O tom, která z kapitol vývoje architektury dokáže spolehlivě zažehnout nejbouřlivější společenské diskuse, není pochyb. Pohled na brutalismus a obecně poválečnou architekturu u nás rozděluje nejen laickou, ale v mnohých případech i odbornou veřejnost. Aktuální výstava Národní galerie ve Veletržním paláci olej do ohně nepřilévá, snaží se objasnit hlavní kvality stále nepochopených a zatracovaných staveb z období šedesátých až osmdesátých let minulého století.

Béton brut

Do pytle s nášivkou brutalismus se dnes běžně házejí všechny stavby z poválečného období, které nějakým způsobem vybočují. Jedni tím poukazují na příliš agresivní (a pokleslý) charakter takové architektury, druhé k tomu vede motivace zdůraznit její mezinárodní význam. Pokud se ale bavíme o českém (respektive československém) kontextu, je takové škatulkování mnohem složitější. Brutalismus se totiž plně rozvíjel od poloviny padesátých let především na Západě, ke kterému čeští architekti sice vzhlíželi, plnohodnotnou součástí stylu se ale ze zřejmých důvodů stát nemohli.

Základní charakteristiky brutalismu definoval anglický teoretik a kritik architektury Reyner Banham, podle kterého se takové stavby zakládají v první řadě na své výrazné hmotě a celkovém obrazu, autenticitě materiálů a odhalené konstrukci. Takovým filtrem by moc českých poválečných staveb neprošlo, u nás se totiž brutalismus uplatňoval v mnohem „rozvolněnějších“ a ne tak radikálních podobách. Autoři výstavy tento odborný nesoulad mezi prezentovanými stavbami a názvem výstavy přiznávají, přesto ale jde podle nich o „přiléhavé označení“, protože „architektura těchto staveb bývá přímočará, nekašírovaná, materiálově ‚surová‘ a formálně výrazná“ (což samozřejmě sedí). Brutalismus se tak do názvu výstavy mohl dostat z ryze praktických důvodů – tento pojem dnes zkrátka táhne.

Objevit kvality

Expozice výstavy poutavým zpracováním představuje jedny z nejzásadnějších architektonických projektů, které v Praze mezi šedesátými a osmdesátými lety vznikly (jak fyzicky, tak pouze na papíře). Vybrané stavby ukazuje na dobových fotografiích, jiné pak na základě modelů a velkorozměrných výkresů. To značně napomáhá samotnému pochopení hodnoty těchto staveb, protože naprostá většina z nich je dnes v tristním stavu – ať už vlivem dlouhodobého neudržování, nebo (v horším případě) zcela necitlivou přestavbou. Oba případy dávají přitom munici do rukou odpůrců těchto staveb, neboť ty jsou často obaleny nejrůznějším balastem zamlžujícím původní řešení, jejich okolí kolemjdoucí spíš odrazuje a také interiéry dostaly v mnohých případech značně na frak. Právě tyto tři roviny jsou přitom zcela zásadní pro všechny vystavené stavby, kterým jejich autoři věnovali mimořádnou pozornost.

Zcela zásadní kapitolou drtivé většiny staveb z toho období je úzká spolupráce mezi architekty, umělci, výtvarníky i statiky. Přední umělci své doby doplňovali stavby autorsky osobitými sochami v exteriérech i interiérech, podíleli se na řešení povrchů v podobě mozaik, obkladů, podhledů a dalších povrchů, zpracovávali schodiště, zábradlí nebo vstupy. Důležité stavby se v té době pojímaly jako jedno kompaktní dílo od a do zet, takže mohl vznikat nefalšovaný Gesamtkunswerk – spojení architektury, umění a interiérového designu v jeden celek. Dnes už si architekti mohou nechat leda zdát o promýšlení svých projektů po křesla a lustry. Nejvýznamnější příklad takto propracované budovy představuje hotel Praha (zbouraný před šesti lety) a karlovarský hotel Thermal, který aktuálně prochází naprosto hulvátskou rekonstrukcí. Na výstavě najdeme také několik uměleckých děl autorů, kteří s architekty běžně spolupracovali. Jmenovat můžeme třeba Miloslava Chlupáče nebo Josefa Klimeše.

Zvyšující se zájem o poválečnou architekturu se ovšem stále nepromítá do kultivovaného zacházení s těmito budovami. Zcela totiž chybí systematický přístup k jejich ochraně. Význam konkrétních staveb se začíná zdůrazňovat až v momentě, kdy jim hrozí faktická likvidace. Kvalitní budovy tady máme – je ale potřeba namísto vyhrocených sporů najít shodu na tom, které z nich si památkovou ochranu zaslouží, a podle toho se k nim také začít chovat. Předtím, než si je budeme připomínat už jen v obrázkových publikacích.