Jestli má současné české herectví démonickou figuru, pak je to Karel Dobrý. Před třemi týdny si přišel pro Českého lva za hlavní roli ve filmu Hastrman, kde předvedl dokonalou transformaci ve vodního aristokrata. Ty, kdo ho léta sledují v divadle, to nepřekvapilo, neboť vědí, že s jeho příchodem na scénu se okamžitě zvedá vichr, žár a atmosférická úroveň představení. Pravidlem je intenzivní a strhující výkon, který jedněm vhání žár do tváře, jiným naskakuje husí kůže. Jinak je Karel ovšem citlivý a pozorný člověk, který na prahu padesátky „zklidnil koně“, kteří zvláště v 90. letech pádili tryskem. Z těch dob ho také zná autor rozhovoru; a tykají si. Jinak by se ten rozhovor snad ani vést nedal. 

Karle, za měsíc ti bude padesát… To je takový věk, kdy si muž dopřeje cosi jako bilanci. Co kdybychom ji zkusili v tomhle rozhovoru? A mohli bychom to vzít po etapách. Co třeba před takovými třiceti lety? Jak si sám sebe vybavuješ v přelomovém roce 1989?  

Co si vybavuju? V létě jsme byli na vodě… To bylo krásný. Jo, a politika. Demonstrace… Já jsem žil tehdy hlavně školou… To byly první roky, kdy jsem začínal žít sám. Já jsem byl dost zaostalej ve smyslu partnerskýho soužití. Začal jsem přitom dost brzo. Bylo to velký objevování. Život se rozjel. Bydlel jsem v garsonce v Grafické ulici na Smíchově, jedna plus jedna, vysquatovanej byt, doupě, v kuchyni jsem měl skládku, na ní jsem si něco pěstoval, vysklený okna. Já jsem byl tehdy totální asociál, looser, dekadentní případ, hodně jsem četl. Tamhle na stěně visí fotka z té doby… To se trochu změnilo, když se v roce 1993 narodila Johanka, já to mám hodně poskládaný podle toho, kdy se narodily děti. Johanka, pak Cyril a Diviš.

Na té fotografii to opravdu vypadá dost dekadentně.

Jo, to ale nebyla póza, já jsem se hledal. Proto jsem četl ty dekadenty, takový sebezničující knihy, abych se v sobě sám vyznal, co jsem zač, dost jsem pil, ale pak zase dlouhý období abstinoval a byl jsem vegetarián, takže jsem v tom tak bloudil, což vlastně pokračuje dosud.

Hodně jsi se tehdy odlišoval od spolužáků?

Na DAMU? Ani ne, nebo jak od kterých: byla tam Vanda Hybnerová, Majda Sidonová, Tomáš Petřík, Michal Novotný, Tomáš Jelínek, Pavla Wortnerová, Oto Rošecký, Dana Sedláková, Dan Větrovský, Verunka Musilová, Petra Martincová, Petr Rajchrt, Ondra Kepka… Toho jsme v listopadu 89 svázali, když chtěl zrušit stávku a chtěl jít na přednášku z politický ekonomie, kterou jsme my hrdinně bojkotovali. Tak jsme ho svázali v šatně, aby nikam nešel.

Možná je teď za to vděčný.

Nevím, teď je prezidentem Herecké asociace… Zatím jsem žádnou Thalii nedostal, možná kvůli tomu, chacha. Ale to je taková legrace, hořkosladká vzpomínka… Hezký časy to byly… Škola začínala v sedm ráno, končila večer, mezitím se nakrmit, to se chodilo nakupovat k Debilovi, to byl takovej krámek v Karlovce, kolem které se to všechno točilo. Peníze nebyly skoro žádný, teda já na tom byl docela dobře, protože jsem se v našem sociálním systému prezentoval jako sociálně slabej, k čemuž jsem měl docela slušný předpoklady, takže jsem dostával sociální stipendium, sedm set padesát korun, což byly docela dobrý prachy. A ještě jsem si přivydělával jako statista ve Vinohradským divadle a už jsem asi hrál v Divadle Jiřího Wolkera a v Rokoku.

