Týden jsme s historikem Pavlem Zemanem objížděli ta místa, která on dobře zná. Majdanek, Sobibor, Belzec. A také Piasky, Trawniky, Poniatówu, Chełm, Izbicu… Obce v Lublinském vojvodství na jihovýchodě Polska. Kraj vlastně malebný, i v horkém létě zelený a vlahý. A přitom místo, které má jen jednoho konkurenta – Osvětim. Během cesty zpět jsme si rekapitulovali, oč v tomto kousku stále ještě střední Evropy šlo. Pavel řídil a já se ptal.

Vracíme se z Lublinského vojvodství. Obrazně řečeno, tady měl holocaust svůj trůn. Zahynulo tu v poměrně krátkém čase přes tři miliony lidí. Mezi nimi téměř jedenáct tisíc československých občanů židovského původu. Dalo by se říct, že tu je náš největší symbolický hřbitov za hranicemi země? 

To ne. Do Osvětimi bylo od října 1942 do října 1944 deportováno z Terezína ve dvaceti osmi transportech 46 090 osob, z nichž přežilo 2865. Ale sem, do Lublinu, bylo v době, kdy teprve začínaly fungovat Terezín a Osvětim, tedy v roce 1942, posláno na jedenáct tisíc občanů z protektorátu, z nichž přežilo pouze 45. Byli zavražděni, otráveni výfukovými plyny z tankových motorů  a pak spáleni v Belzecu, v Sobiboru, v Majdanku nebo v tranzitních ghettech a pracovních táborech, kde byli většinou zastřeleni nebo zemřeli hladem. Takže ano, je to místo velkého utrpení i našich občanů, i když se o něm ví mnohem méně než o Osvětimi.

Což má své vysvětlení.

Má, ale není to vůči obětem z Lublinské oblasti úplně spravedlivé. Osvětim II Březinka byl sice opravdu největší vyhlazovací tábor, ale souhrnným počtem obětí ho převyšují vyhlazovací tábory na východě. Osvětim čili Auschwitz je navíc název pro celý komplex táborů: Osvětim I byla založena v roce 1940 jako pracovní tábor a vězení hlavně pro Poláky. Osvětimí prošlo nejvíc vězňů – a také ji nejvíc vězňů přežilo, včetně židovských: mnoho z nich bylo ze západní Evropy. Díky tomu mohli předávat paměť. To tady na východě, v Lubajščině, jak se říká polsky Lublinské oblasti, nepřežil skoro nikdo. 

Taky je nutné říct, že okolí Lublinu bylo území s nejhustším počtem židovského obyvatelstva, které žilo především ve městech a městečkách, kde tvořili až dvě třetiny obyvatelstva. Takže jeho zničení vtáhlo jako centrifuga též Židy z jiných částí okupované Evropy.

Ano, ale zároveň byl Lublin pro Němce důležitý od začátku války i z důvodů strategických. Po porážce Polska a jeho rozdělení na německou a sovětskou část to byla nejvýchodnější část okupovaného Generálního gouvernementu, kde probíhala hranice se Sovětským svazem. Ještě před německým útokem na SSSR se začala budovat zákopová linie, která by oddělila německou a sovětskou část, k čemuž Němci potřebovali lidi. A první na ráně byli místní Židé, kteří byli už od září 1939 soustřeďováni do ghett a odtud do pracovních táborů, které vzniknou po celé Lublinské oblasti. Záhy, v listopadu 1939, je sem poslán jako vrchní velitel SS a policie Odilo Globocnik…

To byl ostrý chlapík.  

Ano, byl velmi dobře zapsán u Himmlera, který k němu měl plnou důvěru, byl to antisemita a opravdu tvrdý chlapík. Původem byl z Terstu, matka byla Slovinka, otec snad Maďar, tenhle handicap se snažil nahradit odhodlaností a ochotou jít do nejbrutálnějších činů. On spoluvytvořil systém ghettoizace židovského obyvatelstva, které často v městečkách převládalo. V prvních dvou letech okupace jsou pořád ještě převážně nasazováni na práci, ale od začátku je to provázeno terorem, během kterého už před masovým zabíjením zahynou tisíce osob. Současně tady SS vytváří systém pracovních táborů a hospodářského zázemí, které slouží válečným přípravám. 

