V prosinci tohoto roku uplyne čtyřicet let od chvíle, kdy byl ze svého trůnu svržen poslední šáh Rezá Pahlaví. Islámská republika, která jeho režim nahradila, se ukázala jako daleko násilnější a agresivnější entitou než císařství, které jí předcházelo.

Perská cesta dějinami

Až do roku 1935 se Írán jmenoval Persie. Otec posledního šáha, který sympatizoval s nacisty, nechal svoji starou říši přejmenovat na Írán (zemi Árjů) právě proto, aby polichotil rostoucí moci Berlína. Rovněž obchodní vztahy s třetí říší dosáhly vysokého objemu, až 50 % celého zahraničního obchodu země.

Perská ropná pole by pro Němce, odříznuté od světového námořního obchodu britskou Royal Navy, představovala vynikající zdroj životně důležitých paliv a maziv. Když se wehrmacht vydal na pochod do ruských stepí a jedna větev jeho útoku zamířila ke Kavkazu, hrozilo nějakou chvíli reálné nebezpečí, že se nacisté do Íránu dostanou pozemní cestou. Sověti a Britové na to v srpnu 1941 zareagovali všeobecnou invazí, při které byla sice formálně zachována nezávislost země, ale prakticky se bez souhlasu okupačních armád nepohnulo ani kolo. Šáh byl sesazen a na trůn usedl jeho syn, daleko přátelštější k západním mocnostem. Okupace trvala až do roku 1946.

Vstup a pobyt cizích vojsk většinou motivuje národ k odporu. Schází-li síla k odporu fyzickému, tak alespoň k duchovnímu. Jedním z pocitů, které invaze zanechala v srdcích Íránců, byl dojem, že Západu nelze věřit. Ten byl dále posílen začátkem 50. let, kdy puč vedený americkou CIA sesadil zvoleného premiéra Mossadegha. Ten vyznával levicové hospodářské teorie a hrozil znárodněním ropných zdrojů, patřících americkým a britským firmám. Američané vrátili k absolutní moci šáha Pahlavího a dalších třicet let jej podporovali ve vládnutí.

Íránu se vládne nesnadno. Dnes stále ještě velká země je pozůstatkem obrovské antické říše, jejíž historie je stará 2500 let a jejíž expanzi se musely bránit i velmi vzdálené národy, třeba staří Řekové. Protivníkem spartského krále Leonida, který se třemi stovkami spolubojovníků hájil soutěsku u Thermopyl proti invazi z Malé Asie, nebyl nikdo jiný než Xerxes, císař perský.

Věčné imperiální války se Peršanům staly osudnými v letech 633–651, kdy jejich armáda, oslabená neustálými půtkami se sousední byzantskou říší, postupně podlehla bojovnějším arabským muslimským válečníkům. Vítězové zavedli v poražené Persii islám. Velmi brzy se však ukázalo, že perské civilizační znalosti a dovednosti jsou nenahraditelné a mimo bitevní pole triumfují. Poražení Peršané rychle vystoupali ve společenském žebříčku nového kalifátu až k nejvyšším příčkám. Persie se stala jednou z klíčových zemí islámského světa.

Ačkoli následné války se sousedy pozvolna osekávaly íránské hranice až k dnešnímu stavu, zbylé území je stále ještě národnostně a nábožensky různorodé. Dříve dominantní prastaré náboženství Íránu, zoroastriánství, se setrvalými konverzemi k islámu smrsklo na malou komunitu žijící převážně kolem města Yazd.

Země je oficiálně šíitská, vyznává tedy menšinový islámský směr. Jelikož je Írán zdaleka nejsilnějším šíitským státem na světě, chápe sám sebe jako ochránce zájmů šíitů v jiných státech, kde bývají sunnitskou většinou utlačováni. Sunnitští muslimové však v Íránu také žijí, zejména v arabskojazyčné provincii Chúzestán a na samém východě země, kde kmenové osídlení Paštunů a Balúčů překračuje afghánské a pákistánské hranice. Kromě nich byla v Íránu domovem také početná židovská komunita, která se po islámské revoluci zmenšila, ale nezanikla; a vedle ní ještě menšiny křesťanských Arménů. Poslední příspěvek k náboženské pestrosti íránské společnosti představují báhaisté, sekta, která se odštěpila od islámu a je muslimy vnímána jako odpadlická až rouhačská. Současný režim je báhaistům velmi nepřátelský a řada jich musela uprchnout do ciziny.

