„Kdo to udělal? To udělal stát!“ Osmaosmdesátiletý Karel Smolek se nesmířil s popravou svých dvou strýců. S dalšími dvanácti mírumilovnými občany Tušti byli 24. května 1945 zastřeleni po rozsudku národního výboru, když byli předtím mlácením donuceni přiznat, že „zradili Československo“. Zbraně dodali vojáci plukovníka Vladimíra Hobzy, který dostal od vojenského velení v Táboře za úkol vyčistit jihočeské pohraničí od Němců a kolaborantů.

Karel Smolek dnes žije v bytovce na okraji Třeboně a od českého státu se nedočkal za smrt svých blízkých žádného zadostiučinění. Vrazi nebyli ani stíháni a vztahuje se na ně amnestie prezidenta Edvarda Beneše. Pozůstalým se nedostalo žádného odškodnění a teprve po pádu komunismu bylo možné exhumovat ostatky z anonymního hromadného hrobu. Zavraždění ovšem nesměli být uloženi na místním hřbitově. Pohřbeni tedy byli ve Gmündu, okresním městě těsně za českou hranicí, kde mají pomník naproti hřbitovní kapli.

Smolek patří k těm Čechům, kteří považují vznik českého národního státu na troskách Rakousko-Uherska za neštěstí. Tím se liší od těch reprezentantů veřejnosti, kteří vidí národní stát jako základ bezpečí členů národa a jsou ho připraveni hájit, řečeno slovy programového prohlášení současné vlády, před nejrůznějšími útoky zvenčí. „Všechno špatné začalo posledního července 1920, kdy byla vyměřena československo-rakouská hranice,“ říká bez sebemenší pochybnosti Smolek.

Slavná anexe okresu Gmünd

Karel Smolek je potomkem obyvatel rakouského území, které bylo roku 1920 anektováno československým státem na základě mírové dohody ze Saint-Germain. Nikdo z obyvatel dvanácti obcí ležících na území, které ze severu a z východu vymezuje řeka Lužnice, o československou státní příslušnost nestál. „O nějakých oslavách tehdy nemohla být řeč, protože všichni chtěli pod Rakousko,“ tvrdí další z rodáků Karel Folta. Čechoslováky tak bylo prohlášeno jedenáct a půl tisíce občanů z převážně dvojjazyčných rodin, ze kterých se před válkou polovina hlásila k české národnosti. Uběhlo století a v regionu, který dnes zahrnuje České Velenice, tedy českou část dvojměstí s okresním městem Gmünd, a čtyři další samosprávné obce – Novou Ves nad Lužnicí, Dvory, Halámky a Rapšach, zbyla necelá polovina obyvatel. Ani ze starousedlíků s češtinou jako mateřštinou zde nezbyl nikdo, naprostá většina současných občanů přišla po druhé světové válce z českého a moravského vnitrozemí. Zřejmě tedy existuje důvod, že národní stát odsuzují sami příslušníci státního národa.

Příběh Čechů z anektovaného území začal na přelomu osmnáctého a devatenáctého století, kdy do neúrodného kraje lesů, močálů a písčité půdy dorazila pozdní osídlovací vlna, mimo jiné z českých vesnic na jeho severním okraji. Další Češi se objevili v sedmdesátých letech devatenáctého století, kdy nabíralo personál nové nádraží ve Gmündu i přilehlé železniční dílny, největší na Dráze Františka Josefa mezi Vídní a Prahou. Když se koncem první světové války kreslila mapa Československa, ocitlo se uvnitř hranic také nádraží s okolím. Anexe měla ekonomický účel, při zabírání historického rakouského území však bylo třeba přidat nezbytný příběh o tom, že se naplňuje ideál národního sebeurčení. Nabízel se mýtus vymyšlený nadšenými českými vlastenci pár desítek let předtím, podle kterého se Češi ve zdejším kraji neobjevili v několika posledních desetiletích. V dávných staletích prý zde sídlil slovanský kmen Vitorazanů, jehož příslušníci sice byli skoro germanizováni, mnozí už umí jenom německy, ale chtějí se znovu vrátit do pevného svazku s Čechy. Při takových neurčitých podmínkách bylo možné žádat celé území vymyšleného knížectví Vitorazska, které minimálně obsahovalo okres Gmünd včetně celého povodí horní Lužnice.

