České sociální sítě před několika týdny zaplavila svými klipy iniciativa Sázíme Česko. V tom stěžejním se dva mladí muži z Teplic – Filip Hradil a Richard Krajník – představují jako kluci, co chodí běhat do lesa a nedávno si všimli, že s lesy není něco v pořádku. Začali studovat klimatickou změnu a „najednou to všechno začalo dávat smysl: proč jsou všude ve světě rok od roku vyšší teploty, největší sucha, největší bouře, tornáda a požáry větší než kdykoli předtím“. Richard s Filipem spustili sbírku na zalesňování planin, podle záběrů soudě planin po kůrovci. Stojí u základů takových občanských kampaní erudovaná věda a za jakých podmínek dává vysazování smysl? Co si máme myslet o volebních kampaních, v nichž se slibuje vysadit milion stromů?

Do Salonu Echa přišli s Filipem Hradilem diskutovat biolog prof. David Storch z Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy a AV ČR a prof. Jakub Hruška z České geologické služby a Ústavu výzkumu globální změny AV ČR.

Filipe, v klipu odumírání lesů vysvětlujete tím, že je víc znečištění, víc CO2 a pokácených stromů než kdy dřív. Klimatickou změnu zmiňujete jedním dechem s vymíráním zvířat. Cituji: Během pár desítek let všechny druhy zvířat, které známe z dětských knížek, vyhynou. Nosorožci zmizí, gorily zmizí, tygři, lvi, sloni, lední medvědi zmizí. Odkud to víte?

Hradil: Pro nás byl první impulz, když jsme si všimli výskytu kůrovce v českých lesích. Jako normální kluci. Vymírání zvířat je naopak věc, která se děje globálně, tu nevztahujeme k Česku. Máme na mysli kácení pralesů v Brazílii, změny v Africe a podobně.

Storch: Jestli je klimatická změna zaviněna výhradně člověkem, o tom se vedou spory, ale člověk za ní nějak stojí, to bych podepsal.

Hruška: Já jsem přesvědčen o tom, že klimatická změna posledních padesáti let je způsobena člověkem, respektive emisemi skleníkových plynů. Zato vymírání druhů není důsledkem klimatické změny, vymírání je dáno tím, že na světě strašně přibývá lidí, kteří mají ohromné nároky na životní úroveň. Proto mizí pralesy, proto vymírají druhy.

Hradil: Souhlas. To ani tak nebylo myšleno, že za vymíráním goril nebo nosorožců je přímo klimatická změna. Mluvíme tam o více věcech najednou, co říkáme o zvířatech, myslíme spíš v souvislosti s lidskou činností, nejenom s klimatickou změnou.

Storch: Ono je to dokonce naopak. Pokud klimatická změna něco způsobuje, tak z hlediska vymírání spíš mírně prospívá. Spoustě druhů teplo vyhovuje. Klimatická změna trochu kompenzuje úbytky mezi druhy. Pokud vymírají druhy, vymírají ničením původního prostředí, nikoli změnou klimatu.

Tak ono údajně hrozící nebo už odstartované šesté vymírání je na ekologistické scéně poslední roky docela hit.

Storch: Představa, že právě probíhá šesté masové vymírání, nemá vědecké opodstatnění. Že by během pár desítek let vymřela zvířata, která známe z dětských knížek, je absurdní nesmysl. Šesté vymírání možná nastane, ale zatím toho vymřelo relativně málo.

Hruška: No ale velká zvířata opravdu mizí. Nosorožci vyhynou brzy. Populace nosorožců je odhadem na jednom procentu stavu ze začátku 20. století.

Storch: Jenže řada populací velkých zvířat teď roste, včetně třeba nosorožců v jižní Africe.

Hruška: Skoro čtvrtina nosorožců světa žije dnes v Krugerově národním parku v Jižní Africe. Za posledních deset let jich ale byla velká část vypytlačena kvůli údajnému afrodiziaku z jejich rohů a jejich stavy i tady klesly. Nebo: v celé obrovské Africe žije dneska tolik žiraf, kolik se v České republice ročně uloví srnčí zvěře, asi 100 tisíc. Tyto druhy jsou dneska chráněny pouze tím, že někde existuje cílená ochrana přírody, do níž se vrážejí obrovské peníze. Jsou to izolované ostrovy obklopené narůstajícím tlakem lidské civilizace.

Storch: Ano, nicméně žádné šesté vymírání druhů se zatím nekoná, zatím těch druhů vymřelo málo. Zlomky procent.

