V Evropské unii se odchodem Velké Británie zásadně mění poměry sil a koalice zemí, které budou mít vliv na její další směřování. Po rozšíření Unie a brexitu se vliv posouvá ze západu na východ Unie, kde se čtveřice zemí Česko, Slovensko, Polsko a Maďarsko spojuje v zájmové alianci Visegrádská skupina (V4) a stává se silným oponentem Berlína a Paříže. Odtud často přichází do střední Evropy blahosklonná upozornění, že by bylo dobré si uvědomit, že tyto země nejsou zdaleka tak civilizačně vyspělé jako ony dvě a měly by se podle toho chovat. Často to zní spíš jako poučování žáků učitelem než jednání partnerů, kteří by si měli být rovni.

Ve visegrádských zemích na tento diskurz z Berlína a Paříže ochotně naskočí část oikofobních účastníků veřejné debaty, jejichž hlas je výrazně silnější než jejich skutečný vliv na společnost. S oblibou se cituje jako arbitrární posudek to, co zase o Polsku, Česku nebo Maďarsku napsala progresivní západní média. Situaci vyostřuje skutečnost, že ve Varšavě a Budapešti vládnou konzervativní kabinety, které se velmi ostentativně distancují od řady progresivistických trendů. To už rovnou vede ke zkratce o civilizační zaostalosti. Velmi často jsou to jen fráze. Nejsou podpořeny žádnými tvrdými fakty, srovnávajícími civilizační úroveň střední Evropy s Němci a Francouzi, kteří v Evropské unii jako největší země udávají kurz.

Jeden z nejinspirativnějších českých geopolitických stratégů, exministr obrany a zahraničí Alexandr Vondra, trefně popisuje, jak pro obhajobu našich zájmů v Evropské unii byl dosud zásadní trojúhelník Berlín–Paříž–Londýn. V něm se vždycky našly dva body k obhajobě společných zájmů. Němci a Britové byli vždycky na rozdíl od Francouzů fanoušky volného obchodu, což bylo pro nás jako jednu z nejvíc otevřených exportních ekonomik zásadní. Francouzi a Britové byli tradičně stejně jako my fanoušci atomové energie. V obou zemích se stavějí nové jaderné bloky. To je přímá oponentura Německu, které si jadernou energii zakázalo. Británie a Francie byly země, které investují, na rozdíl od Německa, výrazně do své obrany. Dodržují (skoro o jednu desetinu procenta v případě Francie), nebo přímo překračují (v případě Británie) závazek o výši investic v Severoatlantické alianci. Němci ho dlouhodobě neplní a tato vládní koalice ho ani nemá ambici naplnit. S Němci a Brity se zase dalo při projednávání společného rozpočtu Evropské unie tlačit na omezování dotací do zemědělství, jichž se Francie nehodlá vzdát.

S brexitem strategický trojúhelník padá. Je potřeba hledat pro rovnováhu nový třetí vrchol. Přirozeně se nabízí právě středoevropský Visegrád. Proto stojí za důkladnější průzkum, jak si tyto země civilizačně ve srovnání s Německem a Francií stojí. Civilizační úroveň je sám o sobě široký pojem, a proto je pro relevantní srovnání opřené o fakty, nikoli o dojmologii, potřeba vymezit, co si pod tím konkrétně představit. Zjednodušeně řečeno je civilizační úroveň kvalita života plus schopnost uspět v mezinárodní konkurenci. To už se dá srovnávat na konkrétních měřítkách, která nabízejí respektované mezinárodní instituce typu Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), Světové banky nebo Světové zdravotnické organizace. Každé z nich se dá samozřjemě vždycky zpochybnit a relativizovat. Nic lepšího ale není k dispozici.

Známý britský historik Niall Ferguson popisuje ve své knize Civilizace z roku 2006 šest „killer apps“. Šest zabijáckých předností, které udělaly ze Západu nejvyspělejší světovou civilizaci, protože ostatní je neměli na stejné úrovni. Podle Fergusona těmi zabijáckými výhodami byly konkurence, věda a vzdělání, demokracie, medicína, konzum a pracovní etika.

Jak vyjde Visegrád, pokud se přes fergusonovskou civilizační šablonu srovná s Německem a Francií, jako těmi, kdo udávají v Evropské unii kurz?

Chytré polské děti

Začněme vzděláním a vědou. O úrovni, kdo bude nakonec inovativní a skutečně vzdělaný, nikoli pseudovzdělaný, se rozhoduje už od dětství. OECD nabízí velmi objektivní žebříček PISA, jak jsou na tom s konkrétními schopnosti děti v patnácti letech. Ve všech zemích řeší stejné úlohy. Tady dnes mezi zeměmi Visegrádu, Němci a Francouzi zásadní rozdíly nejsou. Nikdo z nich nepatří ve schopnostech dětí do světové špičky. Tam dominuje Singapur, Čína, z Evropy Estonsko a Finsko. Žádná ze šesti srovnávaných zemí se nepropracovala do první světové patnáctky.

