Je zamračené sobotní odpoledne, mně je tak pět let, hraji si se sousedovic holkou na ulici a obě tančíme do rytmu pohřební hudby, protože bydlíme blízko hřbitova. Pohřby jsou krásné, důstojné, obřadné. Průvod kráčí z kostela, farář je v černé sutaně, nese se rakev. Muži hrají na trubky klasickou pohřební píseň.

Uběhlo přes třicet let a já bydlím v Praze v místech, odkud mé procházky směřují i na Olšanské hřbitovy. Kde je klid, sem tam v tichosti proběhne pohřeb, většinou se nese nebožtík v malé urně a pak se tiše odchází. „Dnes se 80 procent pohřbů v Praze koná bez obřadu, a to nejen církevního, ale prostě jakéhokoli,“ uvádí českobudějovický biskup Pavel Posád a dodává, že o obřady je ale menší zájem obecně. „Míval jsem i třináct svateb za sobotu, dnes někteří faráři mají stěží deset za rok.“ O Posádovi se mluví jako o českém biskupovi s moravským srdcem, protože dřív sloužil v moravských diecézích. Rozdíl mezi českým a moravským katolicismem vnímá jako něco, co tu bylo od nepaměti, co má své kořeny v historických událostech, svatých i patronech, ale zároveň něco, co je na ústupu, a podle něho dochází k vyrovnání.

Moje raná vzpomínka na Prahu je pobyt u Václava Malého. Bylo mi tak osm let a vyrazili jsme s rodiči do hlavního města a přespali právě u něho, protože otec se s ním znal. Měli podobný osud. Oba podepsali Chartu 77, oba byli zbaveni státního souhlasu k výkonu kněžské služby. Biskup Václav Malý se ale po revoluci ke kněžství vrátil. I on vnímá rozdíly mezi českou a moravskou vírou, i když přiznává, že oba pohledy se čím dál více prolínají. „Na Moravě je katolicismus bezprostřednější, je tam vidět lidová zbožnost, v Čechách je intelektuálnější,“ srovnává Malý.

Samozřejmě se nedá udělat tlustá čára mezi Čechami a Moravou. Například věta, že na českém venkově dochází k odkřesťanštění, neplatí v jižních Čechách a na Hradecku. Nicméně pokud máme obecně říct hlavní rozdíl, tak to je ten, že na Moravě se stále ctí tradice, svátky a náboženské rituály. „Víra a její projevy jsou v Čechách opravdovější – nejde o zvykovou nebo folklorní tradici: „Vím, proč věřím, vím, proč jdu do kostela,“ vysvětluje moravský farář Pavel Bublan. Pro Moravany bývá někdy typické jít do kostela právě proto, že jdou všichni. „V Čechách je víra, která se kriticky ptá, intelektuálně hloubající. Jsou tady rozšířené diskusní platformy, například Dominikánská 8, kde se rozebírají kontroverzní témata a zkoumá se vztah k víře,“ říká církevní historik Jaroslav Šebek. Dominikánská 8 je místo v klášteře sv. Jiljí v Praze, kde se pravidelně diskutuje nad vírou, dává se prostor každému, kdo se chce vyjádřit, a nikomu se nevnucuje vlastní pravda.

V České republice se ke katolické církvi hlásí přes 740 tisíc lidí, v Praze je to téměř 55 tisíc, na jižní Moravě 148 tisíc. Jak říká Václav Malý, v Praze je velký nárůst konverze, tedy lidí, kteří v dospělosti objevili víru, i když k tomu nebyli v dětství vedeni. Zatímco moji moravští přátelé do kostela chodí, protože tam chodí s celou svou rodinou už od nepaměti, moji pražští přátelé si cestu k Bohu nacházejí po svém.

A co chtěla?

Brněnský historik Jiří Hanuš napsal knihu Rozhovory o moravském katolicismu ve 20. století / Mezi tradicí a reformou. Hovořil například s římskokatolickým teologem Františkem Kunetkou, který poukazuje na to, že mnoho věřících v Čechách vnímá mši jako jediný liturgický projev. „Morava je oblastí mnoha poutních míst. Pokud lidé jedou na pouť, je jistě vrcholem pouti slavení mše. Líbí se mi však, že i vlastní putování, byť dnes už ponejvíce dopravními prostředky, je integrální součástí pouti,“ říká v knize Kunetka. Právě mariánská úcta, tedy úcta k Panně Marii, je silně zakotvena v moravské oblasti. Lechovický farář, teolog a spisovatel Marek Vácha v jedné své knize píše o rozdílu ve zbožnosti: Když se v Čechách řekne, že se někde zjevila Panna Maria, lidé řeknou spontánně: „To není možné!“ A na Moravě se spontánně zeptají: „A co chtěla?“

Další z rozdílů a určujících klíčových aspektů je ten, že Moravané mají Cyrila a Metoděje, zatímco v Čechách jde o tradici spojenou s českým panovnickým rodem, tedy tradici svatého Václava, svaté Ludmily a svaté Anežky. Nicméně tohle rozdělení je celkem čerstvé, staré kostely nejsou zasvěceny svatému Václavovi či Cyrilu a Metodějovi. „Jde o poměrně novodobou záležitost,“ vyjadřuje se k uctívání zmiňovaných svatých pražský duchovní Miloš Szabo.

