Lze si představit svět, v němž by Muellerova zpráva byla pro prezidenta Trumpa zdrcující. Je toho v ní mnoho nelichotivého o něm a některých ze spolupracovníků, které si vybral.

Jenže v tom světě, který aktuálně existuje, Muellerova zpráva tento efekt nemá. Protože mnohé z těch informací jsou už známy. Z textů obžalob, které Mueller v průběhu dvou let podal, z nichž některé již vedly k odsouzení či trestům. Ze zpravodajství médií. A obecněji, i ty trapné události, které dosud nebyly známy, jsou konzistentní s Trumpovým chováním, tak, jak ho Američané měli možnost sledovat poslední tři roky. A jak si na něj zvykli, přičemž jeho podpora v průzkumech se nijak výrazně nemění. Ti, co ho podporují, tak činí evidentně z jiných důvodů než pro jeho vznešený charakter. Takže zpráva nepůsobí šok. To, co je na zprávě v tuto chvíli podstatné, je to, že ani Mueller, ani ministr spravedlnosti, který je zároveň nejvyšší státní zástupce, nedoporučili trestní stíhání prezidenta.

A proto ve světě, který aktuálně existuje, je zpráva zdrcující hlavně pro část amerických médií. Kvůli řadě chyb, jichž se novináři dopustili. Ale hlavně kvůli tomu, jak novináři vytvářeli v komentářích a v televizních diskusích dojem, že Muellerova zpráva zaručeně odhalí spiknutí Trumpa s Rusy, detaily o tom, že je Trump ruský agent, že ho Rusové vydírají a podobně.

Nic z toho Mueller nepotvrdil.

Ten dojem byl vytvářen při životě takzvaným „spojováním bodů" – připomínám řady zpráv, jako byla třeba ta, že Trumpův právník a dlouholetý spolupracovník Michael Cohen navštívil v létě 2016 Prahu, aby tu s ruským poslancem Konstantinem Kosačevem koordinoval vyplácení východoevropských hackerů pracujících proti kampani Hillary Clintonové. Tu informaci, původně z neblahé tzv. Steeleovy složky, některá média rozpracovala o detaily, jako že rozvědky zaznamenaly „pinkání“ Cohenova mobilu mezi věžemi telefonních operátorů.

Co se o ní dočteme v Muellerově zprávě? Že když Cohen v květnu 2017 dostal předvolání k výslechu v americkém Kongresu, „domníval se, že zájem Kongresu se bude soustředit na obvinění ze Steeleova zpravodajství o setkání, jež měl mít s ruskými činiteli v Praze v době kampaně. Cohen nikdy v Praze nebyl, a tato obvinění ho neznepokojovala, protože je považoval za prokazatelně falešná.“ To je všechno. Kdyby zpráva byla pravdivá, Mueller by samozřejmě Cohena stíhal. Stíhal by ho i za křivé výpovědi, protože Cohen své popření zopakoval i před Kongresem, už jako spolupracující svědek. Kdyby na té informaci aspoň trochu něco bylo, popsal by Mueller své vyšetřovací kroky, tak jako v mnoha jiných situacích. Ale ten drb mu nestál ani za to.

Ten původní článek pořád ještě visí na internetu. Redakce k němu jen připojila poznámku, že v Muellerově zprávě sice stojí, že Cohen nebyl v Praze, ale k tomu „pinkání“ Mueller mlčí.

Stejně tak si lze stále přečíst na webu zprávu Buzzfeedu o tom, že Mueller má důkazy o tom, že Trump nařídil Cohenovi, aby lhal Kongresu. Zpráva nic takového nepotvrdila. Buzzfeed nyní na začátek článku přidal poznámku, kterou nazval „aktualizací“, a v níž se trapně vymlouvá na „rozdílné interpretace“ svých anonymních zdrojů a Muellera.

