V jednání se Severní Koreou se za posledních třicet let vyzkoušelo skoro všechno. Donald Trump zkusil po svém nástupu ukázat, že ještě něco zbývá: osobní přístup. Nejdřív agresivní posměšky a urážky na adresu severokorejského vůdce, pak stejně osobní a teatrální lichotky. Je to typický trumpovský přístup hned v několika rovinách. Osobní tón samozřejmě Trumpovi vyhovuje, i doma vyhledává potyčky s politickými protivníky. A taky má tendenci říkat a dělat věci, o nichž dosud „washingtonský konsenzus“ soudil, že se nedělají – třeba cla. U jednání se Severní Koreou lze přidat ten argument, že jestliže se dosud vyzkoušelo kdeco, a vedlo to vždy k tomu samému výsledku, nevyzkoušeným diplomatickým přístupem není co ztratit.

Tento přístup nyní utrpěl porážku. Hanojský summit k ničemu nevedl. Je to porážka speciálního druhu, určená speciálně pro Trumpovu taktiku? Nebo se jen prostě dynastie Kimů chová vždy stejně? Anebo to není definitivní porážka, ale dílčí neúspěch na delší cestě?

Trumpova „personalizovaná diplomacie“ byla kritiky přirovnávána k německému císaři Vilémovi II., a víme, jak to dopadlo. Trump sám se považuje za velkého dealmakera a všechny politiky a diplomaty před ním naopak za mizerné dealmakery. Rovněž je přesvědčen o svém mimořádném čichu na lidi (ač se ho historie jeho administrativy nezdá potvrzovat). Je tedy otázka, jestli do korejské partie vstoupil ve svém stylu bez rozmyslu a náhodou, anebo jestli prošel nějakými úvahami, proč by právě v tomto případě měl fungovat.

Ty důvody by mohly vypadat asi takto: Oficiální název Korejská lidově demokratická republika zakrývá, že jde o jeden z nejosobnějších a nejdynastičtějších států v současném světě. Je nemyslitelné, že by se vůdcem stal někdo jiný než člen dynastie Kimů, a fantasmagorický kult tohoto rodu je hlavní složkou státní ideologie (vedle šovinismu a až poté mutací marxismu). Mladý Kim konsolidoval svou moc perverzně brutálním způsobem. Mezi popravenými nechyběli jeho příbuzní; některé popravy se uskutečnily protileteckými děly.

Standardní diplomatický postup předpisuje následující postup: Poté, co se na nejvyšší politické úrovni dohodne možný zájem na nějaké dohodě, začít pracovat na expertní úrovni. Při těchto jednáních vyjde najevo, do jaké míry je možná či nemožná shoda. Postupně se cizeluje, vyjasňují se postoje. Lídři sice proces kontrolují a vydávají instrukce, ale v zákulisí. Když se expertní jednání nedaří, skončí, aniž tím jsou nejvyšší představitelé jakkoli poznamenáni. Když se proces daří, tak, je-li dohoda připravena, následuje schůzka na nejvyšší úrovni. Ta je buď v zásadě ceremoniálním představením, anebo je potřeba při ní rozhodnout několik sice prestižních, ale přece jen detailů anebo parametrů. Summit s vůdcem země do té doby považované za nepřítele se má konat jen tehdy, je li-záruka, že to bude úspěšný summit. Zejména summit s americkým prezidentem se navíc považuje za metu, za odznak prestiže, jejž lze zužitkovat v mezinárodní i domácí politice. A americký prezident si rád připíše roli mírotvorce.

Trumpova strategie stojí na jiné logice. Severokorejský režim je bezešvou hierarchickou pyramidou s Kimem na vrcholu. Bez jeho rozhodnutí se nepohne nic. Podřízení vyjednávači jsou schopni jen rigidně opakovat dosavadní postoje. Strach a myšlenková omezenost jim nedovolí nejmenší licitaci. Jediný způsob, jak dosáhnout změny postoje, je začít odshora, od toho jediného, který rozhoduje.

Pojistka přežití

Navíc je Severní Korea dnes jaderná mocnost. Režim usiloval o jaderné zbraně jako pojistku svého přežití a dosáhl jí. To naprosto mění situaci. Severokorejský režim získal úplně jiné postavení než kterýkoli jiný proliferátor, s nímž se USA a svět v posledních desetiletích potýkaly. Vojensky je nezničitelný, Severokorejci vědí, že jadernou válku Amerika nebude riskovat. A je-li pro vás prioritou udržení moci, a ne menší strádání vašich poddaných, tak se s ekonomickou válkou dokážete vyrovnat.

