Nápad na uspořádání tohoto Salonu Týdeníku Echo vznikl, když celou sobotu a neděli zněly pražskými ulicemi třaskavé, bublavé, prdavé a jiné zvuky motocyklů. To se do našeho hlavního města sjeli muži a ženy na motocyklech Harley-Davidson, aby zde provedli svůj pravidelný sabat k oslavě 115 let značky, letos největší mimo území Spojených států. Přijeli motorkáři ze 77 zemí světa a jejich jízda městem pak přitáhla další desetitisíce pozorovatelů. I člověk, jehož zkušenost s jednostopými motorovými vozidly skončila s dýchavičným pionýrem, uzná, že lidé na motocyklech jsou zajímavou subkulturou, bez které by pestrost světa zešedla. To byl důvod, abychom se sešli s těmi, kteří si svůj život bez motorek těžko dovedou představit. Jsou to harlejářka Lucie „Lulu“ Dubová, Jan Altner, motocyklový novinář, Jiří Kolář, motocyklový expert a odborník na H-D, a výtvarník, motorkář a výtržník David Černý, který samozřejmě přišel pozdě, takže není na společné fotografii.  

Začněme otázkou, jak se člověk stane harleyářem. A jsem rád, že ji mohu položit mladé mamince, která se dostavila se svým malým synkem. 

Dubová: U mě to vzniklo tak, že můj kluk, teda můj muž, je pořádnej chlap, dva metry, ramena, prostě pořádnej. A já jsem mu říkala, člověče, k tobě by se hodila motorka. Tak si pořídil harleye, co taky jiného? A začal jezdit. Jezdili jsme spolu, jenže mě přestalo bavit sedět pořád za ním, taky jsem mu do toho pořád kecala, že… Tak jsem si pořídila vlastní. Taky harleye, samozřejmě. A vzalo mě to. Další věci pak už přišly.   

Když se člověk chce stát motorkářem, tak si pořídí automaticky harleye?

Černý (dosedá): To ne. Když chceš jezdit na motorce, tak si obvykle pořídíš nejdřív japonce, rejži. Toho můžeš postavit kamkoli, přes zimu klidně na ulici, na jaře k ní přijdeš, nahodíš a ono to jede. O harleye se musíš starat, toho musíš pořád rozebírat, pucovat, baterku měnit. Já jsem třeba teď po půl roce rozjížděl svýho fatboye asi hodinu, a to jsem měl štěstí. Japonec jede hned. Taky je lacinější…

Altner: Harley je motorka, ke které většinou člověk něco cítí, něco v něm vyvolává, říká se, že má nějaký charakter, ostatní motorky jsou proti nim takové sterilní. Samozřejmě taky je důležitá cena: když si chce mladý kluk pořídit motorku, tak často začíná na lacinějších značkách, to je jasné.

Kolář: Těžko se to popisuje, ale je to věc citu, prožitku. Musí se to nejdřív zkusit.

Černý: U motorky jde o vibrace, a na ty jsou Harley-Davidson opravdu nejlepší. Holka, když se projede na zadním sedadle, tak to má svoje účinky, jestli mi teda rozumíte, co tím myslím.

Myslím, že ano.

Dubová: Kolem motorek je tolik sexismu a šovinismu, že o tom ani není třeba mluvit. To snad ani bez toho nejde.

Není pro muže motorka náhradou za koně?

Kolář: Ano, na tom něco je. 

Černý: Jo, je tam ten individualismus, ta romantika. Ten pocit, že sedíš pevně v sedle. Na motorce jsi taky většinou sám, pokud teda nevezeš holku. Když jedou dva kluci za sebou, tak vypadají jako šukající králíci, to se nedá říct jinak. 

Asi dá, ale dobře. A platí ještě, že motorka je levnější varianta auta?

Kolář: Dřív určitě, byl to hlavně dopravní prostředek. Nikoli věc životního stylu nebo statusu. Dnes jde taky víc do popředí, že s motorkou se snáz jezdí po městě. Je menší, skladnější, snadno se zaparkuje. To se samozřejmě týká jak menších druhů, tak harleyů.

