O šachistech a exilu s velmistrem Lubomírem Kaválkem

Ať Kaválek zazpívá Marseillaisu!

O šachistech a exilu s velmistrem Lubomírem Kaválkem
Ať Kaválek zazpívá Marseillaisu!

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Když Miloš Forman, jenž byl zapáleným šachistou, řešil nějakou úlohu, zvedl v Connecticutu telefon a vytočil číslo do Virginie, kde žil a dosud žije jeho kamarád, kterému říkal Kavalec. Následoval pak třeba i hodinu trvající rozhovor, jehož záznam by byl významným příspěvkem k dějinám šachu, filmu i českých osudů v Americe. Lubomír Kaválek do ní přišel v roce 1970 jako nejmladší československý šachový velmistr, vycházející hvězda turnajů, bystrý a veselý mladík, kterého si brzy všimne Bobby Fischer a požádá ho, aby mu dělal sekundanta při zápasu století s Borisem Spasským v roce 1972. Kaválkův život je román, který ostatně píše jiný jeho „americký“ kamarád, Jan Novák. My jsme se sešli v pražském hotelu Don Giovanni, kde se konal šachový turnaj, jenž mj. připomínal třicet let od pražského turnaje v roce Kaválkova návratu domů. Jen symbolicky ho tehdy měl zahájit Václav Havel, ale ten nakonec odehrál celou partii, čímž narušil protokol.

Tady v hotelové lobby se na nás valí nevypnutelná hudba, tzv. hotelový pop. Vadila by taková zvuková kulisa šachistům?

Asi jo, třeba Bobby Fischer měl tak citlivé uši, že vyžadoval, aby v prvních devíti řadách neseděli diváci. K soustředění je většinou nutné ticho.

Robert Fischer, mistr světa v šachu v letech 1972–1975. - Foto: Profimedia.cz

Ale jsou i šachisté, kteří se ponoří do hry tak, že kolem nich mohou bouchat bomby?

Ale to víte, že jo. Mimochodem, já jsem tehdy před třiceti lety viděl hrát Havla a toho hra zaujala natolik, že vůbec nevnímal, co se kolem něho děje. Ale bomby se staly osudnými první ženské světové velmistryni, Věře Menčíkové, její matka byla Angličanka, táta Čech, ona se narodila před revolucí v Moskvě… Hrála ale za Československo, za války žili v Londýně a někdy ke konci války zahynula při bombardování, i s mámou a sestrou, taky výbornou šachistkou.

Váš otec pracoval v Rádiu Svobodná Evropa. To tam mohl zažít výbuch, který nastražil špion Pavel Minařík…

On tam zažil jiný výbuch, to mu to bouchlo přímo pod okny redakce, ale to bylo dřív. Můj táta pracoval ve Svobodné Evropě od úplných začátků, to ještě vypouštěli ty balony s letáky přes hranice, až do odchodu do penze v polovině 70. let. Nejdřív četl zprávy, pak se vypracoval na šéfa produkce, takže byl něco jako režisér. Toho Minaříka, že se na něho ptáte, tam určitě taky zažil: to byl taky případ… On nejdřív vybral nějakou kasu v redakci, a když na to přišli, tak pláchl a dělal ze sebe rozvědčíka.

Pořád ta hrozná hudba… Mívají šachisté hudební talent?

Často. To jsou propojené předměty: matematika, hudba, šachy. Já jsem zažil spoustu muzikantů v Carnegie Hall, kteří o přestávce nebo po koncertě hned hráli šachy. I mezi velmistry se vyskytují skvělí muzikanti. Nejslavnější byl asi Mark Tajmanov (1926–2016), ten jezdil i po turné jako klavírní virtuos. Někdy doprovázel na klavír Vasilije Smyslova (1921–2010), ten zase vystudoval operní zpěv a byl to vynikající barytonista. Oba by se určitě prosadili i jako hudebníci, přitom patřili ke světové šachové špičce, Smyslov byl krátce i mistrem světa. Jiným příkladem je maďarská jednička Lajos Portisch (nar. 1937), jednu dobu patřil do světové desítky, to je taky výborný operní pěvec. Ten si dokonce vymohl, že když přijede hrát na turnaj, tak tam bude vždycky mít jeden večer koncert. No, šachisti tam chodili ze slušnosti.