Nejlépe jsou na tom mladí Němci. Ve schopnosti porozumět textu dosahují 509 bodů. Mladí Singapurci jako vůbec nejúspěšnější na světě mají 535 bodů. Evropští premianti z Estonska 516. Dvojkou ze srovnávané šestice jsou mladí Poláci s 506 body. Francouzi mají 499 a Češi 487 bodů. Pak s velkým odstupem Maďaři se 470 a Slováci se 453 body.

Ve schopnosti počítat je žebříček podobný. První Němci mají v průměru 506 bodů. To už je samo o sobě obrovský odstup za nejlepším Singapurem s 564 body. Estonci jako evropská jednička dosahují 511 bodů. Poláci jsou ale s 504 body téměř na úrovni Němců. Mladí Češi mají naopak o patro níž naprosto srovnatelné výsledky s Francouzi se 492 versus 493 body. O další patro níž jsou Slováci se 477 a Maďaři se 475 body.

Takže žádný civilizační zlom mezi vyspělým Berlínem a Paříží a zaostalým Visegrádem. Naopak spíš rozdělení od tří smíšených výkonnostních pásem. První je polsko-německé. Druhé česko-francouzské a třetí slovensko-maďarské. Důležitý je trend. Zatímco v Polsku se úroveň znalostí dětí rok od roku zvedá, v Německu upadá, byť je Berlín stále lehce před Varšavou.

Světová banka nedávno přinesla komplexní index kvality lidského kapitálu Human Capital Index. V něm dala dohromady několik kritérií o úrovni vzdělání a zdraví. Německo je jedenácté ze 140 sledovaných zemí, Česko čtrnácté. S odstupem za ním Francie na dvaadvacáté příčce, pak Poláci na třicáté, Maďaři na 38. a Slováci na 40. příčce. Světovou jedničkou je opět Singapur.

V Česku i Polsku je větší šance přežít infarkt než v Německu

Druhou fergusonovskou kategorií je moderní medicína. Ta výrazně ovlivňuje, jakého věku se lidé v jednotlivých zemí dožívají a jaká je šance, že přežijí, když už je vážná nemoc zasáhne. Důležitým měřítkem je délka dožití ve zdraví. Ta je definovaná tím, že člověk nemá žádné problémy, které by ho omezovaly v jeho stylu života. Tady vedou Francouzi, kteří se v průměru ve zdraví dožívají 73,4 roku. Následují Němci s 71,6 roku. Za nimi my s 69,3 roku, s nepatrným odstupem Poláci s 68,5 a Slováci s 68,3 roku. Hůř jsou na tom Maďaři s 66,5 roku.

Ze srovnání je zřejmé, že rozdíly jsou velmi malé. Rozhodně to není jiná civilizační liga. Zvlášť když vezmeme v úvahu, že Němci i Francouzi jsou stále výrazně bohatší a zdravotnické přístroje i léky se obchodují za světové ceny, takže si jich mohou dovolit koupit výrazně víc.

O úrovni zdravotnictví hodně rozhoduje schopnost věci zorganizovat. Ta ovlivňuje třeba i to, kolik lidí umírá po akutním infarktu v nemocnici do třiceti dní. Tady jsou na tom nejlépe Poláci, kde zemře jen 4,4 procenta pacientů, následují Francouzi (5,6) a Slováci (6,4). Za nimi Česká republika s 6,9 a Němci se 7,7 procenta. S obrovským odstupem jsou na chvostu Maďaři s 13,9 procenta. Data srovnávala OECD ve studii Health at a Glance 2017.

Ani ve zdravotnictví není podobně jako u vzdělání vidět žádná civilizační propast. Zajímavé přitom je, jak lidé sami subjektivně hodnotí svoje zdraví. Za velmi zdravé nebo zdravé se považuje 67,8 procenta Francouzů, 65,9 procenta Slováků, 64,5 procenta Němců. V Česku je to 61,2 procenta, v Polsku 57,8 a v Maďarsku 56,3 procenta. Jen pro srovnání: žádná ze sledovaných zemí nepatří ke zdravotním optimistům. Ve Spojených státech se za velmi zdravé a zdravé považuje 88,3 procenta lidí. Podobně jako v Kanadě. Rozdíl mezi nejzdravějšími Francouzi a nejpesimističtějšími Maďary není ani poloviční ve srovnání s propastí mezi Američany a Francouzi.

Slabá důvěra a silná pracovitost

Měřítkem demokracie je úroveň institucí. Ta se dá srovnávat podle řady měřítek od úrovně bezpečí přes výkonnost byrokracie po kvalitu infrastruktury. Při rozhodování o tom všem hraje klíčovou roli nezávislá justice. Úroveň právního státu. To, jak jsou lidé schopni domoci se svých práv. Světové ekonomické fórum zkoumalo, jak lidé ve 180 zemích vnímají nezávislost justice. V reprezentativních průzkumech se hodnotilo na škále od 1 (nejhorší) po 7 (nejlepší). Němci dali svým soudům známku 5,4, Francouzi lehce vyšších 5,6. Nejhorší Slováci a Poláci naopak jen 2,8. Maďaři jsou na tom jen o trochu lépe (3,1). My se naopak se 4,6 velmi výrazně blížíme Francouzům a Němcům. Tady je jistý civilizační zlom mezi Paříží a Berlínem na straně jedné a velkou částí visegrádské skupiny stále vidět. Stejně jako u dalších měřítek srovnávajících kvalitu institucí nebo infrastruktury.