Rovněž jazykově je země složitým konglomerátem. Perskojazyčné obyvatelstvo, které nese historickou kontinuitu státu, tvoří jen polovinu všech obyvatel. Významnou menšinou jsou Azerové, turkický národ, jehož teritorium překračuje íránské hranice do sousedního postsovětského Ázerbájdžánu. Poslední šáh si na ochranu svého trůnu zřídil tajnou policii SAVAK, která unášela opozičníky bez soudu do podzemních kobek a zkoušela tam na nich širokou paletu inovativních nástrojů sloužících k mučení. Západní obhájci lidských práv za to šáhovu vládu tvrdě kritizovali. Špatná pověst, kterou si Rezá Pahlaví ve světě vysloužil, se obrátila vůči němu v krizovém období na přelomu let 1978 a 1979. Tehdejší americký prezident Jimmy Carter si odmítl kvůli šáhovi pálit prsty a poslední císař Íránu padl, svržen vlastním lidem. Stalo se tak jen krátce poté, co režim okázale oslavil 2500. výročí trvání perské monarchie.

Islámská republika

V chaosu, který následoval, se jako nejvíce cílevědomý a nejbezohlednější jedinec ukázal ajatolláh Rúholláh Chomejní, náboženský fanatik, který do Íránu přicestoval z francouzského azylu. Ve světě končících 70. let působil Chomejní jako anachronický zjev ze středověku, vyznávající teokracii v éře, kdy spolu na světové scéně zápasil moderní kapitalismus s komunismem. Jeho nástup k moci byl však začátkem nového trendu: oživení politického islámu na úkor sekulárního pojetí státu. Tento trend není u konce dodnes.

Chomejní v exilu vypracoval detailní teorii budoucího náboženského státu, valíje fakih, „vlády (náboženských) učenců“. Poté, co v Íránu uchvátil moc, měl možnost tuto teorii převést do praxe. Výsledkem byla Íránská islámská republika, teokratický režim, ve kterém veškerá skutečná moc patří vrstvě ajatolláhů. Nejmocnější osobou íránského státu je „nejvyšší vůdce“, kontrolující skrze dekrety poměry ve školství, justici a jmenující přímo některé ministry (například obrany). „Nejvyšší vůdce“ má k dispozici vlastní rozpočet (Setad), který nepodléhá íránskému parlamentu, a je dokonce udržován v tajnosti; jeho celkový objem se odhaduje na 95 miliard dolarů. Podléhají mu Revoluční gardy, ozbrojený sbor podstatně silnější než pravidelná armáda. Pouze „nejvyšší vůdce“ smí vyhlásit válku nebo uzavřít mír. On a jeho lidé určují, kdo bude smět kandidovat ve volbách, a tohoto pravidla hojně využívají. Škrtání na kandidátkách je zcela běžné.

Proti vůli „nejvyššího vůdce“ nemohou ostatní politici prosadit reálně nic. Za 39 let existence islámské republiky se na postu vystřídaly jen dvě osoby, sám Chomejní, jenž zemřel v roce 1989, a Alí Chameneí, kterému bude příští rok 80 let. Nového „nejvyššího vůdce“ jmenuje Sbor expertů, volené těleso, do kterého ovšem opět smějí kandidovat jen osoby schválené „nejvyšším vůdcem“. Proti těmto skutečným držitelům moci stojí volený prezident a parlament (medžlis), jejichž pravomoci jsou značně okleštěny. Chomejního teokratický systém byl postaven na utopickém předpokladě, že duchovní oddaní Alláhovi jsou morálně nadřazeni laikům, a tudíž z nich budou nejvhodnější správci země. Prakticky režim trpí řadou fatálních neduhů, známých z jiných států a století.