Černý: Jo, a pak mě ještě napadl další aspekt: motorka je skvělá pro lidi, co je baví rychlost. Je to totiž prostředek, jak z nuly udělat stovku za dva sedm… To auto nedokáže. Pak už můžeš jenom skákat bungee jumping.

Dubová: Pak ještě jedna věc, totiž ta, že když to na motorce rozpálíš, tak smrt je hrozně blízko…

Pardon, to je podle vás něco, co by mělo být přitažlivé? Někdo by to považoval za hrůzu.

Dubová: Jo, ale to je pozitivní hrůza!

Černý: Je to prostě adrenalin. I proti letecké akrobacii to je adrenalin. Když to smažím kolmo v letadle dolů, tak mi to nedá ten zážitek, jako když to ohulím pořádně na motorce. 

Může to mít stejné konce.

Černý: Je fakt, že když spadneš s letadlem, tak se neodřeš…

Altner: Vzrušení při jízdě na motorce nemusí být spojené jen s rychlostí. Třeba při motokrosu není nijak vysoká, ale vzrušující to je i tak. Pro mě je ideální zkoušet všechno. Chybí mi zatím plochá dráha, ale mám ji domluvenou. Několik let jsem jezdil na silniční závody, ty jsou docela bezpečné.

Bezpečné? Vždyť na každém tom okruhu je nějaká ta zatáčka pana Baltisbergra, jak o ní psal Hrabal.

Altner: To ano, ale to bylo spíš dřív. Od těch dob se toho změnilo a udělalo hodně pro bezpečnost závodů, smrťáků je tam daleko méně. Zlepšily se stroje, oblečení, helmy, vybudovaly se dlouhé brzdné zóny. Je taky rozdíl mezi závody na okruzích a pak road racing, kde se jezdí po normálních silnicích přes města a vesnice, ty jsou mnohem nebezpečnější, tam dosud k smrtelným úrazům dochází. A je přitom pravda, že je někteří závodníci jezdí mnohem raději, právě proto, že jsou nebezpečnější.

Ale říká se, že motorkáři jsou dárci orgánů.

Kolář: Myslím, že je to klišé. Člověk v autě je ve stejném nebezpečí jako na motorce, ale nejnebezpečnější je, když si myslí, že to dokonale ovládá a že se může chovat jako na závodech. To si pamatuju sám za sebe, bylo mi takových pětadvacet a cítil jsme se jako hvězda, která to dokonale ovládá, a přitom jsem byl trouba, takže jsem rád, že jsem to přežil. Dárci orgánů jsou nejčastěji ti, kteří  mají pocit, že to už umějí, a nejsou schopni poznat, že moc ne. Nikdy to obyčejný člověk neovládá jako závodník a nikdy není ve stejné situaci. 

Altner: K tomu je dobrý nynější systém řidičáků, kdy si nejdřív musíte udělat papíry na pomalejší motorky a teprve po pár letech vás pustí na silnější.

Kolář: Nejnebezpečnější to bylo v devadesátých letech, kdy sem najednou přišly silné motorky, plno lidí si je pořídilo jen proto, že to prostě šlo, přičemž nebyli rozježdění na slabších. Ale hned sedli na rychlá děla.

Altner: Dřív byla výhoda, že mladí lidé byli zvyklí otlouct se na různých těch pionýrech čili fichtlech. Ty byly velmi rozšířené a taky cenově dostupné a mohlo se na nich jezdit od patnácti.

Tahle „vesnická“ fichtlová kultura myslím už skoro zanikla, nebo ne?

Kolář: Myslím, že z větší části ano. Teď je nahradily skútry a ty jsou spíš městskou záležitostí. Taky se s nimi po městě jezdí líp než v autě.

Černý: Ono to souvisí se tím, že Praha je tak zacpaná, že se po ní skoro nedá jezdit v autě.