Hruška: Podle Davida vymření znamená, že vymře poslední jedinec. Tedy jestli se sníží počet jedinců z deseti milionů na padesát kusů, tak je to asi pořád o. k. Podle mě to není o. k. Koroptve jsou u nás na polovině procenta stavu před druhou světovou válkou.

Hradil: My v klipu mluvíme o trendu. Úbytek za posledních padesát, sto let je takový, že pokud to půjde dál tímto tempem, tak pravděpodobně ta zvířata vymřou.

Storch: S tím já prostě nesouhlasím a z dat to neplyne. Celkově jsou trendy, možná překvapivě, dost vyrovnané. V průměru stejné množství populací klesá jako roste. Ano, spousta populací šla dolů, ale spousta zase nahoru, u nás například většina velkých zvířat přibývá, a to velmi.

Odkdy?

Storch: Je to fenomén konce 20. století, začalo to ovšem už před rokem 1989. Od jelenů přes srnky až po šelmy, vždyť tu máme i vlky. Na severní polokouli, a týká se to i Ameriky, velká zvířata většinou přibývají včetně velkých šelem. A malá zvířata, například polní ptactvo nebo bezobratlí, ubývají.

Pokročme s klipem Sázíme Česko. Dále v něm zazní: Přitom stromy, které s tím pomáhají, jsou káceny čím dál více. Za posledních 60 let zmizela polovina všech lesů na planetě.

Hradil: Ano. A zdůrazňuji, že i to myslíme globálně.

Hruška: U nás lesů přibývá, zvolna a neustále, už od Marie Terezie.

Storch: Jestli lesů ubývá globálně, tady odpověď závisí na definici lesa. Celkové množství zeleně na světě posledních 30 let přibývá, a to poměrně hodně. Data z družic ukazují, že celková plocha listí na Zemi narůstá, přičemž z větší části je za to zodpovědná dřevinná vegetace. Ale často jde o biologicky chudé plantáže nebo křoví.

Kolik z úbytku lesů na planetě mají na svědomí biopaliva? Mám na mysli hlavně plantáže palmy olejné.

Hruška: Pozor – palma olejná se pěstuje jako biopalivo jen asi z pěti procent, naprosté gros jde na potravinářské účely. Palmový olej se používá prakticky na všechno, od potravin po kosmetiku.

Storch: Každopádně v tropickém pásmu je palma olejná největším viníkem úbytku pralesů.

Hruška: Když už mluvíme o biopalivech, já biopaliva první generace považuji za úplný nesmysl.

A věděl jste to, i když se zaváděla?

Hruška: Těžko říct.

Když se ukázalo, co biopaliva první generace způsobují, začal jejich uvaděč k nám Martin Bursík tvrdit, že ale druhá generace bude lepší.

Hruška: Ona už je i třetí generace. Fakt ovšem je, že zatím se pořád masově používají biopaliva první generace.

Storch: Pro mě biopaliva v dnešním pojetí jsou největší zlo vůbec. O to horší, že byla motivovaná v uvozovkách ekologicky. Z hlediska biodiverzity neznám nic horšího. Když se vykácí prales a udělá se tam jen pastvina, tak na ní ještě leccos žije a je to celkem v pohodě, to místo zase něčím zaroste. Ale když na místě vysázíte plantáž, ta vydrží sto let.

Přejděme k českým lesům. Asi se shodneme, že v posledních letech dostaly ránu. Čím to je?

Hradil: My vidíme tři hlavní příčiny. Jednou z nich je skoro výlučně hospodářské nazírání lesa. Bavil jsem se o tom s jedním lesníkem, přiznal mi, že smrk sázeli, i když věděli, že na daném místě není ideální. Sázeli ho proto, že smrk rychle roste a je z něj dobré dřevo, které se hodí na spoustu výrobků. A do toho vstupuje klimatická změna; neboli před dejme tomu 200, ještě i 50 lety byla v pásmech tradiční výsadby smrků teplota daleko nižší. Dneska se smrk v tomto pásmu udrží hůř.

Hruška: Přesně tak.

Storch: Tady nejde o to, že by navýšení teploty vedlo k posunu optima, kde se smrk ještě dá sázet a kde už ne. Tady jde o extrémy, kdy klimatická změna rozkolísá klima a jsou delší sucha. Samotný nárůst teploty je malý faktor, toho si zatím smrk skoro ani nevšiml.

Hruška: Je to ještě komplikovanější. V republice se nám za posledních padesát let oteplilo o dva stupně Celsia, a přitom průměrné srážky jsou pořád stejné. Logicky pak krajina víc vysychá. A to opravdu smrky v nadmořské výšce do 500, 600 metrů nejsou schopny rozdýchat. Když pak jednou za čas přijde výkyv v podobě kůrovce, zahubí je vcelku spolehlivě.