Jak psal před deseti lety v Katolickém týdeníku kněz Marek Vácha v článku Odlišné tváře moravského a českého katolicismu, na Moravě jsou věci na svých místech a svět je ještě plný toho, co je zázrak. „Na jaře probíhá na Moravě výkrop polí a svatoblažejské požehnání se uděluje dvěma zkříženými svícemi. Na podzim se do kostela přináší z vděčnosti obilí, kukuřice, dýně a výpěstky vinic a zahrad. Po bohoslužbách se plodiny tajemně kladou mimo kostel k sochám světců, což je nevysvětlitelné, nebo alespoň ne v mantinelech katolické teologie,“ citujeme z uvedeného článku.

Dobrý den se na Moravě faráři neříká

Podívejme se na dvě klíčové fakulty, které formovaly kněze v předešlém století. Na olomoucké fakultě (komunistická vláda ji v roce 1950 zavřela, v roce 1968 byla obnovena, šest let nato znovu zavřena), která byla zaměřena na pastorační činnost, vyučovali zejména faráři z praxe, kdežto na litoměřické na přelomu 60. a 70. let učily takové osobnosti jako Josef Zvěřina, Zdeněk Bonaventura Bouše či Oto Mádr. „Byli to teologové, kteří viděli o kus dál, byli progresivnější, vědecky znalejší, inspirovali se od západních teologů. V 70. letech sice museli z fakulty odejít, ale jejich duch tam zůstal,“ popisuje situaci František Bublan, bývalý římskokatolický kněz, který dodává, že většina současných biskupů studovala teologii právě v 60. a 70. letech. Moravské farnosti měly větší zázemí, bylo zvykem, že farář měl vinohrad či pole, žil s lidmi ve větší pospolitosti. Vzpomínám, že jako malí jsme chodili k panu faráři na faru a s respektem se dívali na tu skromnou okázalost, ve které bydlel. Pan farář tehdy neměl žádné úřední hodiny, byl farářem v jakoukoli dobu. Nikdy jsem ho nepotkala v civilním oblečení, a když jsem ho míjela, nezdravila jsem „dobrý den“, ale „pochválen buď Ježíš Kristus“.

Po studiích teologie farářem? Ne nutně

Studium na teologických fakultách se výrazně změnilo. Litoměřická fakulta se po listopadu 1989 přestěhovala do Prahy a je opět součástí Karlovy univerzity. Další fakulty jsou v Olomouci a v Českých Budějovicích. Církevních gymnázií je u nás dvacet, z toho devatenáct katolických a jedno židovské, které sídlí v Praze. Z 19 katolických je 10 v Čechách, zbývající na Moravě. Ale vraťme se k fakultám. Zatímco před nějakými padesáti lety měl ten, kdo šel studovat teologii, většinou jasno, chtěl se stát knězem, dnes je uplatnění daleko rozmanitější. Mnoho absolventů teologických fakult působí například v sociálních, ale také v kulturních nebo paměťových organizacích, jako jsou muzea, archivy nebo knihovny. „Já studuju teologickou fakultu z mnoha důvodů,“ říká 24letá Petra, která je na Katolické teologické fakultě Karlovy univerzity v Praze posluchačkou 1. ročníku magisterského studia dějin evropské kultury. „Když jsem nastupovala, tak jsem byla nejistá z toho, co bude, ale postupem času jsem zjistila, že je to pro mě ideál. Narazila jsem na fajn lidi, kteří dokážou pomoci. A je tam spousta laskavých a přátelských pedagogů,“ pokračuje. „Výborné jsou například semináře humanistické a barokní literatury, kde jsou základní znalosti bible, duchovních dějin nebo církevních dějin velmi užitečné,“ uzavírá.