Takže lákadlo, které se Trump rozhodl před Kimem předestřít, byla možnost prosperity zároveň s udržením moci. A k tomu hra na Kimovu ješitnost, jak jen to realitní magnát umí. Bylo možné vzít v úvahu i to, že mladý Kim byl prvním ze své dynastie, který strávil nějaký čas na Západě (v dětství ve Švýcarsku). Spolu s krutostí projevoval taky inteligenci. Rychlý pokrok jeho jaderného programu někteří analytici vysvětlovali mimo jiné tím, že jako první vůdce dokázal vzít na vědomí, že věda a výzkum se neobejdou bez metody pokusu a omylu, a přestal popravovat vědce při prvním neúspěšném pokusu. Loni v lednu doma veřejně vyhlásil, že režim má dvojí prioritu: nejen vývoj jaderných zbraní jako doposud, ale i ekonomický rozvoj. Při loňském summitu v Singapuru režimní televize ve svém zpravodajství neskrývala před diváky záběry toho, jak vypadá rozvinutá a bohatá země.

Na tuto notu hrála Trumpova diplomacie. Hanoj byla z tohoto hlediska ideálním dějištěm summitu – země, která se rozhodla liberalizovat ekonomiku a otevřít se světu, ekonomicky roste, ale mocenský a ideologický monopol komunistické strany zároveň zůstává nedotknutelný. A taky země, která ve dvacátém století vedla s USA krvavou válku, ale dnes s nimi má dobré vztahy a lze ji počítat mezi americké spojence proti Číně. Než byl Vietnam v roce 2007 přijat do Světové obchodní organizace, uzavřel v roce 2000 obchodní dohodu s USA.

Donald Trump ve své kariéře realitního developera byl zvyklý jednat s každým včetně mafiánů (musel jednat se stavařskými odbory, což někdy mohlo být v New Yorku totéž). Není zvyklý mít žádný morální limit; jediným limitem je to, co povede k výsledku a co mu projde. Lichocení, které na mladého Kima rozjel, vskutku přesahovalo běžnou diplomatickou zdvořilost nevídaným způsobem. Dopisy, které si se severokorejským vůdcem začal vyměňovat, označoval jen s malou nadsázkou za „milostné dopisy“. Při singapurském summitu například řekl na tiskové konferenci: „Předseda Kim je velmi talentovaný. Každý, kdo převezme takovouto situaci v šestadvaceti letech a dokáže ji řídit a řídit ji tvrdě… byli byste překvapeni. Je velmi chytrý, velmi dobrý vyjednávač, chce udělat to správné.“ Mnohokrát zopakoval, jaký mají se severokorejským vůdcem dobrý vztah, dokonce „zvláštní vztah“, řekl jednou. Prezident největší demokracie na světě prostě vzal totalitní charakter severokorejského režimu jako danost – někdo zdědí firmu, jiný diktaturu, jako by říkal.

Před hanojským summitem hrál Trump ekonomické téma pořád dokola. „Opravdu si myslím, že Severní Korea může být, až se tohle vyřeší, ohromná ekonomická mocnost. Její lokace mezi Ruskem, Čínou a Jižní Koreou je neuvěřitelná. Myslím že Severní Korea a předseda Kim mají v úmyslu některé velmi pozitivní věci. A brzy uvidíme,“ uvedl před summitem a v různých obměnách to opakoval.

Morálně pofiderní rétorika

Není třeba rozvádět, že tato rétorika je morálně velmi pofiderní, a taky to Trumpovi bylo neustále předhazováno. Je ale možný jiný pohled, v němž může takováto rétorika být podmíněně akceptovatelná. Zaprvé, tam, kde už nejde o nic menšího než o odvrácení jaderné války, nastupují jiná kritéria. Zadruhé Trumpovy osobní amorální instinkty obsahují leccos z málo připouštěné pravdy o mezinárodních vztazích. Tzv. mezinárodní společenství existuje hlavně na papíře, světový systém je anarchický a představitelé jednotlivých zemí jsou zodpovědní především svým občanů, a ne abstraktním univerzálním normám. Zejména v případě, kdy jednáte s někým, kdo není žádným představitelem politického národa, nýbrž držitelem výhradně osobní moci. Kdyby americký prezident v roce 1988 řekl, že Miloš Jakeš je prima chlap a Československo pod jeho vedením čeká skvělá budoucnost, asi bychom mu to nezapomněli. Ale severokorejští obyvatelé (slovo občané zde nemá místo) do toho prostě nemají co mluvit a v politických úvahách nefigurují – taková je realita.

