitá a zajímavá, i když v ní nic moc není. V Čechách, natož na Moravě ale vždycky něco je, jen by si toho mohli lidi, kteří tam žijí, víc vážit. Schopnost postavit něco ošklivého tak, aby to bylo odevšad vidět, lze považovat za jeden z národních talentů. K tomu je nutné estetické nadání, s nímž se zdejší obyvatelstvo chopilo možnosti obalit opadané omítky svých domů tzv. zateplovací hmotou připomínající zatuhlou marmeládu. Výskyt meruňkové, rybízové či šmolkové barvy na fasádách venkovských novostaveb si zaslouží hlubší analýzu, než je tady autor schopen. Možná to opravdu souvisí s dětskou fixací na zmrzlinu, možná, což je druhý výklad, se tím napodobují barvy úlů, takže slouží majitelům k orientaci – podobně jako včelstvu při návratu z nasávání nektaru.

V poslední době třeba přibylo rozhleden, což bude těmi dotacemi, ale ty se taky mohly úplně rozkrást. Existuje několik rozhleden postavených v údolí, ovšem ty jsou o to zajímavější.

Vůbec lze říct, že v této zemi je hodně zajímavých věcí. Ale o tom zase někdy příště.

11. července 2020