Himmler měl ovšem s východem ještě jiné plány než jen se zbavit židovského obyvatelstva.

Ano, ale zbavení se Židů bylo jeho součástí. Himmler opravdu zamýšlel východ Polska germanizovat a přeměnit ho v zemědělskou kolonii, kde budou statky spravovat rasově čistí Němci, pro které bude pracovat zotročené slovanské obyvatelstvo. Židy k tomu nepotřeboval. Takže postupně probíhá proces přesidlování baltských a dalších etnických Němců, kteří posléze v roce 1942 obsazují uvolněná místa po Židech. To vyvrcholí v roce 1943 známou akcí Zamość, vyhnáním i polských selských rodin a osídlením vesnic německými rodinami. Renesanční město Zamośćs se pak mělo stát čistě německým městem: počítalo se s přejmenováním na Himmlerstadt. Byl to velmi složitý proces, který se zvláště ze strany Poláků setkal s velkým odporem, a vedla se tady intenzivní partyzánská válka. 

Proč se ale německý teror nesetkával také s židovským odporem?

To je časté téma úvah o holocaustu. Nutno říci, že je to zčásti klišé, neboť projevy židovského odporu existují. I tady, mezi ortodoxními Židy, kteří přitom ctili zásadu nenásilí. Mnozí z nich odešli do lesů, kde se přidali k partyzánským jednotkám, kde židovské zastoupení nebylo nevýznamné. Ale hlavní je, že Němci od začátku nasadili tvrdý teror, kterému se bezbranní lidé jen těžko mohli bránit. A navíc zhroucením polského státu v září 1939 ztratili Židé jakoukoli ochranu.

A také si nedovedli představit, co se na ně chystá. Němci ty představy měli?

Měli. První vraždicí program třetí říše byla tzv. Akce T4 neboli program eutanazie. Politické vedení třetí říše se koncem 30. let rozhodne, že se zbaví tzv. neproduktivní části společnosti neboli, jak říkali, neužitečných jedlíků. Mělo se to týkat až dvou set tisíc chovanců převážně psychiatrických ústavů, kteří z pohledu vedení třetí říše nejsou pro společnost žádným přínosem: nepracují, jen jedí, zabírají zbytečně místo. Tenhle dejme tomu pragmatický zřetel se pojil s rasovým, neboť špatní jedinci, byť árijského původu, poškozovali rasu. Tomu předcházel už v roce 1933 přijatý tzv. sterilizační zákon, který byl zaměřený nejen proti asociálům, ale též proti rodinám zatíženým dědičným onemocněním, ale třeba i vadami zraku a sluchu. A opravdu bylo z těchto rodin sterilizováno obrovské množství osob, do konce války přibližně 400 000, z nichž asi 5000 na následky sterilizace zemřelo. Zajímavé je, že tenhle přístup se stal nejen součástí oficiální státní propagandy, ale i školní výchovy. V učebnicích byly tabulky, které ukazovaly, co se stane, když se budou rodit ve stále větším počtu neproduktivní, společnost jen zatěžující populace. A tahle ideologie nesla své plody.

No, ale na druhé straně program eutanazie musel být zastaven právě pro odpor německé veřejnosti. A vyvražďování Židů se také dělo víceméně utajeně.