Zatřetí, Trumpova povaha akcentuje to, co do jisté míry platí obecně: slova v diplomacii mají jinou roli než třeba v sociálních vědách či žurnalistice. Nepopisují realitu. Jsou nástrojem jako v divadelní hře. Mají přimět někoho k jednání, nastolit nějakou situaci. Při tlaku na Madurův venezuelský režim Američané používají rétoriku lidských práv a demokracie, protože v jihoamerické politické konstelaci může vést k výsledku. V kontextu jaderné totalitní diktatury ne.

Trump prý na začátku summitu měl Kimovi říci, že znal řadu mladých mužů, kteří se narodili do bohatých a mocných rodin, a dopadli špatně, ale on, Kim, takový není. Jistěže je obscénní klást na jednu morální rovinu nějakého nezvedeného potomka Rockefellerů s diktátorem země, desetina jejíhož obyvatelstva jsou vězni pracovních táborů. Ale Trump se prostě chová jako všechny globální firmy dneška – na západních trzích holdují morálnímu pozérství, jinde ve světě pomáhají cenzuře a represi. Jen při tom, když jsou přistiženy, zpravidla vypadají neohrabaně; Trump má schopnost vlastní některým úspěšným byznysmenům, právníkům či politikům s přesvědčením vyslovovat cokoli, co považuje v dané chvíli za účelné, jako by tomu věřil.

Měřítkem takovéto neortodoxní strategie je samozřejmě úspěch. A tady od počátku hrozilo, že Severní Korea udělá to, co už mnohokrát. Bude se snažit uzavřít nějakou dohodu za ekonomické ústupky, a dohodu pak nedodrží. V Bílém domě se zřejmě vytvořily dvě frakce. Jednu, skeptičtější, reprezentoval národněbezpečnostní poradce John Bolton, druhou, ochotnou víc sdílet prezidentův optimismus, třeba zvláštní zmocněnec pro vyjednávání se Severní Koreou Steve Biegun (ten byl za Obamovy vlády viceprezidentem Ford Motor Co., v 90. letech se jako asistent jednoho republikánského senátora hodně podílel na rozšiřování NATO). Bolton prý konejšil své souvěrce, že není třeba panikařit, že jednání zkrachují sama. A Bolton měl zřejmě pravdu.

Z toho, co dnes víme, Korejci zřejmě nebyli ochotni přistoupit ani na plnou transparentnost svého programu a na definici toho, co je to denuklearizace. Biegun v přednášce na konci ledna tvrdil, že Kim „se zavázal k demontáži všech zařízení na obohacování uranu a plutonia. Síť těchto zařízení přesahuje samotný Yongbyon“, hlavní severokorejský jaderný komplex. Po summitu Biegun na brífinku přiznal, že Kim byl ochoten jen demontovat část Yongbyonu, který už ostatně zastarává. A za to chtěl zrušení prakticky všech hospodářských sankcí.

Reportér Washington Post v Hanoji David Nakamura komentoval na Twitteru nadšené Trumpovy výroky při první, večerní tiskovce s Kimem: „To nevypadá jako chování někoho, kdo se snaží tvrdě vyjednávat o existenciální hrozbě pro USA a je ochoten odejít, pokud deal nebude dost dobrý.“ Ale právě to Trump udělal.

Žádná dohoda je lepší než špatná dohoda. A hanojský „krach“ nemusí být posledním slovem, podobně jako jím nebyl „krach“ summitu Ronalda Reagana s Michailem Gorbačovem v Reykjavíku v roce 1986. Jsou zde ale některá špatná znamení. Jednak Trump opět zrušil společná americko-jihokorejská vojenská cvičení, tradiční trn v oku pchjongjangského režimu. Tento ústupek nebyl namístě, jenže Trump si opět neodpustil rozhovořit se o tom, kolik stojí cvičení peněz.

Druhý zlý moment souvisel s Ottou Warmbierem, americkým studentem, který byl v roce 2016 na návštěvě Severní Koreje zatčen, prý za to, že si pokradmu vzal z nástěnky propagandistický plakát. Korejci ho do USA vrátili v roce 2017 v kómatu, z něhož už se neprobral. Trump na tiskovce uvedl, že se mu Kim zapřísahal, že o jeho kauze nevěděl, a on, Trump, mu věří. To bylo samozřejmě stěží uvěřitelné. Pobouřeně se ozvala i Warmbierova rodina, do té doby k Trumpovi vstřícná. Snahy Trumpových spolupracovníků i jeho samého z věci se v médiích vymluvit vyzněly trapně. Poté, co Trump na summitu v Helsinkách uvěřil osobnímu ujištění Vladimira Putina, že neví o zasahování do amerických voleb, a ujištění saúdskoarabského prince, že nevěděl o vraždě Džamala Chášakdžího, už to vypadá, že Trump uvěří všemu.