Na příští rok jsou naplánované volby do Evropského parlamentu a nejen Andrej Babiš, který si to zaprorokoval v sobotním rozhovoru pro deník Právo, čeká posilování protiimigračních sil. Vypadá to, jako kdyby si český premiér právě bral prkno a šel čekat na vlnu, která prodlouží jeho úspěšné surfování v politice. Naskýtá se otázka, kdo z etablovaných politiků má oprávnění si na očekávané vlně posurfovat. 

Evropské společnosti nazrávají ke vzpouře vůči pokrokářskému hlavnímu proudu v politice i kultuře a obecně by bylo jedině dobře, pokud by se břemena kontrarevoluce ujaly etablované politické strany, nikoliv ty rabiátské, s xenofobními kořeny. Nadějné případy bychom zřejmě našli v Dánsku, v Nizozemsku, ale Babiš energii ke svým nejnovějším řečem o migraci do Evropy čerpal na hudebních festivalech v Bayreuthu a Salcburku, kde mluvil s místními středopravicovými lídry, bavorským premiérem Markusem Söderem a rakouským kancléřem Sebastianem Kurzem. A jsou to právě Bavorsko a Rakousko, které ukazují možnou cestu. Kancléř Kurz koncem roku 2015 ještě z pozice juniorního ministra zahraničí trochu partyzánsky upravil vítačský kurz Rakouska v migrační krizi a vzápětí převzal stranu a vyhrál volby. Sebastian Kurz dnes představuje nejzdařilejší příklad toho, jak legitimní rebelii malých lidí vůči elitám mohou kanalizovat zaběhnuté strany, když si náhodou vzpomenou na své kořeny. 

Naopak odstrašující příklad je zatím pokus tzv. vysokých toryů v Británii postavit se do čela lidové vzpoury vůči Evropské unii. Brexit řídí lidé, kteří se s duchem vzpoury vnitřně neztotožnili. Výsledkem je stav, kdy Evropská komise Británii během jednání doslova deptá a Konzervativní strana čelí nebezpečí úprku těch voličů, kteří mají pocit, že je elitářští snobi v čele země podvedli. Samozřejmě naposledy.

Kam v tomto kontextu zařadit lídry z postkomunistické středovýchodní Evropy? Maďar Viktor Orbán, který mimochodem teď o víkendu učinil stejnou prognózu jako Babiš a také očekává, že spor o přístup k migraci do Evropy se stává hlavním politickým tématem příštího roku, má v sobě jistý prvek vypočítavosti. Ale stalo se to před 15 až 20 lety, kdy se Fidesz, tehdy v opozici, rozhodl ke konzervativnímu obratu. Orbán a jeho přátelé si všimli velké, téměř neobhospodařované tradičnější části obyvatelstva. Od té doby jde Orbán po zvolené cestě, a když desetitísíce migrantů před třemi lety zavalily jižní hranici Maďarska, nemusel už prodělávat žádný překotný obrat. 

Babiš je ještě úplně jiná úroveň cynismu. Na evropské scéně patří hnutí ANO dosud k liberální frakci ALDE, která je doslova fanatická ve všem, co konzervativním kontrarevolucionářům napříč Evropou vadí, od prohlubování evropské integrace po azylovou politiku. Mazaný Babiš si v roce 2015 samozřejmě všiml, že mezi českými voliči je naladění opačné, a začal se vymezovat k vítačské politice, a dokonce osobně proti „mámě Merkelové“. Došel daleko, jak v praktické politice, kde se mu musí přiznat, že se dopředu vymezoval vůči stálému přerozdělování běženců (Dublin IV.), tak v rétorice. Ve zmíněném rozhovoru pro sobotní Právo z premiéra padají věty jako „O tom, kdo u nás bude žít a bydlet, nesmějí rozhodovat nějací pašeráci“ nebo „Určitě nechci, aby tu za pár let, jako tomu bude v některých zemích EU, žilo víc přistěhovalců než původních obyvatel“.  

Nejde o to, že Babiš přehání, v Německu, jímž se ohání, má tzv. migrační pozadí asi 20 procent obyvatel, a to se k nim počítají jak potomci z německých menšin ve východní Evropě, tak lidé s aspoň jedním neněmeckým rodičem. Celkově to, co o migrační krizi v Evropě Babiš říká, smysl dává a bude to patřičně rezonovat.

Jeho problém je jiný: že tu hlasitým bojem za jeden výsek takzvaných evropských hodnot (poslední citát Babiše v Právu: „Evropa je společná hlavně historicky, v kultuře. A všechno, co naši předkové tady vybudovali, ty hodnoty, tu naši historii, musíme bránit.“) maskuje svůj útok na jiný výsek hodnot, jako je oddělení moci politické, mediální a hospodářské, které v západní Evropě většinou naštěstí ještě platí. Každý je prostě degenerovaný jinak. 

Problém nás, kdo s Babišem a jeho voliči sdílíme jeden stát, je, že zrovna ten kurzovský, relativně nadějný typ konzervativní politiky, je k typu degenerace, jímž jsme napadeni my, spíš lhostejný. V uplynulých týdnech se potichu sondovalo, jestli ANO nepřestoupí od liberálů do frakce Evropské lidové strany a nepomůže tam kurzovcům k nové, postmerkelovské většině.