Není jednoduché vypadat bezcitněji než Tálibán, novozélandské vládě se to však povedlo. Když těhotné novinářce Charlottě Bellisové její vláda odmítla povolit návrat domů, obrátila se na Tálibán s prosbou, zda by jí nepomohl. Afghánští hrdlořezové souhlasili. Novozélanďanům se tak ze sebe podařilo udělat tyrany se srdci z kamene, vše kvůli stále pochybnější politice nulového covidu.

Pravda, ze strany Bellisové se jednalo spíše o způsob, jak zatlačit na vládu a vymoci si místo v karanténním hotelu. Návrat do země ptáka kiwi je totiž možný pouze tehdy, pokud člověk je ochoten strávit 10 dní ve státní karanténě. Počet míst je omezený a čekací listina dlouhá. Vláda tak sdělila Bellisové, že musí počkat.

Bellisová momentálně pobývá v jednom z nejstrašlivějších měst světa, totiž v Bruselu. Nicméně jí končí belgické vízum, a tak se potřebuje dostat domů. Novozélandské úřady jí doporučily požádat o prodloužení víza. Místo toho novinářka napsala Tálibánu, zda by ji přijal. Afghánistán je totiž jediná další země, do které má stále platné vízum, v létě tam pokrývala stažení západních vojsk. Porod v Bruselu je jistě bezpečnější než v Kábulu, o to ale nikdy nešlo. Bellisová umně zpropagovala svůj příběh a novozélandská vláda pro ni našla místo v karanténním hotelu. Do této situace by se nemusel Nový Zéland dostat, kdyby netrval na politice nulového covidu.

Problém s politikou nulového covidu je, že na ní musí spolupracovat zbytek planety. Může se vám podařit vymýtit covid ve svých hranicích, ale jakmile je zase otevřete, lidé vám ho zatáhnou zpět. Proto tato politika uspěla v podstatě jen ve státech, které jsou světu vzdálené ostrovy, jako je právě Nový Zéland a Austrálie, nebo totalitářské jako Čína.

Jenže tyto země nemají strategii, jak svou politiku ukončit. Koronavirus se zřejmě stane endemickým onemocněním a v mírné formě bude lidskou populací cirkulovat již navždy. Přijetí politiky „naučit se žít s covidem“ je tak pro ně uznáním porážky.

Přitom příchod omikronu je pro tyto země darem z nebes. Mírná forma viru, u které nehrozí přehlcení nemocnic a velké ztráty na životech, je skvělá příležitost otevřít. Zdá se, že Austrálie i Nový Zéland si to začínají uvědomovat. Nový Zéland opatrně otevírá své hranice. Od konce února mohou přijet očkovaní občané, čtrnáct dní poté studenti a gastarbeitři z celého světa, normální turisté od října. Všichni stále budou muset do 10denní karantény, nemusí ale již do státní, stačí izolace doma.

Otázkou je, jestli lidé chtějí ukončení opatření. V Austrálii a na Novém Zélandu se tvrdý postup proti covidu ukázal jako politicky populární a tamější vlády vyhrály volby. V Dánsku, kde vláda zrušila veškerá opatření, 80 % lidí tvrdí, že se bude držet dál od ostatních, a jen 9 %, že nebude brát už žádný ohled na pandemii. U nás zase zůstává rozum stát, proč nová vláda investuje tolik politického kapitálu do protipandemického zákona, jejž nebude ani potřeba. Odpověď nejspíše je, že vláda se domnívá, že zákon je populární a demonstranti před sněmovnou jsou jen menšina.

Jedna země však otevírání stále odolává a tou je Čína. Číňané pořád žijí v panickém strachu z viru. Tamější propaganda také do pandemie hodně investovala. I když zpočátku se zdálo, že to může být čínský Černobyl, Pekingu se podařilo postavit do kontrastu pandemický chaos na Západě a tvrdý a účinný přístup doma. Když Británie oznámila konec restrikcí s tím, že další vlnu zvládne bez nich, Peking to interpretoval jako kapitulaci před virem. Oficiálně Čína za celou dobu pandemie má pouze 100 tisíc případů covidu. Strategií je uzavírat celá města, byť kvůli jednotkám případů. Když v říjnu v šanghajském Disneylandu byl testován pozitivně jediný člověk, úřady okamžitě uzavřely celý areál i s 34 tisíci lidmi uvnitř.

Nyní Čína zažije test svého přístupu spolu s olympiádou. Ta bude bez diváků a sportovci, pořadatelé a dobrovolníci budou po celou dobu odděleni od zbytku obyvatelstva. Kdokoliv, kdo pustí „olympijskou bublinu“, musí na 21 dní do karantény. Uvidí se, jestli se vysoce nakažlivý omikron podaří udržet pod kontrolou.

Pokud ne, mohla by to být pro Čínu úleva. Nemoc se prožene populací a bude mít pokoj. Jinak říši středu čekají ekonomické těžkosti. O své podnikání přišly minulý rok zhruba 4 miliony lidí, uzavírky továren, přístavů a další infrastruktury vedou k problémům ve zbytku světa, kterému se nedostává zboží. Čínští komunisté však nemají, jak z toho vycouvat, jelikož jsou chyceni do vlastní pasti nulového covidu. Jedinou dobrou zprávou je, že Čína v lockdownu je Čína méně nebezpečná pro zbytek světa.