O 90. letech mluví ti, kteří je zažili jako mladí, jako o letech ztracené divokosti. Ty jsi byl v jednom z center té svobody, aspoň pokud jde o umění: v Léblově Divadle Na zábradlí. Uvědomoval sis tehdy tu výjimečnost?  

Na Zábradlí to byla asi nejlepší doba, to byla zamilovanost, svoboda, odpoutanost. To už člověk nezažije. Na DAMU ve čtvrťáku jsem byl zasaženej Děrevem, pak jsem absolvoval dílnu, která mě úplně osobnostně rozhodila, prostě bylo to divoký. Ono to vypadalo, že budu takový divadelník evropskýho střihu, díky těm svým jazykům budu jezdit po Evropě s alternativníma kočovnejma souborama typu Děrevo. Jenže pak jsem se potkal s Petrem Léblem, já ho předtím neznal, vlastně jsem nevěděl, že je to takovej lumen českýho divadla. Tak jsem se dostal na Zábradlí, kde jsem prožil asi nejintenzivnější roky svýho hereckýho života. To šlo na dřeň, tam jsme si sáhli na dno možností, psychických i fyzických. Náš vztah s Léblem byl hrozně intenzivní, to byla taková horečka, z jeho strany spalující…

Tušil jsi, že se Lébl chystá opustit svět?

Ne, absolutně ne. My jsme přitom o tom léta žertovali, byl to náš druh zábavy. Ale já to bral jen jako hru. On ne. My jsme ten večer hráli myslím Bernhardova Divadelníka, pak jsme seděli v divadle na baru, Petr si dal s náma panáka, pak říkal, že jde ještě nahoru, on tam měl místnost, já tehdy dost pil, tak jsme se tam opili, přišel jsem v noci domů, lehl jsem si k Tereze, ráno nás probudil telefon, že Petra našli viset nad jevištěm.  

Vyčítal sis to, že snad na tom máš nějaký… podíl?

Ne, to ne, snad jen to, že jsem asi měl ze Zábradlí odejít dřív, předešlo by se pak nějakým scénám, nějakým záchvatům žárlivosti, ale asi bych na tom nic nezměnil. To jeho rozhodnutí šlo z hlubších důvodů.

Měl jsi předtím, než jsi přišel na Zábradlí, už představu, v jakém divadle bys chtěl hrát? A jak by to herectví mělo vypadat?

Neměl jsem konkrétní představu, ale z literatury, od Artauda, od Handkeho, od Čechova, jsem měl nasátou touhu, jak by to mělo vypadat. Že by to mělo být obklopující, napadající, agresivní, silný… Vždycky mě přitahoval rituál, obřady, tajemství, četl jsem knihy o mystice, o alchymii, zajímal mě judaismus, líbily se mi knížky Martina Bubera. Chtěl jsem konvertovat, odjet do Haliče, stát se chasidem, lákal mě třeba slib, že se muž celý život nepodívá na ženu. Jednou jsem přišel za rabínem do synagogy a chtěl jsem si půjčit knihu Zohar, ten pán, já nevím, vlastně, kdo to byl, se smál a řekl, že kniha Zohar je všude.  

O islám ses někdy zajímal? Když jsi byl chlapec, tak jsi žil s dědečkem, který byl stavbař, čtyři roky v Sýrii…

