Francouzský prezident Macron, který se nyní musí vypořádávat s hrozbou nábožensky motivovaného terorismu ve své zemi, narazil na nevítanou věc: anglosaský tisk jej v jeho zápasu o svobodu projevu tak úplně nepodporuje. Takové vlajkové lodi, jako jsou Washington Post, New York Times a Financial Times, otiskly úvodníky a komentáře, ve kterých se pozastavují nad tím, proč si Francie „odcizuje“ muslimy zobrazováním proroka Mohameda a proč řeší nějakou svobodu kreslení místo „systémového rasismu“. Macronovi ministři prý mluví jako „krajní pravice“, Macronův přístup k médiím je „trumpovský“ a vůbec schází jen kousek k tomu, obvinit francouzského prezidenta z rasismu.

Macrona tento přístup pochopitelně rozzuřil, od velkých zpravodajských institucí Západu čekal spíše podporu než ostřelování zezadu, navíc tak ošemetně psané, že nemá daleko k ospravedlňování terorismu. Po reakci Elysejského paláce stáhly nakonec Financial Times jeden článek ze svých stránek úplně a New York Times vydaly podivně kňučivou stížnost, která svědčí o nepochopení podstaty problému. Francouzští čtenáři jim v komentářové sekci také dávají co proto.

Jádro věci je jinde. Filozof Montesquieu, také Francouz, kdysi řekl, že kdyby trojúhelníky měly boha, byl by třírohý. Podobně jako ony hypotetické zbožné trojúhelníky, ani novináři nedokážou mnohdy vyhlédnout za horizont své vlastní každodenní existence. A ten je v anglosaském světě plně určen „kulturní válkou“ mezi konzervativci a progresivisty, přičemž v redakcích oněch dříve vysoce prestižních listů sedí téměř výlučně ti druzí.

Součástí progresivního kánonu je extrémní, až obsesivně neurotická snaha neurazit nikoho, kdo na aktuálním žebříčku utlačovaných požívá menšinového statusu, jakož i tendence připisovat všechny problémy světa bělochům, zejména pak těm mocným. Ideální mocný běloch v tomto progresivním světě pak vypadá jako Justin Trudeau, neustále připravený couvat, omlouvat se a dělat ústupky ve jménu tolerance a různorodosti. Představa, že by příslušníci menšin mohli dělat něco jiného než reagovat na útlak ze strany bělochů, nebo že by dokonce sami od sebe mohli plánovat zlé a násilné činy, je v tomto vidění světa nevýslovným tabu, jehož porušení by ukončilo kariéru viníka.

Tenhle sebestředný pohled je dítětem určitého luxusu: Amerika a Kanada zatím nemají natolik etablované džihádistické komunity, aby čelily skutečně vážnému ohrožení zevnitř. A žádný americký žurnalista nezahynul na americké půdě rukama islámsky motivovaného teroristy; když už, musel se za tím osudem vypravit na Blízký východ, jako Daniel Pearl, a to zase zapadá do stereotypního pojetí Západu coby imperiální kultury, která si rekrutuje nové nepřátele hrubými zásahy do cizích zemí. Ne že by to byla naprostá nepravda, ale polopravdy jsou pro pochopení světa snad zhoubnější než úplné lži. Motivací teroristů, kteří zabíjejí lidi kvůli karikaturám, není msta za válečná tažení, ale snaha prosadit podrobení nevěřících islámským zákonům a islámským zákazům. Chtějí, abychom parafrázovali jeden nepříliš svatý text, zasít hrůzu do srdcí nepřátel.

V tomto úsilí jim bohužel progresivní novináři z anglosaského světa pomáhají způsobem, za který je kdysi jiný velký zabiják, Lenin, označil za „užitečné idioty“. Snad je to tím, že s ústupem Trumpa ze scény potřebují nový terč; snad je to naivní sebejistotou, že žádný z autorů píšících na progresivní straně velké kulturní války se nemůže stát obětí džihádu, tak jako se jimi stali návštěvníci Bataclanu.

Jisté je, že progresivismus a liberalismus se po letech obtížné koexistence definitivně rozcházejí. V progresivním světě nikdo jako nevinný Francouz nebo Američan vlastně neexistuje, nenarodil-li se s těmi správnými neměnnými charakteristikami.

Liberálové, dávejte pozor. Lidé, kteří nad uříznutou hlavou učitele meditují o tom, jakým způsobem si to vlastně on a celá jeho země zasloužili, nejsou vaši přátelé. Dokonce ani neutrální sousedi. Ten správný pojem pro takového jedince je „nepřítel“.