Jaká válka v dějinách byla nejhorší? Pokud počítáme celkový počet obětí, tak nepochybně druhá světová válka. Kdybychom ale chtěli použít metriku podílu zabitého tehdejšího světového obyvatelstva, tak jedním z čelných kandidátů budou mongolské výboje. Podle některých výpočtů při nich zahynulo až 11 % všech lidí. Zvlášť pro některé národy se příchod Mongolů rovnal apokalypse a devastaci na dřív neviděné úrovni. Například Chórezmská říše, rozkládající se zhruba na území dnešního Íránu, přišla až o 25 % svého obyvatelstva. Jen pro srovnání, Sovětský svaz během druhé světové války přišel asi o 13,7 % obyvatel. Mongolské dobývání tedy opravdu představuje historicky výjimečnou destrukci. Kroniky jsou plné zmínek o vyvražděných městech a pyramidách z hlav poražených. Přesto v současné historiografii jsou Mongolové hodnoceni víceméně pozitivně.

Jedním z posledních příkladů je nová kniha od Johana Norberga, v USA působícího švédského historika idejí. Jmenuje se Open: The Story of Human Progress (Otevřeno: Příběh lidského pokroku). Není jen o Mongolech. Jejím cílem je ukázat, jak otevřené společnosti, kde kvete tolerance, proudí výměna názorů i lidí, vedou k rozvoji a pokroku. Nevyhnutelně je to hlavně historie nejrůznějších říší a toho, jak míra jejich otevřenosti vůči zbytku světa ovlivnila jejich vzestup a pád. Došlo i na Mongoly, kterým se dostává pozitivní reflexe. Podle Norberga jedním z důvodů jejich vzestupu byla etnická a náboženská tolerance. Byla to meritokratická společnost, kde se na vrchol dostávali ti nejschopnější a nejchytřejší. Stopadesátitisícová horda, která v roce 1241 vtrhla do Evropy, byla jen asi z jedné třetiny tvořena etnickými Mongoly. K překvapení evropských obránců byl její součástí i anglický heretik, který před pronásledováním doma utekl k údajně tolerantnějším Mongolům. Norberg přiznává, že mongolské výboje byly krvavé, ale pro svou domácí politiku by jejich sjednotitel Čingischán byl dnes považován za „politicky korektního, svou ctnost signalizujícího pijáka latté“.

Z barbarů sjednocovači

Norbergovo tvrzení vyvolalo menší diskusi, i když není vlastně v ničem nové. Přehodnocení Mongolů z genocidních krvežíznivých barbarů na kulturní sjednocovače, udržovatele míru a symboly tolerance probíhá již několik desetiletí. Je vyzdvihována mongolská správa hedvábné stezky, která se poprvé v historii ocitla z velké části pod kontrolou jediné říše. Tím pádem padly nejrůznější bariéry a Mongolové také důsledně vynucovali bezpečnost na ní, což vedlo k rozvoji obchodu. Kouty jejich říše propojil propracovaný poštovní systém. Americký historik Laurence Bergreen popsal Mongoly jako „časné praktiky globalizace, kteří se snažili propojit celý svět. Byli to dobyvatelé a nájezdníci, ale i víc než to, byli to sjednotitelé“.

Na pokusu přehodnotit mongolskou historii není nic špatného, i když člověk může někdy mít pocit, že se kyvadlo až příliš zhouplo na druhou stranu. Nejde však jen o Mongoly. Jak upozorňuje novinář Ed West, světové říše se mohou dočkat celkem příznivého hodnocení od západních historiků, s jedinou výjimkou, nesmí jít o evropskou mocnost. Egyptolog Toby Wilkinson popisuje Egypt ve stoletích po Kristu jako místo, kde „se lidé brali napříč náboženstvími a kulturami, kde reliéfy v egyptských chrámech mohly zobrazovat podivné okřídlené bytosti z mytologie zoroastrismu a kde lidé z druhé generace perských imigrantů mohli dostávat egyptské přezdívky… byl to dynamický tavicí kotlík lidí a tradic“.

David Levering Lewis zase popisuje Španělsko pod muslimskými Umajjovci jako zemi, kde „emírovi sloužil dobře kádr vedený jeho umajjovskými příbuznými a obsazený Syřany, muládíové (Španělé, kteří konvertovali k islámu), Židé a mozárabové (arabsky mluvící křesťané)“. Národy muslimského Španělska podle něho „koexistovaly v ohnivé symbióze“.

Jak taktéž upozorňuje West, zdá se, že nejlépe hodnocenou říší je osmanské Turecko, kde nebyly téměř žádné rasové bariéry, menšiny i ženy často dosahovaly nejvyšších postů. Jeden z nejdůležitějších úředníků osmanského dvora byl hlavní černý eunuch, funkce tak nazývaná, jelikož byla zastávána téměř výhradně lidmi afrického původu, což by hnutí Black Lives Matter jistě ocenilo.

Samozřejmě všechny tyto říše byly zároveň autoritářské a založené na represích. Mohly svým obyvatelům poskytovat kulturní a náboženskou svobodu, dokud neohrožovali vládu. Zvlášť při svém ustavování, ale i později při potlačování nejrůznějších vzpour se dokázaly chovat nesmírně brutálně. Bylo by celkem jednoduché napsat jejich historii založenou na útlaku, masakrech a válkách.

Takovýto popis evropských impérií, hlavně těch koloniálních, se téměř vyžaduje. V roce 2003 historik Niall Ferguson publikoval svoji knihu Britské impérium: Cesta k modernímu světu, kde tvrdil, že britská koloniální říše měla pro svět spíš pozitivní přínos. Tehdy to vyvolalo v akademickém světě bouřlivou diskusi, nicméně nikdo aspoň nevolal po konci jeho kariéry nebo zničení jeho knihy. V tomto ohledu se chování přece jenom proměnilo.