Hradil: A právě kůrovce považujeme za druhý faktor. Klimatické změny, sucho, mu umožnily mnohem lepší šíření.

Storch: Kůrovcové kalamity byly i v minulosti, akorát ne takového rozsahu. Pravda, na Šumavě za Klostermanna (spisovatel Karel Klostermann žil v letech 1848–1923, zmíněná kalamita se datuje do 70. let 19. století – pozn. red.) byla asi i větší, ale problém dneska skutečně není Šumava, ta je už za vodou. Problém je, co se stalo na Vysočině a jinde, mimo Šumavu.

Vy kůrovcovou kalamitu dáváte za vinu klimatické změně, někdo jiný tomu, že se na Šumavě v roce 2007 po orkánu nezasáhlo a z národního parku se brouk rozšířil po republice (Hruška, Storch téměř současně: Blbost). A že když už někde ohnisko vznikne, trvá dlouho, než ho vykácí a uklidí, protože státní lesy musejí zakázku nechat vysoutěžit – a neúspěšní uchazeči se mohou odvolávat.

Hruška: To je pravda, že zákon o státních zakázkách vlastně rozbil tradiční lesnickou školu, která nutila hajného pořád chodit po lese a dávat pozor, jestli mu tam ten jeden kůrovcový strom nevznikl – a pak ho případně vykácet a odvézt z lesa. Touto extrémní péčí lesníci smrkovou monokulturu udržovali mimo oblast přirozeného výskytu smrku dosti úspěšně. Než přišla klimatická změna. Ta extrémní péče u státních lesů, které soutěžit musejí, padla. No jo, ale stejně to dopadlo i u soukromníků, kteří nic soutěžit nemusejí. Kůrovcová gradace posledních pěti let, která snad skončila loni, vznikla na severní Moravě, mimo jakákoli chráněná území, v obyčejném smrkovém hospodářství nižších poloh, kde prostě brouka neuhlídali.

Vy jste ještě, Filipe, chtěl uvést třetí faktor.

Hradil: To jsou ty známé smrkové monokultury. Netvrdíme, že smrky u nás nemají místo. Nad Teplicemi v Krušných horách, na Dlouhé louce ve výšce 860 metrů s nimi není problém. Tam rostou smrky po staletí.

Storch: Na tom je shoda, smrků je moc. Ony jsou dobře zaopatřené buď v horách, nebo v nížinách, ale musejí to být vlhké pánve. Zrovna v Českém Švýcarsku, kde hořelo, smrky neměly vůbec co dělat - je to nízko, na písku a suché, smrky byly historicky jen v několika hlubokých, temných roklích u řeky. Tam třeba smrk roste do půli svahu, od půlky výš už přirozeně rostly jiné stromy.

A co užitečného se dá dělat s českými lesy teď?

Hradil: Mluvilo se tu o tom, že u nás lesů přibývá. Dlouhodobě je to samozřejmě pravda, ale za poslední kůrovcové kalamity jich ubylo. Asi 100 milionů kubíků dřeva. Spočítali jsme, že kůrovcová těžba územně odpovídá třem až čtyřem Prahám. A my si myslíme, že na těchto místech je dobré sázet, ale už ne ty smrky. Proto spolupracujeme se soukromníky. A díky nám u nich místo smrkové monokultury vyroste pestrý les. Jeden náš kolega jim navrhuje skladbu lesa, řídíme se mapou potenciální přirozené vegetace. Ve výsledku sázíme jiné druhy: buky, duby, lípy, jedle, borovice. Vždycky záleží na lokalitě.

Hruška: Já mám 60 hektarů lesa na Českomoravské vrchovině, mezi Českým Brodem a Jihlavou, přesně v centru kůrovcového armagedonu. Jsou to polohy 500 až 600 metrů nad mořem, kde kdysi přirozeně byly jedlobukové lesy, převedené pak asi ze dvou třetin na hospodářské smrčiny. Žádné smrky tam už nesázíme – na rozdíl od okolních majitelů. V okolních lesích jsou po kalamitě vysázeny určitě z 60 procent smrky.

Jsou sazenice smrku levnější?

Hruška: Jsou. Smrk stojí zhruba pět, dub osm korun, a nejdražší je sazenice břízy: dvanáct korun.

Hradil: Úplně nejdražší jsou jedle, sazenice stojí asi 22 korun.

Kolik stromů už jste vysázeli?

