Brambory zdražily o dvě třetiny, zelenina v průměru bezmála o polovinu. Zemědělci to vysvětlují loňským suchem, které se podepsalo na úrodě. Na takovém vysvětlení nehraje jedna věc. V sousedním Rakousku a Německu, které postihlo úplně stejné sucho, zdražily brambory i zelenina jen mírně a to znamená, že je tam laciněji než v Česku.

Při návštěvě českého supermarketu zákazník snadno zjistí, že brambory s cenou pod 25 korun za kilogram prostě nejsou. V supermarketu v Rakousku snadno najde kilogram brambor pod osmdesát centů, tedy okolo dvaceti korun. Není těžké dojít ke stejnému výsledku u některých druhů zeleniny, například u cibule. Dosud byl Čech zvyklý, že zvláště základní potraviny jsou doma výrazně levnější, a dnes to platí jen v tom ohledu, že ve Sparu nebo v Bille pár kilometrů za hranicemi jsou v nabídce výběrové odrůdy brambor, opravdu o hodně dražší, než jsme zvyklí.

Ovšem ta nejlacinější sorta brambor se té jediné nabídce v Česku cenově přinejmenším vyrovná. Rozdíl je ještě v tom, že tuzemské obchody nabízejí zboží z dovozu, u brambor zvláště z Francie, pytle zemáků u sousedů ovšem zdobí hrdý nápis Österreich.

Zkušenost z nákupů potvrzují i údaje Českého statistického úřadu, podle kterého zelenina zdražila o desítky procent, v extrémních případech o 80 procent, které ještě doplňuje zpráva Eurostatu. Ve srovnání s průměrnou cenou roku 2015 platili Češi za brambory 65 procent navíc, ostatní druhy zeleniny byly v průměru o třicet procent dražší. Také Rakušané si připlatili, ovšem u brambor jen 14 procent a u zeleniny v průměru o pět procent. V některých případech to znamená, že běžná cena v Česku opravdu dohnala rakouskou, která byla ještě před čtyřmi lety skoro dvojnásobná, i když úplně obecně vzato, pořád platíme o deset procent méně.

Sucho, nebo velký byznys?  

Zemědělci nečekanou drahotu vysvětlují tím, že loni bylo sucho, které zničilo úrodu. Čech by tedy mohl pokrčit rameny nad nezvratným osudem. Jsme součástí společného evropského trhu, v zelenině nejsme soběstační, a když ještě není dobrý rok, pak nezbývá než ve velkém nakupovat drahé dovozy. Proti tomu však hovoří rakouská zkušenost. Také zažili sucho, a přesto jim vlastní produkce vydrží celý rok.

Věrohodnější je tedy vysvětlení, že se zdejší zemědělství nedokázalo dobře zorientovat na evropském trhu. Produkce potravin se chápe především jako byznys, který agresivně prodává, co se právě dá prodat, a když zboží dojde, pak se na importu dá vydělat stejně dobře. Této hypotéze dává za pravdu Eurostat, který ukazuje, že se potraviny v Česku i v jiných zemích na východě Evropy včetně Polska prodávají hluboko pod rakouskou nebo německou cenou koncem každého roku, tedy záhy po sklizni. V novém roce se ale začnou dlouhodobě stabilnějším cenám na Západě přibližovat. Zřejmě tedy stačí počkat na novou úrodu a zase bude dobře. Potíž je v tom, že nikdy nedošlo k tak velkému výkyvu, aby české nebo slovenské ceny dohnaly Rakousko, jako se to stalo letos. Navíc i dlouhodobý trend očištěný od sezonních vlivů ukazuje, že ve srovnání se sousedy se zdejší potraviny průběžně zdražují. Vzhledem k tomu, že Češi vydělávají třetinu toho co Rakušané, nad tím nikdo nemůže mávnout lhostejně rukou.

Miliardy miliardářům

Z pohledu zemí na západ od našich hranic není byznys jediným smyslem produkce potravin. Důmyslné regulace zvýhodňují kvalitnější potraviny a zároveň chrání místní trh. Cizincům nebrání vyvážet do Rakouska zákon nebo přísná cla, ale pravidla pro ochranu malých zemědělců, zvířat a přírody vůbec. Každý může dovézt mléko a prodávat ho v biokvalitě, musí však prokázat, že krávy krmil celý rok senem z rakouských luk a mléko nepřevážel dále než padesát kilometrů. Rakousko si udrželo soběstačnost v základních potravinách a má dost polí, skladovacích prostor i obyvatel požadujících vyzkoušenou domácí kvalitu, aby to tak zůstalo i nadále. Producenti nemusí vyvážet, protože si vystačí s domácím trhem.

Není to úplně tržní řešení, ovšem všechny umělé regulace je možné držet pomocí evropských i domácích dotací. Tím ovšem vzniká otázka, kam se ztratilo 40 miliard korun, které loni dostali na dotacích tuzemští zemědělci, když ani nebyli schopni zajistit dostatečnou nabídku českým občanům, natož aby dokázali zabránit cenové explozi. Odpověď je zřejmá. Skončily na účtech tuzemských velkozemědělců, ze kterých je zdaleka největší Agrofert, jediný však není.