Přesvědčil se o tom Bruce Gilley, který v roce 2017 v akademickém časopise The World Quarterly zveřejnil článek argumentující, že kolonialismus měl i mnoho pozitivních přínosů. Poté co na protest proti článku vznikla petice, kterou podepsalo 16 tisíc lidí, časopis článek stáhl.

Obrana impéria? Raději ne

Gilley se letos na začátku října znovu ocitl pod palbou aktivistů, když byl jmenován akademickým nakladatelstvím Rowman and Littlefield editorem nové knižní řady nazvané Problémy antikolonialismu. Měl také napsat první knihu edice s názvem The Last Imperialist: Sir Alan Burns’ Epic Defense of the British Empire (Poslední imperialista: Epická obrana britského impéria od sira Alana Burnse). Znovu vznikla petice a nátlak na internetu. Nakladatelství pak raději ohlášený titul zrušilo a Gilleymu odebralo editorství.

Přitom na obranu britského impéria by se daly předložit velmi podobné argumenty jako na obranu Mongolů, a to má na kontě násobně méně mrtvých. Sjednotilo Indii a přineslo jí stabilitu, královské námořnictvo se přičinilo o bezpečnost moří, a tím pádem i o rozvoj obchodu. Pokud jde o kloubení umění a vzájemné intelektuální obohacování, stačí se podívat do Brightonu, kde stojí takzvaný královský pavilon, oblíbený palác krále Jiřího IV., celý v indickém stylu, s interiéry zařízenými čínsky. Nebo na Brity postavenou část Dillí, která v sobě kombinuje evropské a indické slohy.

Winston Churchill, celoživotní nenapravitelný imperialista, tvrdil, že jeden z důvodů, proč Britové musejí zůstat v Indii, je strach o budoucnost nižších kast a dalších menšin. Tvrdil, že pouze přítomnost Britů zabraňuje jejich utlačování. Britové se také ve svých koloniích chovali tolerantně k jiným náboženstvím a indická státní správa byla otevřená i domorodcům.

Napsat historii britského impéria, nábožensky a kulturně tolerantního, mísícího různé styly a silně meritokratického, by bylo tedy docela snadné. Ale neděje se to.

Přestože se historici mohou tvářit, že nazíráním na Mongoly a další neevropské říše z jiného úhlu napravují příliš europocentristické a možná i rasistické vidění světa, zdá se, že námitky přicházející mimo Západ je iritují a pak sklouzávají k až urážlivému poučování. Například Linda Komaroffová si v předmluvě ke knize, shrnující akademické příspěvky, které vznikly při příležitosti výstavy v Los Angeles s názvem Odkaz Čingischána: Dvorní umění a kultura v západní Asii v letech 1256 až 1353, stěžuje na reakci losangeleské íránské diaspory, jež výstavu kritizovala. Myšlení amerických Íránců prý „nepřipouštělo možnost, že podpora mongolských dobyvatelů panasijskému obchodu, jejich metoda vlády, vášeň pro luxusní zboží a praxe přemísťování zkušeného personálu mohlo vyústit v bezprecedentní vzájemné obohacování kulturními myšlenkami napříč Eurasií. Také nezvažují, že takzvaný Pax Mongolica mohl mít efekt dodání energie íránskému umění a inspirovat ho k novým významům a formám, které se poté rozšířily napříč islámským světem“. Na jiném místě se zas rozplývá nad pronikáním čínských prvků do íránského umění. Že tato slova mohou potomkům lidí, kteří zažili vinou Mongolů apokalypsu, připadat nevkusná, jí jaksi nepřichází na mysl. Pravda, tento názor je trochu staršího data, kniha byla vydána v roce 2006, člověk se však nemůže zbavit pocitu, že v tomto ohledu se společnost příliš nezměnila.

Působení Mongolů mohou pozitivně hodnotit i ekologové. Díky nim z atmosféry zmizelo snad až 700 milionů tun CO₂, neboť ve vylidněných oblastech vyrostly nové lesy.

Co tedy stojí za nadšením pro mimoevropské říše, ať jsou sebevíc krvavé? Je to pouze politická korektnost a naivní progresivismus, věřící, že pouze lidé ze Západu jsou schopni nebývalých ukrutností? Možná. Ed West ale přináší ještě jedno vysvětlení. Vládci velkých říší, podobně jako dnešní liberální elita, byli technokraté. Jejich cílem byla co nejlepší správa impérií. Pokud obyvatelstvo neohrožovalo jejich moc, mohlo si dělat, co chtělo. Míchání obyvatel a obchod byly většinou dobré pro državy, stejně tak snaha, aby ve správě sloužili co nejlepší lidé. Etnické rozpory měly tendenci říše pouze destabilizovat. Vlastně i mongolské masové vraždění bylo technokratické. Nebylo to proto, že, by Čingischán nenáviděl jiné národy, ale proto, že pokud město vzdorovalo a následně bylo jeho obyvatelstvo vyvražděno, zvětšovalo to šanci, že se další město vzdá bez boje.

Názory budovatelů velkých říší tak celkem dobře korespondují s názory dnešních liberálních technokratů, ochotných přehlížet masakry a války, které této stabilitě musely předcházet. Podle Westa by dnes Čingischán byl předplatitelem magazínu The Economist.

Možná je nespravedlivé navážet se zrovna do Mongolů, když je tu tolik jiných příkladů říší vytvořených pomocí neuvěřitelného násilí. Jenže někdy nám nové nazírání na dějiny říká víc o současnosti než o minulosti.