Tak se nám na sociálních sítích zase čeřily vody. Ve chvílích, kdy tenhle text vzniká, do zmíněných vod spadlo Čapí hnízdo a vlny vytvořilo docela obstojné – taky je to velký barák. První reakce by se daly rozdělit do tří skupin. Část uživatelů se loučí s právním státem, slovy vybranými i nehledanými. Další část začala vbrzku tu rozčilenou část znalecky mistrovat – neznáme důkazy, spis jsme nečetli, važme slova. Pak se nepochybně projevovala i část třetí, která záměr státního zástupce premiéra nežalovat vítala. Mám ale nějak špatně nastavenou bublinu, takže tenhle hlas v ní zazníval slaběji než v reálu. Na profilové stránce Andreje Babiše nějaká podnětná slovíčka k té kauze v pondělí odpoledne zatím nepřibyla, předseda vlády má ale novou úvodní fotografii, byla pořízena během jeho návštěvy v Rudné u Prahy. Babiš je na ní zachycen v tělocvičně při pokusu trefit se balonem do koše. Vzhledem k aktuálnímu kontextu se tomu snímku dají přikládat různé alegorické, metaforické, možná dokonce konspirační významy. Je to snímek velice dráždivý, odhaluje, že k hodu asi došlo, ale už ne, zda se předseda vlády trefil, on na tom obrázku ani není vidět ten koš. Jen stěny a parkety rudenské tělocvičny vědí, jak to v první školní den dopadlo. A možná ještě ten pán, který v pozadí sedí na plastové židli. Co tam ten člověk dělá? Samé otázky. Vždycky to skončí u nich.

Začátek školního roku vyrazil dětem osladit i prezident Miloš Zeman, stalo se v Třinci. Žáci prý kvůli tomu museli přijít do školy o trochu dřív. Hlava státu pak před nimi zavzpomínala na vlastní školní léta. „Když jsem byl malý, strašně nerad jsem vstával. A těch osm hodin ráno mi připadalo hrozně nepříjemné. Pak jsem šel do práce a tam jsem musel pracovat od šesti hodin, takže jsem vstával v pět. Takže važte si toho, že můžete vstávat o chloupek později, mohlo by to být ještě horší.“ Některé citlivější uživatele sociálních sítí tím značně pobouřil – vnímali to jako projev necitlivosti vůči dětem, kterým by v první den školy bylo namístě nalít do hlav trochu optimismu. Já bych ty děti zas tolik nepodceňoval. Jasně, asi jsou lepší příležitosti k projevení skepse vůči životu než vystoupení před školními dětmi. A prezident si vždycky rád „zatrollí“, za ty roky si toho jeden už mohl všimnout. Pamatuju si léta docházky na základní školu, společný poslech projevu ministra školství ze školního rozhlasu, to, jak hloupě a daleko od krušné reality školákových dnů mi ty sentence zněly. Miloše Zemana s jeho pokusem o sarkasmus bych tenkrát ocenil, taky jsem ráno nerad stával a bylo mi jasné, že lepší už to nebude. Nakonec tedy bylo, ale to už je jiná historie. Chování a vyjadřování Miloše Zemana zavdává hodně důvodů k údivu, pobouření, pocitům trapnosti. Zrovna v tomhle případě se ale k nějaké emocionální reakci asi nevybičuju.

Na samém konci prázdnin se na sociálních sítích i jinde bojovalo o sochu, konkrétně o pomník sovětského maršála Koněva v pražských Dejvicích, vášně byly vzepjaté, asi nejvíc se krev vařila v Jiřím Ovčáčkovi, který vyzýval policii a státní zastupitelství, aby zasáhly, protože snaha pomník odstranit se rovná popírání holocaustu, podpoře genocidy a tak dále a tak podobně. Jeden by těm sochařům skoro záviděl, třeba o dílech spisovatelů se takhle vášnivé spory nevedou. Navíc ten Koněv v Dejvicích není ani z hlediska ikonografie minulého režimu nějaká významná socha, masové poutě k ní nesměřovaly, není nějak ikonická, jedna z mnoha součástí inventáře normalizační Prahy. Dnes se jen nakrátko stala instrumentem udržování hladiny hysterie, důvodem užít si trochu toho slastného panslovanského trojčení, případně markýrovat myšlení a radostně se se světem podělit o výsledky. Kdekdo pateticky argumentuje desetitisíci padlých vojáků Rudé armády na československém území. Bylo by jistě dobře, kdyby v Praze existoval pomník, který by připomínal jejich památku, aniž by při tom oslavoval imperiální ambice režimu, pro nějž byli jenom „lidským materiálem“.