I pracovitost jako civilizační měřítko se dá pojmout různě. Třeba produktivitou práce, která velmi výrazně rozhoduje o tom, jak je konkrétní země bohatá. O pracovní etice ale hodně vypovídá především to, kolik lidí skutečně v zemi pracuje místo toho, aby žili na sociálních dávkách nebo byli závislí na podpoře svých rodin. To je v současné době obrovský problém ve Spojených státech, kde pracuje jen 63 procent mužů v produktivním věku.

Tak špatně na tom žádná ze srovnávaných zemí není. Pracovitost není tím, co by dělilo západní Evropu od střední. Když srovnáme, kolik v jednotlivých zemích pracuje mužů v produktivním věku mezi 20 a 64 lety, je na tom nejlépe ze všech Česká republika. Pracuje tady nejvíc mužů v produktivním věku z celé Evropské unie, 86,3 procenta. Srovnatelně dobře je na tom v této chvíli v celé Evropě jen Švýcarsko. Druzí jsou Němci s 83,1 procenta, po nich Maďaři s 81 procenty, Poláci se 78,2 procenta. Na chvostu jsou Slováci se 77,5 a především Francouzi se 74,6 procenta.

Němci ani Francouzi nejsou první liga

Jediné ze sledovaných měřítek, v nichž země Visegrádu stále výrazně zaostávají, je celkové bohatství, s ním souvisí výška platů a životní úroveň. Od toho se odvíjí i to, na jaké civilizační úrovni si lidé mohou osobní život zařídit. Ani tady ale nevede žádná ostrá dělicí linie mezi duem Německo a Francie na straně jedné a visegrádskou čtyřkou na druhé. Nejbohatší jsou s velkým náskokem Němci. HDP na jednoho obyvatele v paritě kupní síly, což je bohatství, které se v zemi za rok vytvoří, tady dosahuje 45 229 dolarů. Následují Francouzi s 38 605 dolary. Ten obrovský odstup mezi dvěma největšími ekonomikami Evropské unie je tématem samo pro sebe. Ještě při startu eura v roce 2002 byly obě země stejně bohaté. Dnes jsou Němci skoro o dvacet procent bohatší.

Zaostávání Francouzů za Němci je dnes větší než naše zaostávání za Francouzi. V Česku vytvořené bohatství v přepočtu na obyvatele dosahuje 32 605 dolarů. Od Francouzů nás dělí odstup patnácti procent. To je o pět procent menší než mezi Francií a Německem. Druhou nejbohatší zemí Visegrádu je Slovensko s 30 155 dolary na obyvatele, následují Poláci s 27 216 a nejchudší Maďaři s 26 777 dolary.

Z tohoto plastického pohledu na měřítka, která dohromady dávají obrázek o civilizační úrovni, je na první pohled vidět, že neexistuje žádná první západní a druhá středoevropská liga. Stále ještě výrazně chudší země Visegrádu jsou schopny Němcům a Francouzům v řadě měřítek konkurovat. Je zároveň vidět, že Visegrád má silnější část, do níž se řadíme především my a Poláci, a slabší tandem Slovensko–Maďarsko.

Sami Francouzi a Němci, kteří mají často sklony Středoevropany poučovat, dnes ve světové konkurenci nehrají první civilizační ligu. V mnoha měřítkách se nevyrovnají z Unie odcházejícím Britům, Dánům, Finům nebo Estoncům. Nemluvě o Američanech, které po zvolení Donalda Trumpa také rádi v Berlíně a Paříži mistrují jako civilizačně zaostalé. Podobně je na vyšší civilizační úrovni Austrálie, rovněž velmi často evropskými progresivisty častovaná kvůli přísně řízené migraci. Nemluvě třeba o Singapuru, který dnes dominuje všem žebříčkům konkurenceschopnosti, kvality lidského kapitálu, prostředí pro podnikání atd.

Civilizační vyspělost neudávají LGBT práva, kvóty na ženy ve vedoucích funkcích, otevřenost neřízené migraci, boj proti nenávisti na internetu ani výška dotací pro neziskovky, jak se progresivisté svou agresivní rétorikou snaží vsugerovat. Udává ji kvalita škol, nemocnic, důvěra ve spravedlnost a schopnost obhájit svoje práva, bezpečí a kvalita veřejné infrastruktury.

Není jediný důvod, aby Středoevropané přijímali potupnou roli Evropanů druhé kategorie a nechali se mistrovat těmi, kdo je civilizačně nijak zásadně nepřevyšují.