Sociální demokraté budou jednat s ANO o vládě, vítězné hnutí jim nabídlo pět ministerstev včetně resortu vnitra. Nad Českem se rozzářily červánky stability. Dobře je už teď – a bude ještě líp. ČSSD si vybrala vrabce v hrsti, podíl na výkonné moci a z toho plynoucí výhody, nějakou strategickou vizi, která by vytyčila dlouhodobější perspektivu, se rozhodla nesledovat. Skutečnost, že i výsledek hlasování o postupu ve vztahu k ANO byl docela těsný, napovídá, že sociální demokracie bude i nadále rozdělená, na pokraji vnitrostranického konfliktu, známe ji takovou roky. Ochotou dohodnout se projevili také sociální demokraté, řekněme, historický optimismus, důvěru v to, že Andrej Babiš své případné závazky vůči ČSSD dodrží, nebude využívat v situaci, kdy bude mít v záloze ještě jednoho partnera – Okamurovu SPD. 

Sociální demokraté také vstupují do vlády, která bude závislá na podpoře komunistů, ti již vypočítávají, do čeho všeho hodlají v budoucnu mluvit. Rozhodnutí stranického předsednictva se dá brát jako svého druhu odpověď na dilema, jež sociální demokracii tížilo dlouhou dobu, snad i otázku identity. Česká levice se po pádu komunismu vyvíjela jinak než třeba v Polsku a Maďarsku, kde se někdejší vládní strany transformovaly z režimních komunistů na sociální demokraty (socialisty) a staly se součástí systému, v němž představovaly levicový pól. Čeští komunisté na takovou proměnu neměli lidi ani intelektuální kapacitu, v rámci bývalého východního bloku patřili k rigidním silám, po sovětské okupaci se „očistili“ od rozvratných živlů, úspěšně se zbavili schopnosti myslet.

Obnovená sociální demokracie se zpočátku prezentovala jako síla nekomunistická, nebo dokonce antikomunistická, k většímu úspěchu ji dovedl ale až předseda Miloš Zeman, který bral členy a hlasy všude – i někdejší Sládkovy republikány označoval za zdivočelé sociální demokraty. Do strany vstupovali lidé, kteří dělali kariéry už v době komunismu, někdejší režimní funkcionář byl nejbližším spolupracovníkem sociálnědemokratického premiéra. Tenhle rozkol pro ČSSD zůstal charakteristický i nadále, ČSSD byla strana tak trochu systémová a tak trochu proti němu. Na konci éry pravicových vlád premiérů Topolánka a Nečase bojovala intelektuálnější levice za konec ostrakizace komunistů v české politice, dnes by tito „anti-antikomunisté“ měli slavit, jejich tehdejší cíl byl dosažen.

Sociální demokraté vstoupili do formace protisystémových stran, v níž budou představovat tu početně nejslabší složku, navíc permanentně ohroženou tím, že bude vyměněna za další extremisty, kteří na svou příležitost čekají. A možná ČSSD do téhle party nakonec patří, úspěch ANO byl založen na schopnosti přetáhnout voliče právě sociálním demokratům a komunistům, ty tři strany k sobě mají nějakým způsobem blízko. Vláda s důvěrou tedy zřejmě bude, nemám ale dojem, že by to aktérům běžícího jednání (snad kromě komunistů) přinášelo nějaké velké štěstí. Pro všechny je rodící se konstelace v něčem obtížná. Srdce kvůli tomu ale člověku krvácet skutečně nemusí.