Nejvyšší funkce Íránu mají tendenci být obsazovány doživotně, takže Sbor expertů a poradci „nejvyššího vůdce“ jsou převážně osoby stařeckého věku, podobně jako sovětské politbyro na sklonku éry Leonida Brežněva. Šíitský duchovní stav připomíná svým uspořádáním katolickou církev, ale nezná celibát, což vede k faktickému dědění úřadů a k ohromnému nepotismu, projevujícímu se dosazováním různých bratranců a sešvagřenců na výkonné pozice, které by ve zdravějším státě byly obsazeny odborníky.

Rúholláh Chomejní sám byl asketa a peníze neshromažďoval, ale po jeho smrti se v řadách ajatolláhů rozmohla korupce fantastických rozměrů. Šéf justice Sadek Larijaní má podle listu The Guardian ne méně než 63 bankovních kont v cizině, zaplněných zpronevěřenými veřejnými prostředky; poslanec medžlisu, který se jej při veřejném slyšení na tuto skutečnost zeptal, byl obratem zatčen. Zeť ajatolláha Šírázího ovládá obchod s cukrem a vybírá z něj „výpalné“. Podobných případů jsou stovky. Ve všech oblastech ekonomiky, kde má stát vliv, se rozmohly nekontrolovatelné mafie, vesměs chráněné před trestním postihem vysokými kleriky. Vedoucí představitelé země rádi hovoří o boji s korupcí, praktické výsledky ovšem nejsou vidět.

Vlády postižené těžkými vnitřními problémy mají tendenci hledat vnější nepřátele, aby odvedly pozornost obyvatelstva od vlastních nedostatků. Islámská republika není výjimkou. Revoluční vláda, která svrhla šáha, se téměř okamžitě znepřátelila se Spojenými státy americkými. USA, zvané Velký Satan, zaujaly rychle pozici číslo jedna ve státním panteonu ďáblů. Vzhledem k tomu, že Spojené státy v regionu mocensky zasahovaly a zasahují, to nebylo příliš těžké. Stačilo využít některých historických nevraživostí v populaci.

Druhou pozici drží Izrael, Malý Satan neboli sionistická entita. V případě této nenávisti už se dostáváme mimo běžnou populistickou reálpolitiku do říše absurdna. Na rozdíl od USA nemá Írán s Izraelem žádnou historii dřívějších konfliktů. Nesdílejí pozemní ani námořní hranici a dřívější šáhův režim míval s Izraelem dobré vztahy. Židovská komunita v Íránu je relativně početná (500 000 osob) ve srovnání se státy arabskými, které jsou dnes judenrein. V Izraeli samém žije nemálo perských Židů a jeden z nich, Moše Kacav, to dotáhl až na prezidenta Státu Izrael (2000–2007).

Podstata likvidačních snů, které teheránští ajatolláhové vůči Izraeli chovají, je čistě teologická. Izrael při svém vzniku zabral zemi, která dříve patřila islámu, a to je nepřijatelná změna směru dějin. Kontroluje Jeruzalém a posvátnou mešitu al-Aksá. Zachází tvrdě s muslimskými Palestinci. Podle oficiální linie režimu bude proto Izrael jednoho dne zničen.

Právě proto, že mezi oběma národy neexistuje žádné tradiční nepřátelství, musí být uměle rozdmýcháváno. Míra nenávistné propagandy, která se z íránských sdělovacích prostředků na adresu Izraele valí, překonává i dosti propastné standardy Blízkého a Středního východu. V letech 2006 a 2016 se v Íránu dokonce konala mezinárodní soutěž karikaturistů na téma zesměšňování či popírání holocaustu. Zúčastnilo se jí rovněž několik evropských kreslířů.

