Architekty ten požadavek na dlouhou dobu znervóznil. Při první zmínce o tom, že plánovaný soubor sociálního bydlení má splňovat přísná pravidla pro certifikaci pasivních domů, jim totiž na mysli vytanuly neforemné krabice, u kterých jdou jakékoli architektonické ambice stranou na úkor pragmatické honby za energetickým štítkem. Bylo potřeba hodně tvůrčí práce, neústupného vyjednávání a inovativních řešení, po dlouhé bitvě se ale podařilo uskutečnit projekt, který vyvrací hned několik stereotypů o tom, co je kvalitní soudobá architektura.

Prosadit si svoje

Velká Británie se stejně jako mnohé další evropské země včetně České republiky potýká se stále rostoucími cenami bydlení, které vedou k největší krizi za poslední dekády. Z toho důvodu se začíná opět prosazovat výstavba obecních sociálních bytů, majících právě v Británii silnou tradici. A protože dobrých příkladů je z poslední doby stále pramálo, vzbudil projekt sociálního bydlení ve východoanglickém městě Norwich obrovskou pozornost. Jde totiž o ukázku příkladné spolupráce veřejného zadavatele a schopných architektů, která může k podobnému kroku inspirovat města a obce prakticky po celém světě.

Při promýšlení areálu sociálního bydlení nedaleko centra Norwiche se londýnské architektonické studio Mikhail Riches ve spolupráci s architektkou Cathy Hawlyovou inspirovalo urbanismem tradičních viktoriánských čtvrtí. Všimli si totiž, že jeden takový soubor je mezi místními mnohem oblíbenější než dlouhé bloky z poválečného období. Primárním cílem architektů bylo vytvořit obyčejné ulice klasických rozměrů. Narazili však na jeden zásadní problém. Stavební legislativa jim totiž nařizovala odstup proti sobě stojících domů minimálně jedenadvacet metrů – viktoriánská městská zástavba takového typu se ale zakládá na rozestupech o celých sedm metrů kratších. Díky vytrvalé argumentaci odvolávající se právě na historické části měst si ale architekti nakonec dokázali prosadit výjimku. Jde o rozšířený paradox známý také z českého prostředí, kde stavební úřady nepovolují časem prověřený typ zástavby vytvářející příjemné město. Třeba v Praze bylo donedávna nemožné stavět klasické bloky typu Vinohrad kvůli tomu, že byty v nich by nesplňovaly současné normy na proslunění.

Ušetřit

Menší rozestupy umožnily architektům umístit na hektarový pozemek víc bytů a zároveň věnovat celou čtvrtinu území sdíleným prostorům s alejemi stromů a lavičkami, které se táhnou mezi zadními částmi řadových domů. Hodí se jak k bezpečnému hraní dětí, tak k posezení sousedů – pokud chtějí soukromí, mají k dispozici klasické zadní zahrádky. Jde o jasný důkaz toho, že vyšší hustota zastavění nemusí být na úkor kvality bydlení. Celkem tu vzniklo pětačtyřicet řadových dvoupatrových domů, které vždy ukončují o patro vyšší domy nabízející dohromady šedesát bytů.

Zásadním kritériem ze strany zadavatele byla energetická pasivita všech budov, která se stanovuje na základě různých požadavků. Jde třeba o spotřebu energie na vytápění nebo tzv. „neprůvzdušnost“ budovy – kvůli té nesměly být například integrovány poštovní schránky do vchodových dveří, jak bývá v Anglii zvykem. Všechny domy jsou proto orientované na jih a jejich střechy architekti nechali důmyslně seříznout právě pod takovým úhlem, aby dovolovaly slunečním paprskům dopadat i na budovy stojící za nimi. Důsledné dodržení všech kritérií se výrazně projevuje na účtech místních nájemníků za energie – ty jsou v Goldsmith Street o sedmdesát (!) procent nižší, než je průměr anglických domácností.

Architekti spolu s Norwichem na tomto příkladě ukázali, že je možné zrealizovat sociální bydlení s garantovaným nájmem, navíc v pasivním energetickém standardu a z obecní kasy, na špičkové architektonické úrovni. Zaslouženě proto loni získali jedno z nejprestižnějších oborových ocenění, Stirlingovu cenu, udělovanou Královským institutem britských architektů. Velká architektura může prostě vznikat kdekoli bez ohledu na typ zadání nebo výši rozpočtu.