Hradil: Tuto sobotu děláme první výsadbu. Začali jsme s tím v červnu, ale přes léto se nesází kvůli suchu, takže první výsadby se rozjíždějí teď. Do konce listopadu plánujeme zasadit 50 tisíc stromů. Většinou na Vysočině, něco na Domažlicku.

Dnes už vám přispívají lidé, ale kde jste vzali na rozjezd kampaně?

Hradil: Na začátku jsme do toho dali vlastní peníze.

Dnes už vás ta akce živí?

Hradil: Ne, teď z toho nežijeme, ještě. Jestli někdy budeme, zatím nevíme. Zatím jsme kolem nuly, protože všechny peníze investujeme zpět. Pro nás důvod začít byl i ten, že jsme viděli, jak se firmy chtějí chovat udržitelně. Ještě třeba nevědí, jak na to, a my jsme těm firmám chtěli pomoci. Kterým? Různým, korporátům, e-shopům a podobně. Už jsme se bavili i s několika velkými korporáty, co si pořídily i vlastní lesy, svého lesníka. Ty lesy mají právě z toho důvodu, aby byly zelené a něco vracely přírodě. Jenže většina firem na nic takového nemá kapacitu, věnuje se svému podnikání. A my jim tady chceme dát možnost.

Kdo už se jí chopil?

Hradil: Přispívá už nám několik velkých firem, například TV Nova, která výsadbou stromů kompenzuje uhlíkovou stopu své produkce. EFK platform, která spojuje ekologii a blockchain, různé hotely nebo třeba i jeden velkoobjemový přepravce.

Jaký smysl dává velké sázení v očích vědců?

Hruška: Já měl minulý víkend u nás v lese taky dobrovolnickou akci na sázení, od dobrovolnické organizace, která se jmenuje Home for Trees. My připravíme sazenice na místech vpichu, organizace dodá dobrovolníky, kteří přijedou a zasadí. Ale oni asi mají jiný model než vy. My jim dáme svačinu a u toho jim řekneme něco zajímavého o tom lese. A ti lidé pak nenaskočí do mainstreamu řekněme Lesů České republiky, kde by jim nakukali, že musejí vysázet 10 tisíc sazenic na jeden hektar, protože u lesa prý musí být primární hospodářská funkce.

Hradil: To je pravda, potkali jsme se tuhle s lesníkem Lesů ČR, který docela hezky povídal, ten říkal, že ví, co by kde ideálně mělo růst, ale jak sledují ekonomické cíle, musejí kolikrát sázet něco, co sami nechtějí. I proto zatím sázíme výlučně v soukromých lesích. Děláme totéž, co ta organizace u vás, a ještě navíc nakupujeme sazenice a dopravíme je přímo na pozemek soukromníkovi. V Lesích ČR sázet nechceme, oni mají své odborníky a hlavně jiný zájem. Hospodářský, přesně jak říkáte.

Máte s sebou odborníka, který stanoví, co kde sázet?

Hradil: Ano, náš krajinný architekt je obeznámený s nejlepšími metodikami. Majitelé, za kterými jsme přišli s nabídkou, že jim dáme sazenice a že to zorganizujeme, původně často plánovali sázet znovu smrky. A my jsme je přemluvili to zrevidovat. Vybíráme si majitele, kterým nejde o ekonomickou stránku. Jednali jsme i s lidmi, kteří trvali na smrcích nebo nepůvodní dřevině, a s těmi jsme se nedohodli.

Nesou takovéto akce nějaká rizika?

Storch: Důležité je sázet jen na lesní půdě. Pokud sázíte v lesích, nemám problém. Byť plány potenciální vegetace jsou už taky obstarožní věc, mírně řečeno. Riziko vidím v sázení mimo les. Lidé si myslí, že sázením stromů zachrání svět, sázejí často mimo lesy a ničí tím třeba stepi, ty zbytečky, které u nás zůstaly. Tímhle způsobem se běžně ničí vzácné lokality, protože si někdo usmyslel na nich vysázet stromy. Právě organismy, které jsou vázané na otevřené, tedy bezlesé biotopy – stepi, lesostepi, mokřady, písčiny, břehy rybníků –, jsou ty nejohroženější. Ty nám z krajiny mizí v obrovské míře. Vinou toho vymírá hmyz, obojživelníci, například všechny žáby jdou do háje. Oproti otevřeným biotopům je na tom český les ještě dobře. Sice ho teď ožral kůrovec, ale i tak je lesa víc, než kdy v historii bylo.

Hradil: Zatím všechny naše výsadby jsou naplánovány na lesních pozemcích, 90 procent na planinách po kůrovci.

Vy máte tezi, že v České republice je moc biomasy. V čem to je špatně?