Jenže ještě předtím bylo během let 1940–41 v šesti k tomu účelu založených likvidačních ústavech v bývalých psychiatrických ústavech a věznicích v Německu a v Rakousku otráveno průmyslově vyráběným oxidem uhelnatým minimálně 70 273 obětí. Přesný počet se neví, to číslo vychází z tzv. hartheimské statistiky: Hartheim byl zámek nedaleko od Lince, kde Američané na konci války našli dokumentaci s měsíční statistikou zavražděných, ale zároveň s čísly, kolik se tím ušetřilo peněz za stravu, nocleh a podobně. Je pravda, že tato praxe, jakkoli utajená, se setkala s odporem veřejnosti, především příbuzných, kterým začaly docházet podezřelé úmrtní listy a tak dále. Vystoupila proti tomu církev, nejen v Německu, ale i v Rakousku – a Hitler kupodivu program v srpnu 1941 zastavil. Důležité je zmínit ve spojení s Akcí T4, že zasáhla i po Mnichovu odtržená území Čech a Moravy, což domácí veřejnost vůbec neví.

Srpen 1941, to je krátce po útoku na Sovětský svaz, a smrťák se začne činit tam.

Ano, předznamenáním pro to je tzv. komisařský rozkaz z května a června 1941, na jehož základě vznikají Einsatzgruppen, známé vraždicí mobilní jednotky, které mají postupovat za frontou a na místě popravovat komisaře Rudé armády, z jejich pohledu židobolševiky. Tato praxe velmi rychle přeroste v masové vraždění židovského obyvatelstva, které je na místě masově stříleno: nejznámější případ je asi Babi Jar v Kyjevě, kde bylo 29. a 30. září 1941 postříleno v rokli více než 33 000 Židů. Odhaduje se, že dohromady mohl být takto zabit milion a půl lidí. 

Stále ještě však není nasazen plyn…

Ten přichází na řadu později. Vlastně se to děje z důvodů „ohleduplnosti“, samozřejmě ne vůči obětem. Heinrich Himmler, jako vůdce SS, bedlivě sleduje akce Einsatzgruppen, jež mu podléhají, a během návštěvy v Minsku 15. srpna 1941 si nechá předvést popravu asi sta osob – a udělá se mu z toho špatně. To je známá a popsaná věc. Je tam s ním Bach-Zelewski, vyšší vůdce SS a policie Skupiny armád Střed na východě, a ten mu říká, vidíte, můj říšský vůdce, jestli s tím něco neuděláme, tak se z toho naši lidé zblázní, budou z nich alkoholici, takhle to nejde.

Dojemné.

Tady se objevuje myšlenka plynových vozů. První plynový vůz se ovšem použije už na podzim 1939 ve východním Prusku, Pomořansku a Poznani, kde působí jednotka SS Lange, která má za úkol „vyčistit“ ústavy od postižených pod záminkou, aby mohly sloužit jako kasárna a pro německou správu. Použili pro to výfukové plyny z nákladního automobilu. V té době sám Himmler přihlížel likvidaci pacientů oxidem uhelnatým stlačeným do bomb v poznaňské pevnosti Fort VII.

Takže metoda už existovala?

Ano, a souvisela „eutanazií“. Když Hitler v říjnu 1939 vydal tajný rozkaz k jejímu uskutečnění, tak příslušné osoby, včetně doktorů, vymýšlely způsob, jak to provést. Nejprve to zkoušeli podáváním injekcí morfia-skopolaminu, ale to bylo pomalé. A tak se přišlo ve spolupráci s Říšským kriminálním ústavem na to, že je možné výkonněji vraždit průmyslově vyráběným kysličníkem uhelnatým stlačeným do ocelových lahví. Takže současně se objeví dvě linie zabíjení plynem: z motorů a ze stlačených lahví. Obě metody se pak použijí v lublinském distriktu.

Kdy to začne?

V září 1941 vydá Hitler rozkaz, že velká města v Německu, Rakousku a protektorátu je třeba vyčistit od Židů. Tím se dá do pohybu velké množství lidí, kteří jsou postupně přemisťováni do ghetta v Lodži a do dalších ghett včetně těch, co jsou v lublinské oblasti. Tam se situace stává stále neúnosnější. Ghetta jsou přecpaná, hygienické poměry strašné, propukají epidemie. Zároveň vedení Generálního gouvernementu v čele s Hansem Frankem má za úkol zajistit klid a zázemí pro válečnou výrobu a zásobování. Takže tlačí na pozastavení těchto transportů i na východ Polska.