O islám ne a korán mě nezajímal. Já jsem byl tehdy kluk, měl jsem ho všude kolem sebe, od rána od šesti volal muezzin z minaretu, když byl ramadán, tak dělový výstřely. My jsme žili v Homsu, to je velký město, kde bylo víc náboženství. Vedle muslimských čtvrtí byly čtvrti křesťanský, tam to byl samej Santa Claus, všechno tam svítilo, vonělo, celý to město bylo takový voňavý. A hlučný, protože se tam každou chvíli slavil nějaký svátek, islámský, křesťanský. To na tom bylo hezký. A já to měl ještě namíchaný s Ruskem, protože jsem chodil do ruské školy. Občas se tam taky střílelo, protože tam existovala krevní msta, a to brali Syřani spravedlnost do svých rukou, zažil jsem to tam u nás v ulici, přijeli chlapi v džípech a vystříleli jeden barák. Leželi jsme na zemi a čekali, až to přejde. Dost jsme taky jezdili na výlety, třeba do Jordánska, do Libanonu, do Aleppa, a k moři do Tartúsu a Latákie…

Když v roce 2011 vypukla v Sýrii válka, vnímal jsi to nějak osobněji? 

Samozřejmě že vždycky se tě víc dotkne, co znáš. Strašně se mě to dotýkalo. Když člověk viděl, jak tam ničí ty památky, natož ta zvěrstva na lidech, to bylo hrozný: řezání hlav, upalování v kleci, prostě hrůza. Já měl úplně jinou vzpomínku: hlavně na vůně a na to teplo. Jenže si vzpomínám, že když jsem tam tehdy jako kluk mluvil s místními a říkal jim, jak Sýrii miluju, tak mi říkali, uvidíš, že jednou z té země nic nezůstane. Na to si vzpomínám úplně jasně. Pamatuju si i na jednu náhodnou návštěvu v jednom městě vytesaným do skal, a tam jsme přišli a najednou se proti nám vyřítili lidi obalený v hadrech a ti nás hnali! Byl na ně strašnej pohled. 

Nebyli to malomocní? Četl jsem, že lepra se tam pořád vyskytuje.

Nevím, ale zažil jsem tam epidemii cholery. To tam občas vypukne. Děda byl elegán, chodil v obleku a bílý košili, jezdil peugeotem, kouřil pallmallky, prachy z něj voněly, takže okamžitě, kam přišel, houf dětí. A já si pamatuju, že jsme jednou přišli k beduínům, já tam tak stál, přiblížila se ke mně jedna stará žena, celá zahalená, ale najednou si odkryla závoj a ukázala mi tvář, na které měla místo nosu temnou díru vyžranou od červů. Dívej se! a ukázala si na ni. Na to nezapomenu.

Takové obrazy naši vrstevníci jen tak neměli. Jaké to bylo, když ses vrátil?

Šílený. Já byl totální exot. Džínová bundička, trička, klobouček, koně, teda kovbojský boty s podpatkem. Já v Sýrii totiž pořád sledoval kovbojky a zamiloval jsem se tam doživotně do koní, na kterých jsem tam poprvé jezdil. A pak najednou stojím v Základní škole Jožky Jabůrkové ve Vysočanech. Buch, rána! Já ještě navíc uměl perfektně rusky…

Chápu, že ti to ruštinářky jen tak neodpustily.

Co ruštinářky, ale spolužáci! Já byl bitej jak žito. Ti mě nenáviděli. Já byl přitom za groš kudla, takový vybledlý dítě s věčně nemocnejma průduškama, který jezdilo třikrát ročně do sanatoria.

To bylo z té Sýrie?

Ne, to bylo dřív, v Sýrii to bylo už dobrý. Na průdušky jsem trpěl, když jsme bydleli ve Štětí.

Ve Štětí?

Ve Štětí jsme žili předtím, než dědeček a babička odjeli se mnou do Sýrie. Můj děda byl z Neštěmic u Ústí nad Labem. Tam jsem jezdil na prázdniny k prababičce. K mámě mýho dědy.

Proč jsem si myslel, že jsi Jihočech?

Protože už tam pětadvacet let s Terezou jezdím. Máme tam koně a chalupu.

Tereza je z jižních Čech…

Ne, ale její máma tam má chalupu.

