Ruda Bruner-Dvořák, komorní fotograf Jejich c. a k. Výsosti nejosvícenějšího pana arcivévody Františka Ferdinanda Rakouského z Este a pana arcivévody Ferdinanda Karla. Tato slova měl známý pražský fotoateliér na razítku, jímž označoval své produkty, černobílé fotografie na tvrdém papíře. Ti z nás, kterým se takové rodinné památky dostaly do rukou, údivem zatajili dech nad jejich řemeslnou poctivostí a uměleckou kvalitou. Kdo takové štěstí neměl, může se dnes potěšit dobovými snímky díky knížce Blanky Petrákové nazvané Obrázky z lázní / Luhačovice před 100 lety objektivem Brunera-Dvořáka.

Pro pořádek je třeba říci, že ač se dvojjazyčná kniha (všechny české texty jsou v ní přeloženy do němčiny, snad s úmyslem přitáhnout pozornost německy mluvících lázeňských hostů; možná by stačilo obvyklé čtyřjazyčné resumé) dostala na trh koncem loňského roku a v tiráži má pravdivě uveden rok vydání 2017, „Bilder aus dem Bad“ nebyly pořízeny „před 100 lety“, tedy za první světové války. Zachycují lázeňský život v Luhačovicích v časech mírových, tři a čtyři roky před sarajevským atentátem, na sklonku belle époque. Jak vidíme, tady všude – v interiérech i exteriérech – panuje idyla, na Lázeňském náměstí vyhrává sezonní hudba, pánové se špacírkami a dámy s parasoly posedávají, postávají v hloučcích, popocházejí, na jiném snímku lázeňští hosté důstojně třímají pohárky s blahodárnou vincentkou, na dalších zase sportovně zaměřené ženy v dlouhých sukních hrají na kurtu lawn-tennis a téměř zcela obnažení muži se věnují takzvané vzduchoplavbě, což není žádná aviatická disciplína, nýbrž zdravotní tělocvik provozovaný pod širým nebem za každého počasí. I manuálně pracující muži a ženy, plnící minerální vodu do lahví, se tváří skoro svátečně, jako by je jednotvárná dřina ani trochu neubíjela.

Nesmíme se však nechat mýlit a naivně připisovat, řečeno s Nabokovem, „epoše vlastnosti jejích fotografií“. Uniformy-rubáše pro ty, kteří nesmyslně vykrvácejí „za císaře pána a jeho rodinu“ na frontách světového konfliktu, už jsou v té době asi ušity a čekají ve vojenských skladech, avšak tady nikdo na nic takového nemyslí. Všechno teprve bude, i ztroskotání Titaniku. Moravské lázně žijí svým obvyklým letním rytmem a Bruner-Dvořák s profesionální jistotou mačká spoušť.

Historii Luhačovic ve stručných, avšak hutných komentářích k fotografiím fundovaně vykládá Blanka Petráková, upozorňujíc na kdejaký detail, který při letmém pohledu obvykle unikne („Při bližším zkoumání záběru si v levém dolním rohu můžeme všimnout výstražné cedule s nápisem Šaty vláčeti nedovoleno!“), a doplňujíc obrázky informacemi čerpanými odjinud: například ke snímku inhalační místnosti na závěr popisu dodává tuto kuriozitku: „Ke zvýšení účinku procedury se pacientům při skupinové inhalaci doporučoval zpěv. Toho využil i světoznámý skladatel a sběratel lidových písní Leoš Janáček v polovině srpna 1906, když se při své léčbě setkal s Marií Pastorkovou ze Sehradic a přímo v Inhalatoriu si zapsal osm písní, které mu zazpívala.“ Svědomitě také zaznamenává, v čem se zachycená realita liší od skutečnosti dnešní; to se týká nejen již nestojících budov, nýbrž i vybavení těch, které jsou dosud na svém místě, například: „Tekoucí voda v pokojích nebyla, což je zřejmé i z vybavení pokoje porcelánovými umývadly a džbány, v nichž personál přinášel každé ráno čistou vodu. Za zmínku stojí, že osazenstvo Janova domu si muselo vystačit s jedinou toaletou na chodbě pro celé poschodí.“  

Je poněkud překvapivé, že nad snímky z let 1910 a 1911 paní Petráková nepátrala po známých návštěvnících, kteří tehdy v Luhačovicích pobývali a kteří by snad mohli být na skupinových fotografiích zachyceni. Roku 1910 dlel v lázních například Otokar Březina, ubytoval se „ve vile Čechie (nedaleko nádraží)“, jak můžeme číst v jeho korespondenci, sezonu hodnotil jako slabou („mnoho bytů prázdných, i v Smetanově domě jsou malé pokoje za přístupnou cenu“, ovšem v neděli „bývá v hotelích přeplněno“), neměl štěstí na počasí, posteskl si, že dny jsou „smutné, sychravé, slunce málo“. Básníkovu tvář ovšem na záběrech z kolonády nehledejme, v Luhačovicích se s Rudolfem Brunerem-Dvořákem pravděpodobně minul (respektive s jeho bratrem Jaroslavem; firma, v níž pracovali oba sourozenci, se jmenovala po starším z nich), pobyt mu začal 5. července a skončil 8. srpna. A o tom, že přijel „věhlasný fotograf z Prahy“, informovaly lázeňské noviny až 21. srpna.

Brunerem (nebo Brunery) zastavený čas přináší, jak se říkává i psává, „cenné svědectví“ o minulých časech, současně pobaví i komickými prvky, jedním z nich je třeba „vysokofrekvenční přístroj v ordinaci dr. Votruby“. Válcovitou klec, v níž stojí ve světlém vycházkovém obleku nepojmenovaný pacient a odhodlaně se vystavuje účinkům působení střídavého proudu, si docela snadno představíme na jevišti Divadla Járy Cimrmana.

V úvodní studii vyslovil historik fotografie Pavel Scheufler jednoznačné hodnocení: „V dějinách fotografie českých zemí náleží fotografická firma Bruner-Dvořák k těm nejvýznamnějším. Její zakladatel, Rudolf Bruner-Dvořák, patří jako průkopník fotografické reportáže k nejvýznamnějším českým fotografům vůbec.“ Digitalizované a „pracnou digitální retuší“ vyčištěné fotografie („historický fotograf by je také retušoval, profesionální čest by mu nedovolila prezentovat své práce nečisté“) se díky kvalitně vytištěné knize přenesly do jiného století, než bylo to, v němž a pro nějž vznikly. Nakladatelství zaslouží pochvalu, obešlo se bez finanční pomoci ministerstva kultury. A nad jedním zrcadlově převráceným snímkem na str. 20 snad přimhuřme oko, je to ostatně zvětšený výřez. Na str. 73 už je všechno v pořádku.              

Blanka Petráková: Obrázky z lázní / Luhačovice před 100 lety objektivem Brunera-Dvořáka. Nakladatelství Archa, Zlín 2017, 135 str.