Evropský soudní dvůr se během minulého měsíce dvakrát vyjádřil k otázce ochrany osobních práv na internetu a na první pohled ta rozhodnutí nejsou příliš konzistentní. První případ se týkal tzv. práva být zapomenut, tedy prakticky práva žádat po vyhledávači Google, aby nezobrazoval odkazy na určité informace o vás (tzv. delisting). Internet, jak známo, umožňuje blokovat informace pro určité území, a příslušný francouzský orgán nařídil Googlu, aby daný odkaz přestal zobrazovat nejen lidem, kteří ho budou hledat z Francie, ale aby ho odstranil ze svých výsledků kompletně, pro celý svět. Lucemburský soud to odmítl, nicméně připustil, že je možné nařídit odstranění pro vyhledávání ze všech členských zemí EU.

Druhý příklad se rozhodoval podle směrnice o elektronickém obchodu, ale týkal se rovněž osobnostních práv. Rakouské političce Evě Glawischnig-Piesczekové se nelíbilo, co o ní napsal kdosi na Facebooku, a dosáhla soudně toho, že výrok je pomlouvačný. Potud nic nebývalého nebo aspoň nic vymykajícího se logice, jakou jsme znali i před internetem. Teď ale Evropský soudní dvůr rozhodl, že závadový obsah musí Facebook odstranit nejen pro Rakousko, nejen pro celou EU, ale na celém světě (i když „podle relevantního mezinárodního práva“, na což si musí členské země dohlédnout samy). Tedy jinak než v případě „delistingu“ u Googlu.

Dále taky soud rozhodl, že Facebook má povinnost odstranit všechny výskyty původního pomlouvačného výroku, které by třeba napsal někdo jiný. A nejen to. Musí odstranit i „obsah, který je rovnocenný obsahu, jenž byl prohlášen za protiprávní“. Tedy i když někdo napíše něco podobného. Což je průlom do dosavadní úpravy, podle níž provozovatel webhostingu není povinen sám aktivně monitorovat, zda někdo na jím poskytovaných stránkách netropí něco protizákonného. Soud to řeší podmínkou, že rozdíly musí být jen takové, že Facebook „může využít automatizovaných technických způsobů a nástrojů vyhledávání“.

To jsou distinkce, které jen zesilují zmatek. Jazyk je, jak známo, systém znaků, kde cokoliv může znamenat cokoliv. Smysl vzniká až v kontextu řečového aktu. Na internetu už léta lidé používají pro pornografii termín „pr0n“. Je to přesmyčka slova „porn“, navíc s číslicí místo jednoho písmena. My lidé svým jazykovým smyslem poznáme, co se tím myslí, aniž by to někdo centrálně vyhlásil a zapsal do slovníku. Automatizovaný filtr to nepozná (tedy nepoznal, když to bylo nové; dnes už jsou na pr0n samozřejmě naučené). Proto dokážeme číst text s překlepy, zatímco automatické opravovače pravopisu a prediktivní klávesnice nám pořád nabízejí různé směšné nesmysly. Takže nález Evropského soudního dvora je prostě výzva lidem majícím spadeno na paní Glawischnig-Piesczekovou, aby ji uráželi vynalézavěji.

Na druhé straně už dnes někteří poskytovatelé hostingu tuto povinnost mají. Například Echo24.cz je za obsah diskusí pod články na webu zodpovědné a monitorovat je musí. Proč ne Facebook?

Je zvykem poukazovat na odlišnou kulturu svobody projevu v USA. Je to malinko zavádějící. První dodatek ústavy brání omezovat svobodu projevu jen vládě. Podat civilní žalobu na ochranu osobnosti můžete v USA taky; úspěšné žaloby v posledních letech vedly k bankrotu zpravodajského webu Gawker a k nucenému prodeji časopisu Rolling Stone. Skutečně podstatné je, že sociální sítě jsou od odpovědnosti za obsah chráněny konkrétním ustanovením telekomunikačního zákona. Proto jejich mluvčí do omrzení opakují mantru, že jsou „komunikační platforma, nikoli poskytovatel obsahu“, a bojí se, že Kongres na to ustanovení sáhne.

Je ironické, že prosazování extrateritoriální působnosti svého práva je něco, za co historicky Evropané kritizovali Američany, a dnes jsou jeho lídry. Snažit se prosadit své pojetí svobody projevu globálně je ovšem nebezpečná hra. Stačí si jen představit, že by to začala dělat Čína. To by byl konec internetu, jak ho známe.

Má to nicméně svou logiku. Internet lze sice „vysílat na míru“ jedné konkrétní zemi či geografické doméně, ale i trochu zběhlejší laik dnes ví, že toto omezení lze obejít nástrojem, který zná jako VPN (virtual private network). Před pár lety to uměli jen experti, ale dnes je třeba jednoduchá VPN součástí prohlížeče Opera. Takže motivovaný jedinec omezení snadno obejde a vaše „právo být zapomenut“ je iluzí.