„Fakulta vzbuzuje interes svými humanitními obory, na vynikající úrovni se zde vyučují dějiny křesťanského umění a dějiny evropské kultury. Oba tyto obory jsou pro uchazeče atraktivní díky možnostem uplatnění. Dalším ze směrů, kterým fakulta v tuto chvíli velmi úspěšně kráčí, reprezentuje obor aplikovaná etika. Zde máme zcela mimořádný zájem ze strany posluchačů, kteří jsou už v životě nějakým způsobem usazeni, mají konkrétní povolání, ale chtějí své profesní působení prohloubit o základ v etické orientaci,“ říká proděkanka Katolické teologické fakulty KU v Praze Klára Kudlová a dodává, že pro uvedené obory je až do začátku srpna otevřené druhé kolo přijímacího řízení.

Fakulta má aktuálně v kurzech pro veřejnost přihlášených zhruba 700 posluchačů, v jednotlivých oborech pak téměř 500 studentů, čeká se však, že těmito čísly ještě zahýbají obě kola přijímacího řízení, která jsou v tuto chvíli v běhu.

Moravan v Praze

Stále platí, že v Čechách se klade důraz na vědu, jak tomu bylo před padesáti lety. „Za svůj hlavní úkol považujeme vytvořit přátelské, srozumitelné prostředí bezmála rodinné univerzity, kde se na jedné straně dělá špičková věda, kde je ale také důležitý komunitní rozměr,“ říká proděkanka Kudlová. Na fakultě se vytváří prostředí, které není určeno jen katolíkům. „Posláním fakulty je vzdělávat, pomáhat k rozvoji a kultivaci, nezávisle na vyznání,“ zdůrazňuje současný děkan fakulty prof. Vojtěch Novotný. Zdaleka ne všichni studenti, a právě tak ne všichni pedagogové, jsou věřící. Na teologické fakultě se scházejí proto, že naše kulturně-historické prostředí z křesťanství vyrůstalo, a jak pro teologické, tak pro humanitní obory je jeho znalost zásadní. Mimo denní a kombinované studium nabízí fakulta i kurzy pro veřejnost.

„Obecně platí, že pro mileniály je velmi důležitá možnost uplatnění, která ze studia vyplývá. Dlouhodobě proto jdeme právě tímto směrem, zdůrazňujeme provázanost s oborovou praxí jak v našich teologických, tak v našich humanitních oborech. Je to vidět i na skladbě našich pedagogů, máme tu čest, že u nás přednáší pan profesor Jan Royt, kurátorka sbírky starého umění Národní galerie Praha, paní doktorka Kotková a řada dalších velkých jmen, akademici z nejrůznějších ústavů Akademie věd ČR,“ vyjmenovává proděkanka. Fakulta se v druhém kole přijímacího řízení zaměřuje jednak na středoškoláky, kteří si vybírají vysokou školu, jednak na lidi, kteří už někde působí, ale touží svou perspektivu podepřít studiem oborů, jako je aplikovaná etika nebo teologické nauky.

Podobné zaměření má i Teologická fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. „Svou práci chápeme především jako veřejnou službu. To se týká jak vzdělávání studentů, tak i naší badatelské a vědecké práce. Tímto způsobem rozumíme i vzdělávání budoucích spolupracovníků katolické církve a ostatních církví, jako jsou duchovní nebo učitelé náboženství,“ vysvětluje proděkan pro vědu a rozvoj Michal Opatrný. Další uplatnění mohou studenti najít v sociálních sférách či vychovatelství. Pracují ve veřejnoprávním, soukromém, neziskovém i církevním sektoru. Celkově má fakulta přes 800 studentů.

Na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, která má 1507 studentů, stále dominuje důraz na praktickou teologii, tedy na pastoraci. Její absolventi nacházejí uplatnění často v sociálních sférách. I tady se studenti skládají z těch, kdo studují prezenčně, a z těch, kdo dálkově. Novinkou, která funguje dva roky, je on-line studium, o něž je velký zájem.

Právě na olomoucké fakultě studoval nový pražský arcibiskup Jan Graubner a je mu nepochybně vlastní i její pastorační zaměření. Otázka je, jak zvládne českou mentalitu. Podle některých to není žádná výhra, jeho rozhodnutí přijmout tuto funkci vychází z naprosté loajality k papeži Františkovi. Jak říká výše citovaný historik Jaroslav Šebek, nebývá zvykem, aby se pražským arcibiskupem stal někdo z Moravy, a zmiňuje kardinála Františka Tomáška, který přišel z Olomouce do Prahy a nebyl tam šťastný.

Na závěr ještě jeden postřeh od faráře Szaba: „Na Moravě mají lidé větší cit po komunitu, v Čechách je typický individualismus, většina chce ve své víře být sama.“ Bude to pro nového pražského arcibiskupa výzva pro hledání nového pastoračního přístupu?