Jako se o roku 1989 říkalo, že to byl rok zázraků, annus mirabilis, byl rok 1990 rokem dárků či splněných přání. Neznamená to, že by se hned všem začalo žít lépe, materiálně určitě ne, některým dokonce i hůře, ale ten rok se podobal trochu Vánocům, kde nadílka taky neřeší dlouhodobě životní situaci, ale radost udělají.

A tak se mnozí jeli poprvé podívat do Vídně nebo třeba ještě dál na Západ, další si koupili první fritovací hrnec, pornografický časopis, lepší spodní prádlo, předtím zakázanou knihu, kterou si mohli nechat podepsat třeba od Josefa Škvoreckého, který když přijel, tak všechno se pořád jevilo jako mirákl.

Umělecký vrchol sice měli už za sebou, ty nejlepší písně byly staré už přes dvacet let (co to dneska je?), ale hrálo jim to stále dokonale, byli ještě přirozeně elastičtí a hodnověrně dekadentní, vlál nad nimi odér sexu, ostrosti a nekonečných možností. Byli prostě vším, čím tehdy voněl ten skvělý Západ, který byl ztotožněný s rockem, vůní peněz a hodně pěkných žen, ale taky prostě se svobodou, protože Západ byl, to tehdy bylo jasné a jednoduché: svoboda, prostě svoboda. Že je to složitější, se ještě dlouho a dlouho neukazovalo, to přišlo až o takových deset patnáct let později…

A pak je také nutné zmínit, že tím hlavním obstarávačem dárků byl samozřejmě Václav Havel, který si tím ale také vlastně dával dárky sám sobě. Zde stojí za to připomenout, že jeho hudební vkus byl spíš romantičtější, a kdyby mohl, tak by dal přednost Beatles, o jejichž reunion (samozřejmě bez Lennona) se opravdu pokusil, ale osud a nemoc George Harrisona plány, k jejichž uskutečnění se opravdu snad schylovalo, zhatily. Ale Rolling Stones samozřejmě taky nebyli k zahození, ba dalo by se říct, že pro účely vymítací show byli vhodnější, protože ty jejich prosté vypalovačky dělaly větší rachot a hodí se k nim více dýmů, kouře a světel.

Kdo u toho tehdy byl, má ještě někde vzadu na sítnici jejich záblesky a v několika buňkách v nose přechovává tu opojnou vůni toho letního večera na Strahově. Je to asi sentimentální, ale za tyhle dárky člověk nikdy nepřestane být osudu a těm lidem, co mu pomohli, vděčný.