Tím se dostáváme k historickému sporu mezi intencionalisty a funkcionalisty. První zastávají názor, že vyhlazení Židů bylo od začátku plánované a chtěné, zatímco funkcionalisté poukazují na to, že plány se stále měnily a přizpůsobovaly situaci.

Přijímá se většinou kompromis mezi těmito směry. Byla to improvizace vyhlazení. Je snad možné, že Himmler předpokládal, že válka s SSSR bude brzy vyhraná a nacistům se otevřou rozsáhlé prostory na východě, kam snad bude možné Židy poslat: a tam nejspíš vyhladovět. Ale válka se po prvních úspěších nevyvíjela dobře. Tak se zrodí plán, že když nemůžeme poslat Židy na východ, máme tady, zjednodušeně řešeno, eutanazii…

Jakou roli v tom hrála konference ve Wannsee v lednu 1942?

Ta je až závěrečnou tečkou za vývojem, který trvá nejméně od léta 1941, respektive od příprav na přepadení Sovětského svazu. Tady se klíčovou osobou stává náš dobrý známý Reinhard Heydrich, šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti, blízký spolupracovník Heinricha Himmlera, nad nimiž už je jen sám Adolf Hitler. A ve Wannsee se už jen sdělí to, co se upeče v předchozích měsících: evropští Židé se vyvraždí a použijí se pro to i zkušenosti a síly ze zastaveného programu eutanazie.

Tito muži dostanou tedy novou práci.

Přesně tak. Jedná se o něco víc než sto lidí: policisté, řidiči, spalovači mrtvol a obsluhovači plynových komor. Ti najdou novou práci na východě Polska.

A přestěhují se do Lublinu.

Ano. V říjnu lidé z Akce T4 vedeni inspektorem likvidačních ústavů „eutanazie“ Christianem Wirthem vyberou místo pro vyhlazovací tábor v Belzecu (Bełżec), který leží sto kilometrů jihovýchodně od Lublinu. Ten se začne od 1. listopadu stavět pod vedením Richarda Thomaly ze stavební správy v SS v Zamośći: tento stavitel Belzecu, ale i vyhlazovacích táborů v Sobiboru a v Treblince, je zastřelen 12. května 1945 sovětskou NKVD v Jičíně. Tábor v Belzecu funguje od 17. března 1942 do prosince 1942, obsluhuje ho zpočátku pouhých třináct Němců a s nimi několik desítek ukrajinských dozorců, kteří jsou vycvičení v táboře v Trawnikách, malé obci asi dvacet kilometrů od Lublinu: i sem byl vypraven jeden transport z Terezína, část jich byla zavražděna tam, ostatní byli asi odvezeni do Belzecu. Němci tam použijí v podstatě úplně stejný způsob vraždění jako při „eutanazii“. Za začátku tam zabijí každý den asi 1400 osob: vždycky přijede transport na nedaleké nádraží, přitlačí se vagony až k bráně, lidé se svléknou, ženám se oholí vlasy a pak se ženou šlauchem do plynových komor. Mrtvoly se pak vytáhnou a naházejí do jam. Po několika měsících se zjistí, že to nestačí, tak se na měsíc zabíjení zastaví, aby se postavily další plynové komory. Pak se to znovu rozjede a denně se zabije až čtyři tisíce lidí. To už je spalují. Dohromady tam zahynulo půl milionu lidí. Belzecem se podrobně zabýval historik Robert Kuwałek (1966–2014), největší znalec osudu východních Židů. Byl to, snad to mohu říci, můj přítel. 