A jiný druh talentu?

Samozřejmě matematický… Ten je z podstaty věci častý. Asi jeden z našich nejznámějších matematiků, Miroslav Katětov (1918–1995), byl výborný šachista, v mládí hrál šachy závodně a byl mezinárodním mistrem. Nebo John Nunn (nar. 1955), jeden z nejlepších současných britských šachistů, ten vystudoval snad už v patnácti matematiku na Cambridgi a napsal nějakou slavnou matematickou disertaci. Takže nadaných lidí se mezi šachisty najde dost.

Může nějakému dobrému šachistovi matematika vůbec nejít? Že by z ní třeba i propadl?

Může. Třeba já jsme z ní skoro propadal. Na gymnáziu jsem měl před maturitou z fyziky pětku a z matematiky tak slabou trojku. To už jsem hrál šachy, zrovna jsem měl zápas s tím Katětovem, tak jsem mu to řekl a on se měl ptal, co chci studovat, a já jsem mu řekl, že matfyz… Trochu se divil.

To bych se divil taky, když jste z fyziky propadal a matematiku jste měl za slabou tři… A přitom jste hrál šachy.

Já jsem se na matfyz hlásil proto, že by mě jako syna emigranta ze Svobodné Evropy stejně jinam nevzali. A říkal jsem si, že když tolik šachistů jsou matematici, tak se to doučím. Jenže oni mě nevzali ani na ten matfyz, tak jsem šel do Žiliny, kde právě otvírali Vysokou školu dopravní, kam se jim nikdo moc nehlásil, a tak mě vzali. Jenže potom mě chtěli vyhodit, protože jsem neměl nějaké zkoušky, a taky mi zakazovali hrát šachy, když tak špatně studuju, jenomže já si vymohl, aby mě pustili na mistrovství republiky, které jsem vyhrál, jako vůbec nejmladší šachista. To bylo v roce 1962.

Zdejšímu šachu tehdy dominovali Luděk Pachman a Miroslav Filip. To jste porazil i je?

Oni na tom mistrovství nehráli. Ale za půl roku v Praze už jsem s nimi hrál, to jsem skončil na druhém až třetím místě s Filipem, Pachman vyhrál. Nejsilněji obsazené mistrovství Československa bylo v roce 1968, Filip, Pachman, Hort… Tam jsem se rozjel a udělal jedenáct bodů z dvanácti a vyhrál jsem. Pak jsem jel na turnaj do Amsterdamu, kde jsem porazil Davida Bronštejna (1924–2006), to byla taky legenda… Potom jsem hrál v Polsku, kde jsem se honil se Smyslovem o první místo, a uprostřed turnaje přijely do Prahy tanky.

Tak jste zůstal v Polsku…

Na chvíli. Pak jsem to vzal rovnou do Lince s přestávkou na chvíli v Praze, bydlel jsem na Floře v takovém starém činžáku bez výtahu, vyběhl jsem do pátého patra, vzal si pár věcí, košile a šachové partie, a pokračoval do Rakouska. Odtamtud jsem hned zavolal tátovi a druhý den jsem pokračoval do Mnichova.

Váš otec odešel, nechal vás tady v dětském věku s matkou… Přece jenom, nevyčítal jste mu to?