Storch: Biomasu, což je souhrn všeho živého, mimochodem včetně nás, většinou tvoří pár dominantních druhů, které holt vytlačily ty ostatní. A přibývá skoro všude. I nekosená louka zaroste nějakým vetřelcem. Lesy, i když stojí na jednom místě, houstnou. Prostě tím, jak stromy rostou. Což z hlediska biodiverzity vadí taky. A když vypadne tradiční hospodaření, chození lidí do lesa pro klestí, když je všechno přehnojené, když je dusíkatý spad, a navíc díky oteplování delší vegetační období, ve výsledku u nás všechno zarůstá. To mimochodem pak pomáhá požárům.

Politici často – minule to byl slogan Pirátů do voleb v Praze – slibují vysadit ohromné číslo, v tomto případě jeden milion stromů.

Hruška: Blbost to je a není. Lidi považují les za tu nejlepší přírodu. Navíc jsme ve střední Evropě zvyklí na hospodářské lesy, pěkně se v nich dá procházet, sbírat houby. Ale ty lesy jsou ve skutečnosti plantáž, jen jiného druhu než kukuřičné pole. Vysazování stromů coby hit volební kampaně souviselo s vedrem. Ve městě je vedro a pod stromem získáte dojem, že snesitelnější. Strom vás zastíní, jenže i on pro svůj život potřebuje brát ze země vodu. A lidé si paradoxně myslí, že ty stromy vodu snad vyrábějí, že to je perpetuum mobile na vodu. Přičemž ono je to úplně obráceně. Strom nemůže růst tam, kde není dost vody. Když budete sázet stromy do města, jako je Praha, a budete to dělat bez rozmyslu, tak tím rozhodně nic neřešíte. Hlavní město Praha sází zelený pás okolo města už třicet let, hodně pozemků zalesňuje. Tím pádem se ale ničí – říkal to už David – důležité lokality z hlediska biodiverzity, což bohužel lidé s očima jenom pro les nevnímají.

Storch: V Evropě jsou ohrožená malá zvířata, hlavně mizením bezlesí. Z tohoto hlediska je sázení lesů, jejich rozšiřování, nebezpečné.

Hradil: A myslíte si, že v Česku nejsou místa, kde by dávalo smysl měnit ta místa, ať už na nějaké menší porosty, nebo remízek?

Storch: S velkým rozmyslem. I ten remízek může škodit. Někdy i hromada šutrů je lepší, jsou pod nimi plazi atd. Dnes – teď nemám na mysli Českou republiku – se dělají obrovské zalesňovací projekty v místech, kde se les vůbec nedá udržet. Můj kolega Petr Pokorný má zkušenost z projektu, kde se za unijní peníze zalesňuje Mongolsko. Strašné je i vysazování pásma stromů v Sahelu s představou, že tím zabráníme postupu pouště. Ty stromy tam chcípnou. Jde o jemnou balanci mezi lesy a vodou, a tohle jsou nesmyslné snahy. Na jedné přednášce v Africe o savanách asi nejlepší odborník rozcupoval takzvanou Bonnskou výzvu, což je mezivládní plán zalesnit 3,5 milionu kilometrů čtverečních, z toho milion v Africe, stěžoval si na tlak sázet stromy v afrických savanách a říkal: Zatím nejsme v éře šestého masového vymírání, ale pokud se podaří uskutečnit Bonnskou výzvu, tak tam budeme.

Vy taky chcete expandovat z Čech dál do světa, ne?

Hradil: Myslíme si, že právě v těch zemích, kde se hodně kácí kvůli palmě olejné a podobně, tam je to potřeba. Ale nevíme ještě, jakou formou, jestli tam budeme sázet, nebo se snažit zachraňovat pralesy. Ale je to pro nás vize naší budoucnosti.

Storch: Prales nevysázíte, smysl má napnout všechnu energii a zabraňovat ničení původních pralesů. Sázení v tropech nemá smysl už tuplem, protože tam když to necháte, zaroste to samo. Poznámka na konec: Nejsou jednoduché recepty. Stejně jako se v medicíně covid nedá léčit savem, jak si představoval Trump, v ekologii taky není jeden recept, že budeme zalesňovat a tím všechno vyřešíme. Stejně jako v lidském těle i v přírodě jde o rovnováhu, to přináší spoustu drobného rozhodování. Je to docela náročná věda, kdy každý typ území vyžaduje jiný management. Takže u sázení mně – znovu říkám – nijak nevadí na lesní půdě, ale trochu mně vadí, že to v lidech budí dojem, že sázením zachráníme svět.