Členům rozhraničovací komise, kterou sestavily vítězné mocnosti, ovšem bylo divné, proč kromě dělníků z nádraží není vidu ani slechu po Češích, kteří by se vášnivě dožadovali ochrany před Rakušany. Úředníci proto splnili úkol a nádraží předali Čechoslovákům, spolu s ním však jenom jeho nejbližší okolí a koridor na spojení se zbytkem republiky. Nacionalisté byli zklamáni, jak popsal ve vzpomínkové knize spisovatel Jaromír Jindra. „Slavné připojení Vitorazska k Československé republice nebylo ve skutečnosti tak slavné. Vitorazsko zůstalo dál rakouské, stejně jako Gmünd, který ale ztratil své nádraží,“ připomněl roku 2002.

Ještě víc zklamáni však byli lidé, kteří bydleli u nádraží a v okolních vesnicích. Do Rakouska se odstěhovala značná část zaměstnanců železničních dílen, protože nové vedení podniku propouštělo každého, kdo nepřijal československé občanství. Pro řadu německy mluvících obyvatel zase bylo nepřijatelné, že se v dosud dvojjazyčných školách začalo učit jenom česky. Na vesnicích se zhoršily životní podmínky, protože byly bez náhrady zrušeny vídeňské dotace na podporu zemědělců obdělávajících zdejší neúrodnou půdu. Z mnohých se stali nádeníci v rakouské části gmündského okresu, který po první válce zažíval nečekané období konjunktury. Tamní dřevařský, textilní a sklářský průmysl totiž těžil z toho, že řada podnikatelů přesunula provozy z Čech za rakouskou hranici.

Všichni zradili

Také oživení po krizi z počátku třicátých let dorazilo dříve na rakouskou stranu a obyčejní lidé si ho obvykle spojovali s nástupem Adolfa Hitlera. Lidé pracující v Německu a přilehlých rakouských regionech vydělávali říšské marky a z jejich výdělků mohly žít celé rodiny. To byl podle Karla Smolka hlavní důvod, proč starousedlíci z velenického regionu uvítali, že jejich vesnice byly mnichovskou dohodou opět připojeny k Dolním Rakousům, tehdy už německé župě Niederdonau. Na obec Rapšach se tehdy zapomnělo, a proto si vynutila připojení k Říši speciální peticí.

Po obsazení velenického regionu wehrmachtem se opakovaly příběhy z časů založení Československa v opačném gardu. Přistěhovalci z českého vnitrozemí se vrátili zpátky, protože jako příslušníci cizího státu nemohli zastávat důležitá místa na úřadech ani na železnici, neuplatnil se ani český učitel ve školách, kde se jediným jazykem stala němčina. Starousedlíci ovšem s výjimkou národně uvědomělých jednotlivců uplatnili nárok na německé občanství a obvykle také udali německou národnost. „Lidé se cítili Rakušany. Když se stalo Rakousko součástí Říše, tak byli Němci,“ vysvětluje regionální pojetí identity Karel Smolek. Tím se také vysvětluje, proč se v regionu po změnách režimu tolik měnila i statistika české a německé národnosti.

Rozhodnutí pro německou národnost nikomu štěstí nepřineslo. A nebylo to jen z toho důvodu, že už příštím rokem začaly chodit povolávací rozkazy do wehrmachtu, kterých byli Češi ušetřeni.

