KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠTINDLA

Zoufalství na Oscarech

KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠTINDLA
Zoufalství na Oscarech

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Může to působit jako drobnost. Ale hodně výmluvná. Americká akademie, která pořádá každoroční udílení filmových Oscarů, rozhodla, že ceny za masky, kameru a střih se letos budou udílet v době, kdy v televizním přenosu nastane reklamní pauza. Je to velice urážlivé vůči klíčovým filmovým profesím (kamera! střih!) i lidem, kteří v nich pracují. Je to trapné. „Tak, pitomé, že slova nestačí,“ komentoval to s pro něj obvyklou analytickou pronikavostí australský herec Russell Crowe. A taky zoufalé a vypovídající o šlamastyce, do níž se film jako celek v posledních letech dostává.

O Oscarech a jejich relevanci si člověk může myslet ledacos, ale jejich předávání je pořád ta nejsledovanější událost ve světě filmu. Jenomže ta sledovanost i tak upadá. Loňská ceremonie měla v americké televizi ta nejhorší čísla za dobu měření.

Akademie se snaží přijít na způsob, jak ji udělat divácky atraktivnější – například ji zkrátit, aspoň na tři hodiny. Je jistě pravda, že předávání Oscarů nikdy nebyla ta nejsvižněji odsýpající show, při jejímž sledování by publikum bylo oslňováno ohňostrojem třeskutého vtipu a skvělých hudebních čísel. Spíš představuje vynikající příležitost seznámit se s faktem, že i v tom zkaženém Hollywoodu pracují lidé, kteří mají rádi svoje maminky a rádi jim obšírně poděkují, když k tomu dostanou příležitost.

Atraktivita spočívala v tom, že v něm „soutěžili“ známí tvůrci a představitelé známých filmů, vůbec nejsledovanější byl přenos Oscarů v roce 1998, když zvítězil Titanic. To se ale v posledních letech změnilo, protože kinematografie se změnila. Soudobé populární žánry (třeba výpravné superhrdinské filmy) na Oscarech většinou moc nebodují – i když letos je mezi nominovanými na cenu pro nejlepší film komerčně mimořádně úspěšný Black Panther. Typicky „oscarových“ snímků typu ušlechtile se tvářící drama zas až tak moc nevzniká a mnoho diváků do kin nepřilákají, část filmů, které se dostanou mezi nominované, v kinech vidělo jen velmi málo lidí, což ovšem nemusí nic vypovídat o jejich kvalitách.

Momentální konsenzus hlásá, že budoucnost patří streamovacím službám, jejich produkce se na Oscarech neoceňuje, pouze v případech, kdy má také nějakou symbolickou distribuci v kinech, jako třeba snímek Roma z produkce Netflixu, letos nominovaný v několika kategoriích.

Kino a pro něj vytvořený film se dostávají na vedlejší kolej. V kinematografii hrozí smutné rozdělení – pár „blockbusterů“ v biografech na jedné straně a na druhé díla, která se hrají především na festivalech, nezávislá na (ne)vkusu publika, ale o to závislejší na veřejné podpoře a postojích oborového establishmentu, který o ní rozhoduje.

Technologický vývoj možná postrkuje film – alespoň v tom tradičním smyslu – k irelevanci. Svět kinematografie se tomu ale brání dost nešťastným způsobem – popíráním sama sebe. Ať už ponižováním filmařů – v tomto případě kameramanů, střihačů a maskérů. Nebo podřizováním se představám byrokraticky uvažujících ideologů, jako když nejvýznamnější filmové přehlídky zavádějí genderové kvóty. Říká se tím totéž – o film jako umělecké dílo nám vlastně nejde.

14. února 2019