Já jsem o tom tehdy takhle nepřemýšlel. To až možná později, pak mě napadalo, že to bylo možná něco podobného, jako když v roce 1976 emigroval Viktor Korčnoj (1931–2016) a nechal v Rusku manželku s malým dítětem, které pak Sověti nechtěli několik let za ním pustit. Nikdy to není snadná situace. Když otec odcházel, bylo mi šest. To bylo na podzim 1948, představte si, koupil mámě a mně let nad Prahou, a právě v té době se plazil přes kopečky… Ale my jsme se s tátou vídali od té doby, co jsem mohl začít jezdit do zahraničí hrát šachy. Poprvé jsem tátu viděl v šedesátém čtvrtém v Tel Avivu.

Vás pouštěli takhle do světa?

Jo, tehdy už jo. Vždycky to bylo v rámci týmu na nějaký turnaj. A s tátou jsme si dávali tajné srazy. Posílal mi motáky s podrobnými vzkazy, kde se uvidíme. Někdy to bylo dost dramatické. Mě hlídal jistý Bedřich Thelen, předseda šachového svazu, zajímavá postava, on byl před válkou velkostatkář někde na Hradecku a měl zálibu chodit do bordelů a u šampaňského přesvědčovat prostitutky, aby se napravily. Tak se mu podařilo rozfofrovat všechny peníze, a tak vstoupil po válce do KSČ a věnoval se šachistům. Věděl, že se s tátou scházím, a měl za úkol mě před ním chránit. Naposled jsme spolu byli v roce 1967 v Súse v Tunisku, to měl za úkol od StB tátovi říct, že jestli za mnou bude jezdit, tak mě ven už nikdy nepustí. No, tak chodili s tátou do baru na drink a pak mi říkal, hele, nemohl bys mu to říct sám…

A když jste zůstal na Západě, tak jste tu nechal matku?

Ona šla na Západ taky. V létě 1968 byla v Jugoslávii a přemístila se do Švýcarska, kde žila spokojeně až do smrti.

Shledali se s vaším otcem?

Ne, oni se mezitím rozvedli. Otec měl novou rodinu.

Proč jste nezůstal v Evropě?

Mně táta nabízel, jestli nechci nastoupit do Svobodné Evropy, ale já nechtěl, říkal jsem si, že je plno mnohem lepších lidí, skutečných novinářů, kteří se na to hodí, že moje místo je jinde. Tak jsem požádal o víza do Ameriky, dva roky na ně čekal a v roce 1970 tam odjel. Chtěl jsem tam studovat slavistiku.

Proč slavistiku?

Mě vždycky zajímala literatura a měl jsem sklony k poezii… Obdivoval jsem Michaila Tala (1936–1992), on byl Lotyš, hrál samozřejmě za Sovětský svaz, byl opravdu kulturně velmi vzdělaný a sečtělý, napsal třeba vědeckou práci o Dvanácti křeslech Ilfa a Petrova. Jednou jsem mu půjčil jakousi sedmisetstránkovou knihu a on mi ji druhý den ráno přinesl přečtenou. No tak tohle mi imponovalo a chtěl jsem taky studovat literaturu. Pak ale přece jen převládly šachy.

O šachy se taky zajímal Vladimír Nabokov. Jak by asi vypadala vaše partie s ním?

On byl spíš takový ten typ teoretika, kterého bavily různé myšlenkové operace a hříčky, třeba mat třetím tahem. Já nevím, jestli by byl vůbec na hraní.

Pomůže šachistovi, když je vzdělaný ještě v něčem jiném?

Může a nemusí. Za Jugoslávii hrával velmistr Milan Matulović (1935–2013), to byl kluk, který vyrostl v Bělehradě doslova na ulicích, a když se naučil hrát šachy, tak sotva uměl číst a psát. Ten ještě když už hrál mezinárodní turnaje, měl problém si zapisovat tahy, tak si zapisoval jen svoje, a když mu rozhodčí řekl, že si musí zapisovat i tahy soupeře, tak řekl, že ty jsou tak špatné, že to ani nestojí za to. Ale k té otázce. Obecně by se asi dalo říct, že když se oddáte v mládí jen a jen šachu, tak asi máte větší náskok, ale za co pak ten život stojí? Tou cestou já jít nechtěl. Já si chtěl číst, vzdělávat se, poznávat svět. Vést pestrý život.