Terezin otec byl z Tábora…

Ano, Jiří Hrzán byl z Tábora, jeho otec tam byl zahradník. Můj táta byl z Budějovic. To jsem se dozvěděl teprve nedávno od jeho spolužáka, doktora Štěpána ze Soběslavi.

Svého otce vůbec neznáš?

Ne, vůbec. Vlastně ani nevím, jestli ještě žije. Odešel od mámy, když mi byly čtyři měsíce, pak jsme se setkali, až když mi bylo asi dvacet, to se poprvé ozval, když poslal žádost: Nechť vyživovaný Karel Dobrý pošle potvrzení o studiu… Bylo to na hlavičkovým papíře s razítkem nemocnice: podepsán dr. Milbauer.

On byl lékař? Tedy žádný asociál?

Ne, to vůbec, on byl naopak z dobré budějovické rodiny, jeho rodiče byli právníci. Prostě to chtěl vypustit. Nezajímal jsem ho.

Myslím, že ti, kdo se stanou předmětem takového nezájmu ze strany otců, pak o to víc lpějí na svých dětech.  

Naprosto! Já jsem ve vztazích selhával až příliš často, teď už ne, teď jsem s Terezou už delší dobu v klidu, ale dost let bylo strašných. Ale na dětech mi vždycky záleželo totálně. 

Když se otec jmenoval Milbauer, tak příjmení Dobrý máš po matce?

Ne, po otci, on se nechal přejmenovat. Vzal si jméno po své další ženě. On to s nima asi neměl jednoduchý. 

To ty, předpokládám, taky ne…

Nějakou dobu. Ale už je to za mnou. Já byl prostě z takový rozhašený rodiny. Narodil jsem se v Karlových Varech, pak nevím, potom jsme bydleli ve Štětí, potom sídliště v Praze, Prosek, potom oklika přes Sýrii, zase Praha. Dost děsný. Tam nebyla žádná tradice umělců, žádní herci a režiséři. Ale máma milovala poezii a trochu po umění pošilhávala. Děda byl technik, hrozně skvělej a nadanej člověk. Babička mě od hraní zrazovala. Té jsem musel zatajit, že jsem dal přihlášku na DAMU. Já jsem totiž původně začal studovat na Vysoké škole ekonomické. Až po semestru jsem šel dělat zkoušky na DAMU a oni mě vzali.

Začal jsi nejdřív chodit do divadla, nebo rovnou hrát?

Nejdřív jsem chodil do divadla, nejvíc na pantomimu: do Branickýho divadla, na Zábradlí, do Futura. Hybner, Fialka, Polívka, Chantal Poullain, Ctibor Turba samozřejmě. To bylo skvělý. Byl jsem tím uhranutej a hrozně jsem k tomu vzhlížel. To jsem zatím chodil na gympl, pak jsem odmaturoval, to docela šlo, měl jsem dvě trojky, z matiky a češtiny. Já jsem byl od třeťáku na Píkárně, to byl gympl na Vinohradech, kde se připravovali na studium v zahraničí, já chtěl totiž studovat v Německu, ale nebyl jsem dost politicky prokádrovanej. Nikdo v rodině nebyl totiž ve straně.

Ani ten děda, když přitom stavěl továrnu v Sýrii?

Ne, ten vůbec. Děda byl pacifista, údajně po roce 48 emigroval, zařídil si byt ve Vídni, vrátil se přes Šumavu pro babičku, tam ho sebrali, ale dostal se z toho, protože měl vyznamenání z války, kde jednak tiskl něco ilegálního přes cyklostyl, pak se účastnil povstání, to už bylo úplně na konci, Němci už prchali z Prahy, děda šel na barikády, ležel tam, měl pancrfaust, proti němu tank, tak vystřelil, tank vystřelil taky, trefil strom nad barikádou, ze stromu spadla větev, bing, dědovi rovnou na hlavu, utrhlo mu to sítnici na levým oku, na který byl celej život slepej. Ale ve straně nebyl.

A co tě to napadlo, jít studovat do Německa? Do východního?