Ještě při volbách do velenického zastupitelstva v květnu 1938 varoval tisk „odpadlíky“ před volbou Henleinovy Sudetoněmecké strany. „Ať si jen také všichni vzpomenou, že České Velenice jsou opravdu české a že se tu žádné protistátní rejdy trpět nebudou,“ stálo v místních novinách. Také tehdy henleinovci ve Velenicích získali jen dvě místa v třicetičlenném zastupitelstvu. V plné síle se výhrůžky odpadlíkům naplnily po pádu Německa na jaře roku 1945. Právě tehdy – 24. května 1945 – nahnali národně uvědomělí Češi skupinu čtrnácti zmlácených lidí, mezi nimi jednu ženu a jednoho Němce, na okraj vykopané jámy a dávkami ze samopalu je postříleli. Jediným důvodem bylo, že se před sedmi lety přihlásili jako Němci. Další čtyři „zrádci“, z toho dvě ženy, byli zabiti v Suchdole nad Lužnicí, masakru 26 osob v Rapšachu zabránila o dva dny později odvážná intervence kapitána SNB Josefa Bártla z Brna. Zároveň byli skoro všichni obyvatelé z anektovaných obcí vyhnáni bez majetku za rakouské hranice. Tam se ocitli v prekérní situaci. Museli přespávat v lesích nebo stodolách, proto uvítali, že se po zásahu politiků lidové strany mohli vrátit. Učinilo tak devět z deseti vyhnanců, jimž byla mateřštinou čeština. Druhou možností totiž bylo připojit se k uprchlickým transportům do Německa. Návrat považuje Karel Smolek dodnes za chybu. „Teď se mají líp ti, co zůstali za hranicemi,“ říká. Rodáci z dvanácti obcí ovšem nadále platili za nespolehlivé. To byl dostatečný důvod k průběžným represím a nakonec k tomu, aby byli v roce 1953 ze svých domovů poblíž železné opony definitivně vyhnáni a rozptýleni převážně na jihočeském venkově. Tentokrát se čistilo ještě důkladněji než před osmi lety. Museli jít také lidé, kteří za války trvali na české národnosti, a jak svědčí příklad babičky malíře Adolfa Borna, dokonce i ti, kteří po roce 1938 utekli do českého vnitrozemí. Nahradili je přistěhovalci, často ze Slovenska nebo Rumunska.

Národní stát nutně nemusí své občany chránit, v každém případě však vyžaduje loajalitu a poslušnost. Za určitých okolností může jejich skutečné nebo domnělé porušení stíhat nejtvrdšími tresty. Ideál moderního národa proto může posloužit především k ovládání občanů označených jako jeden národ.

Příliš mnoho katastrof

Dějinná katastrofa, která postihla českou enklávu v kraji u Gmündu, není něčím výjimečným ani v rámci regionu. Neobvykle dlouhý je výčet dalších pohrom, které mají společné to, že do odlehlého kraje přišly prostřednictvím železnice. Začalo to už za první války, kdy se nádraží ve Velenicích stalo konečnou stanicí pro stovky uprchlických transportů především z Haliče, v menší míře z Bukoviny, Istrie a Černé Hory. Uprchlickým táborem na okraji Gmündu prošlo 200 tisíc lidí, z toho třicet tisíc podlehlo nakažlivým nemocem. V roce 1942 byli z Gmündu a okolí deportováni židovští obyvatelé a většina z nich válku nepřežila. Koncem prosince 1944 se stala dřevěná hala obilního skladu na Lagerstrasse za nádražím Gmünd-město koncentračním táborem pro sedmnáct set maďarských Židů. Trpěli podvýživou, přesto museli těžce pracovat a v tuhých mrazech přespávat na betonové podlaze. Těla mrtvých se každý den ráno převážela na káře přes město k velenickému hřbitovu a poválečné exhumace tam odhalily 512 obětí. Ostatní byli v polovině února převezeni do Bergen-Belsenu. Na jaře 1945 se začaly přes Velenice přesouvat vojenské vlaky směrem na východní frontu, proto na žádost Rusů provedlo americké letectvo plošný nálet, při kterém bylo zničeno nádraží a zahynulo 300 lidí včetně francouzských zajatců. Poslední uprchlická vlna následovala v květnu 1945, kdy se v Gmündu záhy po příchodu ruské armády sešlo 40 tisíc Němců z východní Evropy. Jakmile se podařilo větší část zorganizovat, opatřit základními potravinami a odeslat dále na západ, objevily se tisíce vyhnanců z „dvanácti obcí“. Jak si postěžoval šéf uprchlického odboru na radnici Johann Purkert: „Náš milý sousední stát začal vyhánět všechny Němce ze svého území a chaos začal nanovo.“ Roku 1948 se hranice zavřely a pohraniční stráž komunistického Československa naopak zabíjela ty, kdo se snažili překonat zadrátované pomezí dělící někdejší okres Gmünd na dvě části. Naposledy byl v roce 1984 zastřelen už kilometr za hranicemi František Faktor. Na rozdíl od jiných obětí mu pomník dosud nepostavili.