To bych tedy doporučil kolo. I když se přiznám, že když na něm jezdím, tak nikoli kvůli vůni smrti… Ale možná se u nás objeví ve větší míře motorky značky Vespa, kterých jsou plné ulice měst na jihu Evropy.

Altner: Ano, přibylo jich, když povolili stopětadvacítkové skútry s řidičákem na auto. Od té doby jich přibývá, i když to není laciná záležitost, zvlášť když asijské skútry lze pořídit už do šedesáti tisíc. Ale u nás nikdy nebude skútrová sezona tak dlouhá jako v Itálii.

Bude-li oteplování pokračovat, dočkáme se ulic plných skútrů… Ale vraťme se k harleyům. U nás vznikl snad první Harley-Davidson Club na světě: už koncem dvacátých let.

Kolář: Ano, to je pravda, a je to navíc nejdéle kontinuálně působící klub fanoušků Harley-Davidson na světě. Vznikl vlastně náhodou v roce 1927, na svatbě motocyklového závodníka Bohumila Turka, na kterou se sjelo asi šedesát harleyářů. Ono se té značce u nás opravdu tradičně dařilo a po americkém trhu byl ten náš snad vůbec nejsilnější. Ročně se před válkou u nás prodávalo pět set motorek H-D, stejně jako teď, což není málo.

Přitom jsme měli vlastní motorky…

Kolář: Ano, firma Laurin & Klement začala vyrábět první motocykly už v roce 1899, tedy čtyři roky před založením Harley-Davidson. V technice byli Češi vždycky koumáci a asi to taky chtěli ukázat Němcům, že to svedeme. Prostě Češi měli motivaci. 

Ale nebyla to tedy „zrada“, kupovat americké stroje? 

Kolář: Takhle nacionalisticky se to asi nebralo. Ano, byla tady taky Jawa Františka Janečka, byla tady Čezeta, tedy Česká zbrojovka Strakonice, byly tady motorky německé, francouzské, americká firma Indian Motorcycle… Ale Harley-Davidson byla přece jen silná značka a od začátku si budovala pověst robustního a spolehlivého produktu. V tom byla vždycky silná.

Černý: To je pravda, nepatřím k fanatickým obdivovatelům harleyů, on je to už v něčem „fejk“, třeba ten merchandising! To je otřes, když chceš koupit pořádnou harleyářskou koženou bundu, tak je to samá Made in Pakistan, Made in Bangladesh… Ale ten stroj je fakt kvalitní. Když si vezmeš, že jeho motor je sedmdesát let pořád stejný, že se s ním nikdy nemuselo nic v zásadě měnit a že šlape klidně po několik generací… Když se ti ho podaří nastartovat, když víš, jak na něj, tak se můžeš spolehnout, že to bude klidně ještě třicet nebo čtyřicet let. Což tady s jinými nemáš, s japonskými ani náhodou. 

Dobrá, ukončeme reklamní vložku a věnujme se sociologii, ano? Jsou motorkáři a harlejáři něčím typičtí? Proč je třeba mezi nimi tolik vousáčů a vůbec výrazných maskulinních typů?

Dubová: To je myslím klišé, víc vousáčů je teď mezi hipstery. Ani tetování není podmínkou. Jak tady tak sedíme, tak není tetovaný asi nikdo, že. Já myslím, že je to mix různých lidí a typů. Průřez společností.

Je to levice, nebo pravice?

Kolář: To bych takhle nerozlišoval. Já myslím, že v Čechách jsou různí lidi, podnikatelé i řemeslníci, umělci, doktoři, novináři… havloidi i posluchači Ortelu. Politicky by si asi nesedli, ale to se na srazech neřeší.

Černý: V Americe jsou harleyáři pravice, myslím, že typický levičák by na to sedl s odporem.

A jak se mají k harleyům Hells Angels?

Kolář: Docela těsně, ale ne nutně. Ne každý Hells Angel musí mít harleye, ne každý, kdo má harleye, je Hells Angel. Ono to vzniklo vlastně nepřímo, protože první Hells Angels byli váleční vysloužilci, kteří se k harleyům dostali tak, že po válce byly v Americe mraky těchhle motorek z válečných zásob. Byl to nejdostupnější a nejlevnější stroj v Americe.