Rostoucí půlměsíc

Šíitská a sunnitská větev islámu se znepřátelily už koncem sedmého století. Írán coby jediná významná šíitská mocnost se snaží hrát roli ochránce ostatních šíitů ve světě. Nemalé množství jich přitom žije na Arabském poloostrově. Arabské režimy jsou přitom vesměs sunnitské a v šíitech podporovaných Íránem spatřují potenciálně nebezpečnou pátou kolonu.

Íránská islámská republika začínala svoji existenci jako mezinárodně izolovaný stát. V průběhu poslední generace se však Teheránu podařilo krunýř izolace prorazit a nyní má vliv hned v několika zemích regionu. Výsledné konfiguraci moci se říká „šíitský půlměsíc“, podle přibližného tvaru, který má na mapě.

Libanonští šíité, jejichž nejsilnější vojenská organizace se jmenuje Hizballáh, se v Íránu inspirovali již dávno. Na severní hranici Izraele představuje Hizballáh trvalou hrozbu, zejména kvůli íránským raketám, kterými může zasáhnout nejvýznamnější města Izraele. Případná válka by se neobešla bez značného množství civilních obětí na obou stranách. Proto také zatím panuje vyčkávavý, ale velmi chladný mír. V Iráku dlouho vládl režim Saddáma Husajna, který fakticky kontrolovali sunnité. Místní obyvatelstvo je však většinou šíitské a po Saddámově svržení získalo na Irák rozhodující politický vliv. Současná irácká vláda se snaží nepůsobit dojmem úplného íránského vazala, ale rozhodně nejedná proti zájmům teheránské vlády.

Sýrie, jejíž režim byl založen na dominanci sekty alávitů, se v průběhu občanské války stala na íránské vojenské moci zcela závislou. Alávité, kterých žije v Sýrii jen málo (13 % před válkou), ztratili v konfliktu mnoho mladých mužů a chybějící živou sílu doplňují právě íránští dobrovolníci. Na jejich bojové zapojení dohlíží sám velitel speciálních íránských jednotek Kuds, generál Kásim Sulejmání. Ve válce už padlo odhadem 2500 příslušníků těchto dobrovolnických útvarů, i když ne všichni byli íránští občané.

Situace je nebezpečná zejména v tom, že Íránci se dostávají do těsné blízkosti izraelských hranic. V dubnu bombardoval Izrael dvakrát vojenské objekty v Sýrii, přičemž pokaždé zahynulo několik Íránců. Je
zajímavé, že obě strany se snaží situaci trochu zamlžit. Izrael se k poslednímu útoku (30. dubna) oficiálně nepřihlásil a Írán zase popírá, že při něm zahynulo 18 íránských vojáků.

Íránský vliv posílil rovněž v Jemenu, kde Teherán podporuje místní šíitské rebely. Nejchudší arabská země se stala dalším náhradním bojištěm, kde proti šíitským povstalcům zasahuje vojensky Saúdská Arábie, vesměs opět formou vzdušného bombardování. Na území Saúdské Arábie žije šíitská menšina odhadovaná na 5–10 % populace, která je vládou v Rijádu systematicky diskriminovaná. Mezi nejhorší akty zvůle patří nedávná poprava ajatolláha Nimra al-Nimra (leden 2016) za protesty proti vládě. Představa, že by se šíitská rebelie rozšířila na saúdské území, je pro vladaře ropného království velice nepříjemná.

Aktuální změny v rozložení sil vedly k dříve nepravděpodobnému sbližování mezi arabskými režimy a Izraelem. Sdílejí společného nepřítele a rovněž strach z toho, že íránský režim dokáže získat jaderné zbraně. Mezinárodní důvěra vůči Teheránu je mizivá a to zvyšuje riziko války: ani Jeruzalém, ani Rijád nejsou ochotny se s možností atomového Íránu smířit. V praxi by to však znamenalo rozsáhlý konflikt. Íránci se poučili z osudu iráckého reaktoru Osirak (Tammuz), který byl v červnu 1981 Izraelci náhlým, překvapivým úderem srovnán se zemí, a rozptýlili svá zařízení po celé zemi. „Chirurgickým řezem“ z oblak se zničit nedají.