Ale, lze namítnout: nedokázal se i před internetem motivovaný jedinec dostat k informaci, jež nebyla po ruce? Mohl se ptát lidí. Mohl jít do knihovny, do archivu nebo existujících registrů. Mohl si, byl-li movitý, najmout detektivní agenturu. Třeba štáby politických kampaní to dělaly. Internet toto vše demokratizuje a činí dostupným širším vrstvám lidí, tj. i lidem, které nemáme rádi. Je to důvod tento nový nástroj omezit?

V neposlední řadě je tu faktor, který nelze jen tak vyloučit, přestože ho relevantní místa popírají. Internetové společnosti jsou americké. Evropa prakticky žádné takové společnosti nedokázala vytvořit a, bez ohledu na to, zda považujeme sociální sítě za civilizační plus nebo minus, je na ně žárlivá. Někteří úředníci a soudci nemusí chápat soudní kauzy jen jako úzkostlivou aplikaci práva, ale i možnost plnit vlasteneckou povinnost a Američany trochu podusit.

Podívejme se na dva extrémní případy, jaký je osud ochrany osobnosti v éře sociálních sítí. Letos v lednu měl v USA velký ohlas esej Helen Andrewsové Shame Storm, v němž popsala fungování „internetových davů“ na svém případu. V říjnu 2010 vystoupila na konferenci o nastupující generaci konzervativních intelektuálů, kde byl mezi dalšími účastníky panelu i její bývalý přítel. Ten se zjevně s jejich rozchodem dosud nevyrovnal a svůj diskusní příspěvek využil k tomu, aby ji s využitím intimit popsal jako krutou a nebezpečnou sociopatku. Diskusi vysílala televize C-SPAN a segment s kolosálním trapasem zákonitě někdo umístil na YouTube. I před érou sociálních sítí z toho ve washingtonské politické bublině tehdejší blogy a diskusní fóra udělaly aféru prvního řádu. Její horká fáze samozřejmě časem pominula, ale její dozvuky, popisuje Andrewsová, vlastně neskončily nikdy.

V roce 2012 se odstěhovala do Austrálie. „To video byl stále první výsledek, když jste si vygooglili mé jméno, což byl zřejmě důvod, proč jsem prvních osmnáct měsíců nemohla najít práci,“ píše. „Nakonec jsem našla místo v jednom think-tanku. Když jsem zveřejnila svou první zprávu, jeden australský poslanec tweetoval odkaz na mé video s otázkou, proč by někoho měly zajímat názory takového cvoka na regulaci. I poté, co jsem se vdala a přijala manželovo příjmení, se na sociálních sítích objevilo ono video, kdykoli jsem mluvila v televizi nebo mi vyšel článek v novinách. Když jsem se v roce 2017 vrátila do Washingtonu a seznamovala se s některými mladšími novináři, netrvalo jim ani týden, než klip objevili a začali se mě na něj vyptávat. Když se ta událost stala, chodila většina z nich na střední školu.“

V den, kdy začala psát svůj esej, někdo video s ní ukazoval jejímu manželovi na mobilu s tím, že to prostě musí vidět. „Telefon sbalil, když mu Tim sdělil, že ta žena na videu je jeho manželka. To bylo osm let a jedenadvacet dní od prvního vysílání toho záznamu.“

Ten esej je výmluvný apel na právo být zapomenut.

Jenže to je právě chvíle pro druhý příběh. V italské Pescaře od roku 2005 provozoval manželský pár lokální zpravodajský web PrimaDaNoi. Víceméně na koleně, z domova, ale uživil je. V roce 2011 prohráli soud s párem, o němž kdysi napsali, že byl obviněn z vydírání. Což byla pravda, ale stíhání bylo později zastaveno. Italský kasační soud použil argumentaci z případu Google Spain z roku 2010. Ta se ovšem vztahovala na delisting z výsledků hledání, a italský soud ji uplatnil na existenci článku samého a nařídil ho odstranit. Když se informace rozšířila, začali požadovat stažení článků všemožní další lidé. Mezi nimi majitel místní pizzerie, kde v roce 2008 došlo k rodinné rvačce o peníze, při níž byl jeden člověk pobodán. Trestní stíhání zrušeno nebylo, ale policie ho víceméně nechala usnout. Pizzerista podal žalobu a majitelé webu pak po půlroce článek stáhli. Soud jim přesto uložil zaplatit pizzeristovi pokutu. Jeho argumentace: po dvou a půl letech se „veřejný zájem“ na zpravodajství vyčerpal a nastupuje právo být zapomenut.

To bylo v roce 2016. Rozhodnutí mělo za následek, že s žádostmi o stažení článků se roztrhl pytel. V produkci webu bylo zřejmě výrazně zastoupeno krimizpravodajství, jak už to u lokálních médií odjakživa bývá. Lidé, kterým se články nelíbily, se ani neobtěžovali žádat Google o delisting a šli rovnou na PrimaDaNoi. Když se žádostí nahromadilo 240, zadlužení majitelé přestali bojovat a loni web zavřeli.

Nález v kauze Glawischnig-Piesczekové zřejmě znamená, že Italové teď mají možnost snažit se své pojetí podmíněné svobody projevu vymáhat po celém světě.