K Belzecu brzy přibyly další vyhlazovací tábory…

Ano, Belzec nestačil, tak se na jaře 1942 vybuduje trochu severněji položený druhý vyhlazovací tábor v Sobiboru, tam to běží úplně stejným způsobem. V květnu a červnu téhož roku se přidá Treblinka, která ovšem leží blíž k Varšavě. Ta slouží likvidaci varšavského ghetta: zahyne tam sedm set nebo až devět set tisíc lidí. Pokaždé je to stejné: kolem dvaceti až třiceti německých veteránů z „eutanazie“, devadesát až sto dvacet ukrajinských, případně běloruských či litevských dozorců.

Nacisté tu masovou vraždu pojmenovali Akce Reinhardt. Vlastně na počest zabitého Heydricha. To je svým způsobem taky česká stopa. Ne ostatně jediná.

Centrum akce je v Lublinu, vrchním velitelem je Odilo Globocnik, pod ním je asi 450 příslušníků SS a německých úřadů, kteří akci koordinují, plánují, starají se o zásobování personálu. V jeho středu sto dvacet devět mužů, Němců z akce „eutanazie“, kteří přímo obsluhují tábory. Nejméně deset z nich jsou čeští Němci: jedna skupina z Českého Krumlova, druhá ze severních Čech. V tzv. druhém treblinském procesu v Düsseldorfu v polovině 60. letech byli odsouzeni dva sudetští Němci, Gustav Münzberger z Teplic, který měl na starosti plynové komory, dostal dvanáct let,  a Franz Suchomel z Českého Krumlova za působení v Treblince šest let. Třetí z nich, Franz Wolf z Českého Krumlova, dostal ve stejné době v sobiborském procesu v Hagenu za působení v Sobiboru osm let. Všichni dožili v sedmdesátých a osmdesátých letech v Bavorsku.   

Epilogem vyhlazení je akce s poetickým názvem Dožínky… 

Vraždění ve východním Polsku probíhá v letech 1942 a 1943. V srpnu, respektive v říjnu 1943 proběhnou dvě vzpoury židovských vězňů v Treblince a Sobiboru, k čemuž musíme přidat povstání v ghettu v Białystoku. Němci tábory zavřou, srovnají je se zemí, snaží se zahladit stopy. Ale oni vlastně už mají splněno. Východní Židovstvo je do podzimu 1943 zlikvidováno, auslöschen. Jeho úplně poslední zbytky, asi čtyřicet tisíc Židů, jsou vyvražděny v listopadu 1943 v akci Erntenfest. Již ne plynem, ale kulkou, před jámou, kterou si museli sami vykopat. Největší skupina, asi 18 tisíc Židů, byla takto povražděna 3. až 5. listopadu v Majdanku. Jinde se vraždilo v podstatě před očima obyvatel: v Poniatówu, kde bylo zabito čtrnáct tisíc Židů, si k tomu pouštěli Straussovy valčíky. Od doby, co to vím, je nemůžu slyšet. Mezi oběťmi „Dožínek“ je nemálo našich židovských občanů.

Je to už víc než sedmdesát let. Skoro všechno už o tom bylo sepsáno… Co tedy může historik v naší době na tom ještě objevovat?

Jako historik se věnuji především druhé světové válce a v ní je šoa čili vyvraždění evropských Židů nepochybně největším zločinem. Mě speciálně zaujala česká sudetská stopa, tedy zastoupení mužů ze Sudet mezi těmi, kdo tábory obsluhovali. Důležitá je jejich cesta před akcí „eutanazie“, do které se nechali naverbovat po roce 1938. Byli to oni obyčejní, průměrní muži, většinou řemeslníci nebo živnostníci, byli mezi nimi například i fotografové. Vyrostli v Československu, na jehož destrukci se většinou aktivně podíleli. Mnozí přežili válku, byli souzeni, ale vyšli z vězení a dožili na německé penzi. Asi by se nepovažovali za vrahy. A přitom zabili milion a půl lidí.  

Když to jde, je to vlastně snadné…

Ano, když to jde, tedy když se všechny civilizační zábrany zhroutí, je to vlastně snadné.