Katastrofy je možné shrnout jako průvodní jev příchodu nové průmyslové epochy do kraje v okolí Gmündu, ke kterému kromě investic do továren a nové organizace výroby patřily kapacitní komunikace a také nahrazení regionálního vlastenectví povinnou loajalitou k národnímu státu.

Nádraží, město a lágr

Výčet pohrom je dlouhý, a tak není divu, že nástup průmyslového věku se zapsal do tváře krajiny. Pro příklad stačí dvojměstí Gmünd-Velenice. Hlavní nádraží na české straně bylo nedávno obnoveno z evropských dotací. Nestojí už druhá nejvýznamnější budova města, hotel Huber, který byl hned naproti a kde se scházela Milena Jesenská s Franzem Kafkou. Byl poškozen bombardováním, stržen a jeho místo zabraly tři bytovky. Následky útoku Spojenců jsou dodnes vidět na dalších místech a nejvíc v původním centru Velenic za tratí. Místo někdejšího náměstí však zabraly přízemní garáže a objekty železničních dílen. Ty však chátrají, protože továrna, která založila slávu Velenic, byla zrušena a vyrabována svými posledními vlastníky. Ve čtvrti za náměstím zbývá několik ulic bez jakékoli infrastruktury, zato s prolukami po zbouraných domech a nepříliš zámožným obyvatelstvem. Nejvíce ze všeho proto připomíná ryzí severočeské ghetto.

Centrum města dnes leží před tratí, kde se kříží Revoluční ulice od nádraží a ulice Legií, která míří okolo vietnamských diskontů a několika night-clubů k přechodu do Gmündu, kde dříve stával hostinec Swoboda a kde podle pamětníků nacionálněsocialistické dívky zasadily Hitlerův dub na památku krátkého pobytu budoucího válečného zločince.

Rakouský Gmünd vypadá, jak by mělo vypadat okresní město jednoho z nejbohatších států na světě, i když leží přímo na české hranici. Opravené renesanční domy na náměstí připomínají Slavonice a místní obchody prosperují, i když stejný druh zboží je k dostání o pár set metrů dál za zlomek ceny. Častěji ostatně chodí za hranice nakupovat Češi, kteří tvoří o svátcích až třetinu návštěvníků nákupní zóny dál od centra.

Rakušané zvládli přechod k průmyslové společnosti očividně lépe, také se jim ovšem vždycky nedaří zpracovat katastrofy minulosti. Svědčí o tom čtvrť Neustadt, která vyrostla na místě uprchlického tábora z první světové války a kterou jako první osídlili uprchlíci z Československa. Dřevěné baráky lágru nahradily zděné domy s nastříkanou omítkou, lazaret pro uprchlíky se změnil na okresní nemocnici a na místě hospodářského zázemí tábora vznikly potravinářské a dřevařské firmy. Poslední desetiletí přinesla úpadek malých živností, přesto nevzniklo chudinské ghetto jako ve Velenicích za tratí. Přece jen na hlavním náměstí zůstalo několik příjemných kaváren s hotelem a tančírnou. Za památku je možné považovat pouze březový háj s pomníkem nedaleko náměstí, kde je pohřbeno třicet tisíc převážně ukrajinských uprchlíků.