Nebyl Bobby Fischer příkladem takového jednostranného génia?

Ne, nebyl. Tahle představa vznikla až později. Já ho poznal, a znali jsme se dobře, jako fajn kluka. Když hrál v roce 1972 se Spasským v Reykjavíku, tak jsem tam byl poslán jako reportér Hlasu Ameriky. No a Bobby mě asi v půlce zápasu požádal, abych se stal jeho konzultantem: trochu jsme se znali už předtím, ale tehdy začala naše známost. To pokračovalo v roce 1977, když mi zavolal Miloš Forman a řekal mi, že Peter Falk, ten inspektor Colombo, koupil práva na zfilmování „zápasu století“, jak se tehdy říkalo reykjavickému souboji, a že Milošovi nabízí, aby to zfilmoval. Tak mi volal, jestli bych mu s tím pomohl, že budu oba dva znát. Se Spasským, který měl druhou ženu Francouzku a žil už tehdy na Západě, nebyl problém, ale s Bobbym to bylo těžší, ten třeba říkal, že nikdy nebude točit před druhou odpoledne, protože dlouho spí. To jsem pak říkal Milošovi, hele, ty nebudeš režírovat jeho, ale on tebe. Pak z toho postupně sešlo, to je dlouhá historie.

Fischer se pak poněkud zbláznil, že?

Postupně se u něho začaly projevovat takové úvahy, jak to vlastně bylo s holocaustem, až do těch spikleneckých teorií zabředl úplně. V roce 1979 mi napsal dopis, že si uvědomuje, kolik času ztratil s šachem, a že se teď musí věnovat ušlechtilejším věcem. Pak už jsme se nevídali. Ale já na něj vzpomínám v dobrém. Měl takový upřímný smích, byl to přátelský člověk. Novináři ho moc rádi neměli, protože se jim vyhýbal. Vyvrcholilo to po 11. září 2001, kdy řekl, že to Americe patří. Tehdy žil v Japonsku, protože mu v Americe hrozilo vězení. Poslední roky trávil na Islandu, kde mu dali azyl, umřel tam v roce 2008.

A jaký je Boris Spasskij?

Milý člověk. Taková upřímná ruská duše. Ta ruská melancholie a sentiment v něm zůstávají, i když už léta žije na Západě. Jednou jsem ho ve Vídni seznámil s Pavlem Landovským, on měl taky ruské předky a mluvil takovou literární ruštinou. Moc dobře si porozuměli. To nebyl žádný bolševik…

Na rozdíl od Karpova, Brežněvova miláčka.

Jeho bolševická pověst vznikla tím, že holt hrál za Sovětský svaz a soupeřil s antikomunistou a emigrantem Korčným. Ty věci nejsou tak jednoduché.

Věřil jste tomu, že do zápasů KarpovKorčnoj (1978 a 1981) zasahovala KGB a vzala si na pomoc i parapsychology?

Tak samozřejmě že to Sověti brali jako politické zápasy, stejně jako cokoli předtím. A je taky fakt, že Rusové parapsychologii věřili. Měli člověka, který se jmenoval Wolfgang Messing (1899–1974), to byl polský Žid, který se narodil v ruském záboru, prožil celý život v Sovětském svazu a byl to jejich nejslavnější hypnotizér. Nejdřív ho věznili na Lubjance a pak přišli na to, že by ho mohli nasadit třeba na šachisty. Poprvé to vyzkoušeli v roce 1965, když hrál v Tbilisi Spasskij s Talem a Spasskij ho nemohl porazit, Messing tam seděl a zíral na něj, pak odjel a Spasskij vyhrál.

Proč Sovětům tak hrozně záleželo na tom, aby vyhrávali v šachách?

