Na sociálních sítích došlo v minulých týdnech k relativně hojnému výskytu projevů radosti (Ano! Někdo měl radost! Proč jste s tím něco neudělali! Teď už je pozdě!). Způsobil ji svými výkony, vystupováním a vůbec „uměleckým dojmem“ český basketbalový tým, který na mistrovství světa v Číně dosáhl až na dříve nemyslitelné šesté místo. Cesta k němu nebyla nijak ušmudlaná, podepřená rozmarem náhody. Vedla přes slavná vítězství a heroické porážky. V mnoha uživatelích (včetně mě) to probudilo intenzivní zájem o košíkovou, který do té doby prožívali způsobem maximálně latentním. Ten zájem navíc překračoval politické dělicí linie, přitom je známo, že basketbal je sport vyhraněně pravicový, anžto ho hrával prezident Václav Klaus. To okouzlení šlo snadno pochopit a snadno sdílet – příběh o outsiderech, kteří to natřou světu, zahřeje u srdce i v kině, natožpak v realitě. Jeden pak na něj reaguje nevěřícnými statusy, slovy o basketbalové „pohádce“ třeba. A zrovna tohle „pohádkářství“ při referování o sporu mě mírně vytáčí. Zvlášť v českém kontextu, kde slova pohádka, pohádkový se používají pro popisování jevů, které jako kdyby nebyly z tohoto světa, nepatřily do něj, hodily se pro dětskou imaginaci, která by měla být ušetřená konfrontace s krutou skutečností a tak dále. Úkazy jako český basketbalový tým jsou stejně reálné, stejně všední jako třeba cynická politika. Nemusejí se kvůli nim dít zázraky, stačí, když se někdo nějak rozhodne – chci být takový. A snaží se ten záměr naplnit. Původní pohádky navíc nejsou nějaké od reality odtržené ťuťu ňuňu, ale metaforické, básnivé vyjádření té reality, včetně jejích nejhlubších vrstev. Jenom abychom si rozuměli.

Konfrontačnější debaty se na sítích vedly – a teď se podržte – o přechylování ženských příjmení. Rozpoutal ji rozhovor s jazykovědcem Karlem Olivou, který se v něm stavěl skepticky k tužbám žen, jež nechtějí žít v domnění (ne nutně oprávněném), že z nich tvar příjmení dělá partnerův majetek. Pan Oliva mimo jiné argumentoval snahami etablovat ještě další gendery, pro něž by se musel hledat odpovídající tvar… No. Tohle v Česku zatím zrovna nehoří. Odvážím se vstoupit na to minové pole. Instinktivně jsem nakloněn tomu dopřát každému, ať se jmenuje, jak chce. Navíc při pokračujícímu „zmezinárodňování“ života v Česku se tomu asi nedá vyhnout – je zbytečné komplikovat život třeba Češce dlouhodobě žijící v Anglii, kam se provdala, tím, že se v nové a staré vlasti bude jmenovat různě. A vůbec. Zároveň se donekonečna v podobných debatách opakuje, že se jazyk vyvíjí. Ano. Troufám si ale tvrdit, že se vyvíjí tak, aby komunikace v něm byla jednodušší a přehlednější. Nejsem jazykovědec, ale mám nekvalifikovaný dojem, že situací, v nichž by použití nepřechýleného ženského příjmení způsobilo nějakou komplikaci či nepochopení, je únosně málo. Věty typu „Hrdá a Vonásek (myšleno dvě dámy) šly nakoupit“ by mě tedy za uši tahaly, to rozhodně. V podobných střetech mezi „silami pokroku a silami reakce“ se lidé většinou rychle rozřadí na naučené strany, zrovna v tomhle by ale zpátečníci mého typu mohli projevit trochu ochoty ke kompromisu. Přinejmenším ochoty vyslechnout, jak by to nepřechylování mělo vypadat. S tou pro některé vytouženou svobodou vybrat si jméno, „jmenovat se, jak chci“, je to ale složitější. Bude platit především pro ženy, které se rozhodnou v tom hypotetickém případě, že se od povinného přechylování ustoupí. Méně už pro jejich dcery, za něž o tvaru příjmení rozhodnou maminky. Ona totiž ta svoboda „jmenovat se, jak chci“ je značně iluzorní. Křestní jméno, jímž je člověk oslovován nejčastěji, pod nímž mu bude žít v myšlenkách blízkých, lidem zcela direktivně vybírají rodiče. Bytost, která ho bude celý život vláčet (pokud nebude ochotná absolvovat byrokratickou proceduru a hodně si zkomplikovat život), není schopna k tomu říct ani ň, když se to děje. A příjmení po jednom z nich dítě zdědí. A je to tak správně, mimo jiné to vyjadřuje sílu a důležitost otisku rodiny, který si člověk životem nese. Přítomnost či absence toho sporného –ová na základu věci nic nemění.