Někteří experti, kteří svým posluchačům a fanouškům na internetu slibovali, že Trump stráví zbytek života ve vězení, neboť na něj zejména americká NSA (rozvědka zabývajíc se elektronickými odposlechy) „má nabito“, se na novou situaci obtížně adaptují. Ještě dlouho asi budou popírat realitu. Jejich duševní rozpoložení lze ilustrovat třeba na chování známého právního analytika CNN Jeffreyho Toobina, který v diskusním pořadu bezprostředně po zveřejnění zprávy vykřikoval: „Dočetli jsme se, že Trumpa rozčilovaly úniky informací. Víte, koho taky rozčilovaly úniky informací? Nixona!“ Na této argumentační úrovni se dnes někteří profesionálové pohybují.

Americká NSA skutečně zjistila o Rusech dost. Svědčí o tom detaily, jaké Muellerova zpráva obsahuje o tom, jak ruská vojenská rozvědka GRU pronikla do počítačové sítě kampaně Hillary Clintonové. Je taky známo, že holandské rozvědce se podařilo se elektronicky „vlámat“ do jednoho pracoviště GRU a po nějaký čas sledovat jeho práci – dokonce i na kamerách. Jestliže tedy měla americká NSA takové informace, logicky se dá očekávat, že by měla i ty slibované bomby o Trumpovi. Ale nikde nejsou.

Mueller zjistil, že Rusové se sice snažili americké volby ovlivnit, ale s Trumpovou kampaní to nekoordinovali. Naopak se lze na několika místech přesvědčit, jak Rusové po Trumpově nečekaném vítězství tápali v tom, jak s jeho rodící se administrativou navázat kontakt. Úkolu se chápali různí prostředníci – z nichž si Mueller zajistil výpověď šéfa ruské Alfa Bank Pjotra Avena – a někteří v Trumpově týmu tyto boční, pokoutní kontakty odmítali. Například Steve Bannon, což je konzistentní s jeho postoji, jak jsou popsány v knize Fire and Fury.

Složitější je obrázek ohledně druhého bodu zadání, které Mueller dostal – možného maření vyšetřování FBI a Muellerova vyšetřování ze strany Trumpa. Trump se se svou nevolí vůči vyšetřování netajil. Měl pro to ten důvod, že se žádné koordinace s Rusy, žádné „collusion“ (toto slovo, které se ujalo, neoznačuje žádný kodifikovaný trestný čin) nedopustil. A že v tom měl pravdu, doložil samotný Mueller. A koneckonců měl právo odvolat jak šéfa FBI, tak i samotného Muellera. Ten nese nikoli náhodou titul „zvláštní vyšetřovatel“, a nikoli „nezávislý vyšetřovatel“. Ten sice dříve existoval, ale američtí ústavní právníci se dnes kloní k názoru, že jeho funkce byla protiústavní. V americkém ústavním systému nemůže existovat činitel, který by vykonával funkce vyhrazené výkonné moci, a přitom nebyl její součástí. A nejvyšším šéfem výkonné moci je prezident.

Podstatný pro posouzení je nakonec výsledek: Trump Muellera neodvolal, jeho vyšetřování nijak neomezil. Ministr spravedlnosti Barr dosvědčil, že žádný požadavek na rozšíření své činnosti, který Mueller vznesl, mu nebyl odmítnut (na což by podle zákona měl ministr právo). Při závěrečném nahlédnutí do zprávy se Bílý dům nepokusil požadovat utajení některých částí zprávy s využitím doktríny tzv. „executive privilege“ (s její pomocí se pokoušel zvláštnímu vyšetřovateli vyhnout prezident Clinton, a opakovaně s tím žalostně narazil u Nejvyššího soudu). Několikrát taky Trumpa zachránili jeho spolupracovníci, když prezidentovo přání, aby ministerstvo spravedlnosti Muellera odvolalo, prostě odmítli splnit. Po někdejší zástupkyni národněbezpečnostního poradce K. T. McFarlandové zase Trump chtěl, aby sepsala memorandum o tom, že prezident nedal jejímu nadřízenému pokyn, aby mluvil s ruským velvyslancem o sankcích – což bylo tehdy předmětem zájmu FBI. McFarlandová to odmítla, protože prostě nevěděla, jestli je to pravda, nebo ne. Nakonec se jí nic nestalo, Trump ji nominoval na post velvyslankyně v Singapuru, jak měla slíbeno.