Protože tím chtěli demonstrovat intelektuální převahu nad Západem. A přitom šachy může hrát opravdu každý, skoro nic to nestojí. Začal to organizovat jistý Nikolaj Krylenko, bolševik z Leninovy party. A on vymyslel takzvané šachistické pětiletky, ve kterých se měl z šachů stát proletářský sport, takže se organizovaly šachistické úderky, každý závod měl šachový klub a všemožně se to podporovalo. Pak ho nechal Stalin za velké čistky popravit, ale šachy už nezakázal.

Taky když Lenin řekl, že šachmaty, eto lučšaja gimnastika mozga…

A víte, že to asi Lenin nikdy neřekl? Aspoň v jeho spisech se to nikde nenašlo. Prý si to vymyslel někdy v padesátých letech na Slovensku nějaký šachista, když chtěl organizovat turnaj, a funkcionáři mu to nechtěli povolit. Tak on řekl, jak to, když veliký Lenin řekl, že šachy jsou nejlepší gymnastika mozku? Tak oni se lekli a pak se to ujalo i jinde.

Jsou nějaké národy, kterým šachy nejdou?

To bych takhle neřekl… Asi v Africe se hrají méně, černošských šachistů opravdu moc není, ale z toho bych moc nevyvozoval. Jinak se hrají všude. Číňani teď udělali hrozný skok dopředu, Indové… Peršani mají kluka, který je asi nejlepší junior na světě, je teď tady v Praze s tátou, nedávno zůstali na Západě. Arméni byli vždycky dobří, oni hrají tak zajímavým způsobem, že nikdo nechápal, co to je. V Evropě má každý národ nějakého dobrého šachistu.

Ještě se vraťme do roku 1968. Kdy jste šel z Německa do Spojených států?

Já to tam chvíli zkoušel a říkal si, že bych mohl hrát třeba za Monako. Tak jsem i napsal dopis knížeti Rainierovi, ten hrál dobře šachy. Jenže tam řekli, že by to byl precedent, který ještě nikdy nepoužili. Potom to vypadalo, že bych mohl hrát za Francii, dokonce mi jeden úředník už vydal povolení. Tehdy Francouzi, vždy když podnikli nějaký úřední výkon jménem republiky, museli povstat a zazpívat Marseillaisu. Tak já taky povstal, ale v tom rozrušení jsem si nemohl vzpomenout na slova. Přitom já se francouzsky učil a uměl jsem Marseillaisu nejlíp ze třídy, to vždycky, když učitelka už nevěděla, co o hodině dělat, spolužáci začali volat, ať Kaválek zazpívá Marseillaisu!

A proč jste nešel do Francie?

Já tam nikoho neměl a francouzština mi zas tak nešla.

Ale příjmení Kaválek vypadá francouzsky: cheval, Koníček…

To je jedna možnost a druhá vás zavede do Polska, protože kawałek znamená kousek.

Mají šachy pořád takovou prestiž jako v minulosti?

Bohužel ji ztratily. Jednak zmizelo to soupeření se Sovětským svazem, to tomu dávalo jisté napětí a dobrodružství. A taky myslím, že se vytratily velké barvité osobnosti. Postavy, o kterých jsme mluvili, to byli giganti, skoro nadlidské bytosti. Teď jsou dobří hráči, ale o gigantech bych nemluvil.

Člověk proti počítači aneb Garry Kasparov versus Deep Blue. - Foto: Profimedia.cz

Neuškodily šachům počítače?

To víte, že se tím všechno úplně změnilo. Když Kasparov prohrál s počítačem (v zápasech na šest partií nejprve Kasparov roku 1996 nad Deep Blue zvítězil 4:2, rok nato zdokonalený počítač Kasparova porazil 3,5:2,5 pozn. red.), tak „zradil“ lidstvo. My jsme se na to šli v New Yorku podívat s Milošem Formanem a bylo to jako rekviem za celé dějiny šachů. Vývoj je teď už tak daleko, že nad počítačem vyhrát nemůžete. Tím ze hry zmizelo lidství. A bez toho to není ono.

 

15. března 2020