Krátce před volbami se česká politická scéna jako jeden muž sjednotila v odporu proti Zelenému údělu Evropské unie. Green Deal je jak známo vize bezuhlíkové ekonomiky do roku 2050. Konkrétní opatření, jak se této nirváně začít přibližovat, představil 14. července viceprezident Evropské komise Frans Timmermans. Jde o čtrnáct legislativních návrhů známých jako balíček Fit for 55. Návrhy sahají od zákazu spalovacích motorů přes uhlíkové clo až po rozšíření povolenek na bydlení nebo některé dosud nepostihnuté druhy dopravy.

Každý jednotlivý nápad bude muset projít Evropskou radou, kde se pak i českému premiérovi nabídne teoretická šance do věci ještě promluvit – ovšem bez možnosti veta. K národním parlamentům už jednotlivá opatření nedoputují, souhlas zástupců lidu bude simulovat Evropský parlament. V takové zoufalé situaci, kdy odpůrci této extremistické politiky hledají aspoň nějaké brzdy, si vzpomeneme na tzv. odůvodněné stanovisko národních parlamentů, lidově řečeno žlutou kartu pro Komisi.

Jenže kolem žluté karty zcela pod prahem naší pozornosti právě doznívá smutný, vrcholně alibistický příběh. Oficiální česká verze návrhu Komise doputovala před půlkou září. Od chvíle přijetí dopisu běží osmitýdenní neboli 56denní lhůta, po kterou národní parlament členského státu může žlutou kartu na Evropskou komisi vytáhnout. Lhůty jsou šibeniční patrně proto, aby to byl vždycky závod s časem. U jedné části Timmermansovy pošty vyprší lhůta 8., u druhé části 9. listopadu. Náš vládní výbor se nad balíčkem Fit for 55 sešel 13. října, tedy měsíc po obdržení zásilky. O den později putovala rámcová pozice české vlády k Timmermansově balíčku do příslušných výborů parlamentu. Rámcová pozice zatím není veřejná, nicméně víme, že Babišův kabinet zaujímá rezervované, rozuměj spíše odmítavé stanovisko u čtyř bodů: energetické daně (daň z elektřiny, daně na pohonné hmoty apod.), kde si Komise žádá více kompetencí; energetická účinnost, což implicitně povede k ještě vyšším nárokům na firmy; rozšíření emisních povolenek na domácí vytápění; zákaz spalovacích motorů (nejen) v automobilech.

Od národních parlamentů, které do Bruselu posílají žlutou kartu, se v Bruselu očekává řádně vypracované zdůvodnění. Toho česká dolní komora v tuto chvíli není schopna, možná ani ochotna. Objektivně to poslanci neměli jednoduché. Evropský výbor by patrně žádal o stanovisko další výbory, například výbor pro životní prostředí. U tak zásadní předlohy by jistě bylo namístě, aby žlutou kartu Evropské komisi nevytahoval jen evropský výbor, ale plénum sněmovny.

Europoslanec Alexandr Vondra (ODS) naléhal minulý týden na předsedu evropského výboru Ondřeje Benešíka (KDU-ČSL), ať Timmermansův balík ještě před rozpuštěním sněmovny proženou procedurou. Neprohnali, včera poslancům skončil mandát. Takže se teprve 8. listopadu sejdou už noví poslanci na ustavující schůzi. Budou volit vedení sněmovny, o tom, že ten den mají teoreticky naposledy možnost vytáhnout žlutou kartu ve věci, která se stává zásadním tématem pro většinu jejich voličů a po několik příštích let, se řada z nich dozví až zpětně, pokud vůbec někdy.

Hlavní díl viny tu padá na Babišovu vládu. Měla konat co nejrychleji, hned jak jí přišla pošta. Ale Andrej Babiš byl zrovna zaskočený rychlostí, s níž se Green Deal, který on osobně na evropských summitech umožnil přijmout, dostal ve spojitosti se zdražováním energie na veřejnost. Takže nebylo v jeho zájmu na tu věc před volbami ještě upozorňovat. Po otevření tohoto tématu nehořely ani opoziční strany, které sestaví příští vládu. Fiala letos v květnu výslovně označil Green Deal za příležitost pro českou ekonomiku.

Na Úřadu vlády si dnes tak trochu myjí ruce. Prý mají poslanci ještě šanci vytáhnout žlutou kartu onoho 8. listopadu. Jistě, reálné to není, ve chvíli, kdy si volí nového předsedu. Ale teoreticky šanci mají. Druhý argument směrem z vlády je ten, že Senát žlutou kartu nejspíš vytáhnout stihne.

Jenže tady jde hlavně o politické gesto a se sněmovnou v zádech by se předsedovi vlády v Bruselu jednalo opravdu lépe. Je to vlastně důkaz podaný Andrejem Babišem na rozloučenou: že naděje, které do něho část tzv. euroskeptické veřejnosti kladla, byly ale úplně liché.