„Co si to dovolují! Oxfordští studenti zrušili naši královnu,“ stěžoval si na titulce britský bulvární deník Daily Express. Šlo o zprávu, že skupinka studentů oxfordské Magdalen (čti módlin) College se rozhodla odstranit portrét Alžběty II., neboť se jedná o symbol „nedávné koloniální historie“. Konzervativní vláda se okamžitě postavila za monarchu proti progresivním studentům. Ministr pro komunity Robert Jenrick rychle prohlásil, že on „má portrét královny na zdi své kanceláře a je na to pyšný“. Ministr školství Gavin Williamson krok označil za „absurdní“. Na prominentním místě svých webových stránek měly zprávu o chování studentů všechny tři hlavní britské seriózní noviny: The Times, The Daily Telegraph i The Guardian.

Svým způsobem jde o prkotinu. Nešlo o oficiální rozhodnutí univerzity či koleje. Pro sejmutí královniny podobizny hlasovali členové kolejní MCR. Většina oxfordských a cambridgeských kolejí má tři klubovny, kde se mohou scházet studenti a kantoři. Jedná se o JCR (Junior Common Room neboli juniorní společná místnost) pro bakalářské studenty, MCR (Middle Common Romm čili střední společná místnost) pro magisterské studenty a doktorandy a pak SCR (Senior Common Room, seniorní společná místnost) pro kantory. Minimálně v případě studentských kluboven se jejich vedení také stará o společenský život svých členů nebo jako v případě Magdalen College organizuje hlasování o vhodnosti královských portrétů.

Obraz podle všeho nemá dlouhou historii. Jedná se o kolorovanou kopii fotografie královny z roku 1952, kterou MCR zakoupila jako výzdobu pro svou místnost někdy v roce 2013. Nyní se ji zase rozhodla odstranit. Nejde tedy o kácení sochy se staletou historií. Přesto kauza není bez zajímavosti.

Jednak ukazuje, jak se během relativně mála let naprosto změnila atmosféra na prestižních školách. Jistě lze nad tím mávnout rukou, že se jedná o rozhodnutí pár desítek studentů. Na druhou stranu jde o členy jedné z nejslavnějších univerzit světa, kteří po studiích nejspíše zamíří mezi společenskou elitu. A vše nasvědčuje tomu, že jejich vrstevníci z ostatních kolejí a univerzit smýšlí podobně.

Za druhé však nastoluje otázku, jak se mají v podobných případech chovat lidé, kterým současný progresivismus vadí. Konzervativní ministři byli okamžitě označeni za pokrytce. Normálně bojují proti tomu, aby vyjadřování, byť nevhodné, mělo následky. Naposledy například v kauze hráče kriketu Ollieho Robinsona, za kterého se postavil i premiér Boris Johnson, který byl stažen z národního týmu, když vyšlo najevo, že zhruba před devíti lety napsal údajně rasistické a sexistické tweety. Když se ale mladí lidé projevují způsobem, který se jim nelíbí, například odstraněním portrétu královny, žádají najednou konzervativci minimálně implicitně jejich potrestání.

Způsob, jak se s označením na pokrytce vypořádat, je v podstatě dvojí. Buď se lze zachovat jako novinář Toby Young. Ten založil Free Speech Union, organizaci poskytující poradenství a případné právní služby lidem vyhozeným a jinak poškozeným za své názory. Z drtivé většiny se stará právě o lidi, kteří se znelíbili progresivistům. V případě oxfordských studentů se jich Young zastal podle voltairovského „nesouhlasím s vámi, ale budu do smrti bránit vaše právo to říkat“.

Na druhou stranu jsou pak ti, kteří tvrdí, že je potřeba přiznat si, že principy válku, ani tu kulturní, nevyhrávají. Progresivistům je proto potřeba zavařit stejně, jako oni tak činí ostatním. Jen pokud si uvědomí, že i oni mohou za své přešlapy pykat, tak přestanou se svým řáděním. Naposledy se to projevilo na případě Emily Wilderové, dvaadvacetileté novinářky, kterou zaměstnala a vzápětí vyhodila agentura AP. Stalo se tak po pravicové nátlakové kampani upozorňující na staré tweety Wilderové, ve kterých stranila Palestincům. Někteří účastníci tažení, do kterého se zapojil například i arkansaský senátor Tom Cotton nebo známý konzervativní komentátor Ben Shapiro, otevřeně přiznávali, že jde spíše o odplatu za chování progresivistů než o nějaký principiální postoj.

Zvláště na anglosaské pravici nyní zuří ideologický souboj mezi klasickými liberály, kteří brání individuální práva lidí, i když s nimi nesouhlasí, a takzvanými postliberály, kteří prosazují v případě potřeby použití i vládní moci k nastolení žádoucí morálky. Spor se rozhořel naplno poté, co se americkoíránský konzervativní katolík Sohrab Ahmari dozvěděl o projektu, kdy transsexuálové čtou předškolním dětem pohádky, a prohlásil, že by se to mělo zakázat. Proti němu se postavil konzervativní evangelík David French s tím, že také s projektem nesouhlasí, ale stát nemá co mluvit do toho, jestli rodiče chtějí své děti na podobné akce posílat.

Zmiňované spory umožňují převést počínání klasických liberálů i postliberálů částečně do praxe. Pokud se prosadí postliberální přístup, příště mohou jít oxfordští studenti sedět za urážku majestátu.