Rozhodnutí, zda Trumpa obvinit z maření spravedlnosti nechal Mueller na ministru spravedlnosti Barrovi, a ten se rozhodl stíhání nezahajovat. Komentář New York Times to označil za čin „nové autoritářské junty“. Barr na to měl nicméně plné právo – on je ze zákona Muellerovým „klientem“ a s jeho prací může naložit, jak chce. Nemusel ji ani zveřejnit, kdyby si tak usmyslel. Je teď na Kongresu, zda se rozhodne zahájit proces impeachmentu. Pro ten nejsou podmínkou trestné činy. Je to čistě politické rozhodnutí.

Konečně se nyní pozornost přesune k tomu, jak vůbec vyšetřování Trumpovy kampaně Obamovou administrativou vzniklo. Už dnes je jasné, že při tom došlo ke zneužití moci. FBI využila informace ze Steeleovy složky k tomu, aby získala soudní příkaz k odposlechu jednoho (bývalého) člena Trumpovy kampaně, aniž by soudu přiznala, že se jedná o informace shromážděné pro kampaň Hillary Clintonové a FBI je není schopna nezávisle doložit. Ten odposlouchávaný pracovník kampaně přitom nakonec nebyl z ničeho obviněn.

Ale je to jasné jen posluchačům konzervativních médií. Mainstreamová média o těchto skutečnostech (které vyšly najevo zejména díky vyšetřování republikánských kongresmanů) spíš mlčela. Proto způsobil před několika dny ministr spravedlnosti Barr takové pozdvižení, když řekl, že došlo doslova ke „špionáži“ vůči Trumpově kampani. Věc už ale delší dobu šetři inspektor ministerstva spravedlnosti a zprávu by měl zveřejnit v létě.

Konzervativní média ovšem zase přecházejí ruské zasahování do amerických voleb, jež nyní Mueller zdokumentoval velmi podrobně. Prezident Trump se ale o něm vyjadřoval přezíravě, měl pocit, že to delegitimizuje jeho volební vítězství, a tak to konzervativní média dělala po něm. Bez ohledu na hysterické přehánění reálného dopadu těchto zásahů byla však samotná ruská snaha naprosto nehorázná. Kdyby se, řekněme, snažila takto pomáhat čínská rozvědka kandidátovi demokratů, konzervativce by to jistě nenechalo chladnými.

Muellerova zpráva obsahuje nesmírné množství zajímavých informací a koneckonců i zábavných momentů dokreslujících panoptikum Trumpovy administrativy. Michael Cohen například byl kontaktován jistým Klokovem, činitelem velké ruské elektrorozvodné společnosti a bývalým tajemníkem ministra energetiky. Vygooglil si ho a nadále s ním jednal v domnění, že se jedná o bývalého olympijského vzpěrače.

Když Trump v květnu 2017 odvolal ředitele FBI Comeyho, tvrdila mluvčí Bílého domu Sarah Sandersová, že „bezpočet pracovníků FBI“ jeho rozhodnutí podporuje a v jednom rozhovoru řekla, že řadoví pracovníci FBI ztratili v Comeyho důvěru. Muellerovým vyšetřovatelům však přiznala, že to řekla „pod tlakem okamžiku“ a její tvrzení „se nezakládalo na ničem.“

Ale to je přece známá věc, že tiskoví mluvčí, natož pak Trumpovi tiskoví mluvčí, lžou. A není to trestný čin. Mnozí si mohou říkat, že to za ty dva roky a pětadvacet miliónů dolarů nestálo.