Ne, do západního, do Bonnu. Mezinárodní vztahy. To opravdu existovala taková nabídka asi pro dva lidi z republiky. Jenže, když to zjednoduším, jsem na to neměl politicky vhodný profil.

Kde ses naučil německy?

V Německu. Máma mě posílala každý prázdniny do jedný rodiny v Lužici, do vesnice asi dvě stě kilometrů od Drážďan. To bylo zajímavý, byli to takový vážný, zásadový a přísný lidi, napůl Lužičtí Srbové. Co řekli, to platilo. Měli velkej sad, růže, ovocný stromy. S nima jsem během těch měsíců mluvil jenom německy. Teď, když hraju ve Vídni Přemysla Otakara, tak mi režisér Dušan Pařízek říkal, že nemám ani českej, ani rakouskej, ale německej přízvuk.  

Toho Přemysla Otakara hraješ ve Volkstheateru v rakouské divadelní klasice, ve hře Franze Grillparzera Krále Otakara štěstí a konec. A ten text, to je docela kláda. Jak to zvládáš?

No, byla to tedy fuška, titulní role, hauptka. Občas mi to ujede, dám tam špatnej člen, ale to není na škodu, s tím se počítá. Rudolfa Habsburského hraje zase Švýcar, ten mluví tou nejsprostší schwitzerdütsch…

Jak to bylo přijato? Pokud vím, tak náš Otakar je z rakouského pohledu zpupný a pyšný dobrodruh, který si nárokoval něco, na co neměl právo.  

Ano, ale Dušan Pařízek si s tím vyhrál a vlastně nabídl opačnou interpretaci. Dost odvážně. Rakušani se s tím vyrovnávali těžko, ta drzost, že Čech, gastarbeitr, hraje v rakouské národní klasice! Ta pýcha! Ale tak se o tom psalo spíš v pravicových novinách. Jinde se o tom mluvilo jako o události sezony. Ve Vídni jsou dva rivalové, Burgtheater, ten je samozřejmě bohatší a mocnější, a Volkstheater, to je chudší a menší. A tak se tam třeba psalo o tom, že ve Volkstheateru se vzmohli na koně, protože já tam jako Otakar přijedu na koni.

Honoráře ve Vídni myslím taky nejsou k zahození.

To je takový tenký led, protože já tam jsem jako host a mám speciální smlouvu, takže to docela jde, vlastně je to výrazně lepší, než jak jsem byl kdy placený. Ale řadový herec na tom ve Vídni není nijak senzačně, a to jedou furt, čtyři pět inscenací za sezonu, ty se hrajou jen tu sezonu, pak zase znova, opravdu velkej zápřah. Já se tam učil nakupovat, je fakt, že za dvacet eur uděláš opravdu velkej nákup. Pořád se učím. Nejdřív to bylo dost peklo, to jsem si koupil nějakej balenej nesmysl, a pak jsem hladověl. Vůbec to bylo nejdřív strašný. Ubytovali mě nejdřív v bytě v centru města, dole šestiproudová dálnice, nepřetržitej provoz, i v noci, já jsem neurotik, nemohl jsem spát, pak mi naštěstí našli jinej hotel. Měl jsem se učit roli v němčině a já měl pocit, že ničemu nerozumím. Text jsem dostával po kouscích, takže jsem nevěděl, o čem to vlastně je, česky jsem to číst nechtěl, protože jsem čekal, až mi naskočí němčina, do který jsem se po letech postupně dostával, ale občas se mi stalo, že jsem najednou měl pocit, že ničemu nerozumím, chytla mě gastritida, byl jsem na kraji sil, několikrát jsem s tím chtěl praštit, šel jsem za Dušanem a řekl, že to nedám. On měl naštěstí dost trpělivosti a důvěry, že to půjde. Teď už to jde… Už je to dobrý. (A Karel Dobrý sugestivně spustí dlouhý Otakarův monolog v té nejlepší němčině.)