Černý: Jen je nutno doplnit, že Hells Angels nebyli žádní svatouškové a že zvlášť v 70. a 80. letech se vyvinuli v normální kriminální gang.

Kolář: Tak je fakt, že to rozhodně není o tom, že zaplatíš členské příspěvky a pak si lepíš známky do legitimace. Já trochu české Hells Angels znám, minulý týden měl mimochodem pohřeb jeden z legendárních českých Andělů, všem známý po přezdívkou Švéd. Pro mě osobně to není, s mnoha kluky nejen od Andělů se ale znám léta, jistá forma jejich oddanosti sobě navzájem je podle mě docela hodná obdivu. Pro ně je normální, že když ti zavolá někdo třeba z Německa, že potřebuje v něčem pomoct, sedneš ve dvě ráno na motorku a jedeš. Jsou to docela milí kluci, když máš respekt k nim, oni mají respekt tobě.

To věřím. A co ruští Noční vlci, kam ti patří?

Kolář: To jsme úplně jinde než u Hells Angels a MC scény, to s tím nemá ve skutečnosti nic společného. Vlci jsou jedinou skupinou, o které se říká, že mají údajně i finanční podporu nějaké státní instituce, v tomto případě ruského prezidenta. Všiml jsem si, že často mají harleye, ale není to pravidlo. V Rusku se H-D docela dobře prodávají, pravděpodobně je to tam víc věc statusu než v jiných zemích: takové to Už mám ferrari, tak si koupím harleye.

Černý: Ano. Jezdím na harleyi a obdivuju Putina. Ostatně, na čem jezdí Foldyna?

Kolář: To, člověče, nevím. Ale myslím, že to na tom, co je zrovna tenhle člověk zač, nic nemění značka stroje, ať už je jakákoli. 

Uvědomují si motorkáři svou závislost na motorce?

Altner: Spíš než na motorce jsou závislí na jízdě. Já se třeba po zimě nemůžu dočkat, až se projedu. Myslím, že je to určitá terapie, odreagování. 

(Ostatní se přidávají.)

Vybourali jste se už někdy?

(Většina připouští, že ano, ale ne moc.)

Altner: Já docela slušně. V ruce mám několik šroubů… Byla to typická věc pro začátečníka. Vyrůstal jsem totiž v domě, kde se sousedům na motorce zabil kluk, takže u nás patřila motorka k sprostým slovům. Mě to přesto strašně lákalo. Takže když jsem se osamostatnil, koupil jsem si hned Supersport CB 600, myslel jsem si, že už na konci sezony jezdím jako mistr světa, tak to valím, do toho zatáčka, tam rozsypaný štěrk, smůla a štěstí zároveň, trefil jsem auto, co jelo proti, to jsem přeletěl, jen jsem si o něj přerazil ruku a letěl jsem dál do drátěného plotu, kde jsem přistál jako do peřin. Obrovské štěstí. Jsou lidi, které to odradí, u mě to tak nebylo, já po tom toužil dál, motorky miluju a myslím, že nikdy nepřestanu.

I když k tomu patří i ta vůně smrti… 

Černý: Člověk musí neustále sledovat všechny okolo. Vždycky říkám, že kdo se chce naučit jezdit dobře na motorce, tak by si měl představit, že všichni kolem něj ho chtějí zabít. Ale opravdu zabít. To je jednoduchý trik. A pak to jde.

Dubová: Já si zase říkám: Představ si, že jsi neviditelná. Když se tomu snažíš uvěřit, tak zvyšuješ šanci na přežití. 

A můžete na motorce vnímat krajinu?

Všichni: Jistě, mnohem líp než z auta.

Dubová: Jedeš, bubláš sedmdesátkou a cítíš kolem všechno: louku, pole, vítr, hnůj, rybník, les... Nádhera.