Primárky amerických demokratů zatím nedaly jasnou odpověď na otázku, kdo má šanci porazit Trumpa. Ale v osobě „New Age“ kandidátky Marianne Williamsonové vynesly první osobnost, jež si zaslouží být považována za autentického Antitrumpa.

Od debat prezidentských aspirantů americké Demokratické strany se dala čekat úmorná podívaná. Uchazečů se letos nebývale urodilo. Národní demokratický výbor stanovil pro účast na debatách omezující podmínky (měřené podporou v průzkumech a počtem a geografickým rozptylem finančních dárců), ale i tímto sítem prošlo dvacet kandidátů. Ty výbor rozdělil na dvě poloviny, které debatovaly zvlášť, přičemž favority (měřeno průzkumy) namíchal do obou skupin. Tento zoufalý pokus o férovost sliboval dva úmorné večery, jež se nesnesitelně povlečou, a stejně se pomalu nikdo nedostane ke slovu. A diváci budou muset strpět řadu snaživců, jejichž jména nemají důvod si zapamatovat, ale ty uchazeče, z nichž na 99 procent vzejde konečný kandidát, neuvidí pohromadě.

Ta skupinka už se vydělila. Senátor Bernie Sanders, socialista, který minule zavařil Hillary Clintonové. Sanders jako jediný má v zádech něco, co si zaslouží být nazýváno hnutím; inspiruje nejmladší generaci demokratických aktivistů. Senátorka Elizabeth Warrenová, ekonomka, která nyní okopírovala víceméně všechny Sandersovy nejradikálnější návrhy. Sanders je socialista a ani není člen Demokratické strany; Warrenová socialistka není. Sanders je celoživotní tvrdošíjný radikální outsider; Warrenová byla univerzitní profesorka a pak měla funkci v Obamově administrativě. Zatímco tedy Sanders představuje pro demokratickou starou gardu nájezdníka zvenčí, Warrenová je pro ně přece jen uklidňující – ač si osvojila radikální program, je to lidský typ, který znají.

Pak je tu Kamala Harrisová, senátorka, bývalá kalifornská nejvyšší státní zástupkyně a nejfavorizovanější černoška v soutěži (její otec pochází z Jamajky, rodina její matky z Indie). Ale pronásleduje ji ta okolnost, že v Kalifornii bývala mnohem tradičnější zastánkyně práva a pořádku, než jak se v dnešní progresivní době tváří. Harrisová je politický typ Billa Clintona – oportunistka, která umí perfektně šplhat v systému a má čich pro atmosféru doby. Ale Clintonův politický talent zdaleka nemá.

A pak je tu bývalý viceprezident Joe Biden, jehož image je tak odtržená od priorit mladých aktivistů a mainstreamových médií, že bychom na něj málem zapomněli – až na to, že vede v průzkumech.

Kdo z nich ale může porazit Trumpa, to si nikdo netroufá předpovídat.

A přece se z debat vynořil někdo zajímavý, postava velmi trumpovská – ale ne v tom smyslu, jaký člověka nejdřív napadne.

Koho si při poslední debatě Američané nejvíce googlili? Kdo v jejím průběhu získal nejvíc sledovatelů na Twitteru? Jmenuje se Marianne Williamsonová a doteď nebyla politička. Je to typ, který se jinde než v USA málokdy stane slavným, natož pak uchazečem o prezidentský úřad (tedy, uchází se o něj pravidelně velké množství bizarních typů, ale nedostávají se takhle daleko). Marianne Williamsonová je motivační spíkr, duchovní učitelka, guru. A je ve svém oboru úspěšná. Několik jejích knih bylo na špičce žebříčku bestsellerů – ovšem v kategoriích, jež bývají v knihkupectvích v sekcích označených „New Age“ nebo „Self-help“. Po Jordanu Petersonovi je to tedy další jméno z posledně jmenované kategorie, o němž svět ještě uslyší.

Williamsonová patří do svébytného amerického myšlenkového proudu s dlouhou tradicí. Americké kolonie koneckonců vznikly ve jménu náboženské svobody a duchovno v této zemi pak mutovalo nebývalým způsobem. Její tradice začíná třeba u transcendentalistů, určitě do ní patří hnutí jako Křesťanská věda Mary Bakerové Eddyové, napájí se vedle tradičních náboženství třeba teozofií, po druhé světové válce pak přišla injekce indických guruů, buddhismu, neortodoxních psychoanalytiků a kdovíčeho ještě. Patří sem na jedné straně unitářství, na druhé straně třeba Norman Vincent Peale, autor knihy Síla pozitivního myšlení, který dodával duchovní potravu stravitelnou pro kapitalisty a republikány a jehož posluchačem byl i Donald Trump.

Williamsonová označuje za svou učitelku Helen Schucmanovou, autorku knihy Kurz zázraků, jejíž učení popisuje jeden článek takto: „Každý je Boží dítě, naše samostatná ega jsou iluzí a jednoho dne se probudíme do stavu věčné lásky.“ Schucmanová tvrdí, že jí knihu nadiktoval přímo Ježíš.

Ale protože je to Amerika, jsou podobná tvrzení kombinována s praktičností. Peale mimo jiné napsal: „Zformujte a vtiskněte si nesmazatelně do své mysli mentální obraz sebe jako úspěšného. Nikdy o sobě neuvažujte jako o tom, kdo neuspěl, nikdy nepochybujte o skutečnosti onoho mentálního obrazu… Připomínejte si, že Bůh je s vámi a nic vás nemůže porazit. Věřte, že nyní ZÍSKÁVÁTE sílu od něj.“ To by Trump mohl opakovat i s těmi velkými písmeny.

Williamsonová uplatňuje představu, že realita se poddá dostatečně energické mysli, jiným směrem, k duchovnímu i fyzickému zdraví. Nezacházela tak daleko jako někteří jiní učitelé, kteří přímo vyzývali nemocné k odmítnutí moderní medicíny. Nebo to aspoň tvrdí – obvinění z odmítání očkování a diet jsou ta, jež musí odrážet nejčastěji. Ale, jakkoli díky ní asi poprvé v historii prezidentských debat zazněla slova „sebeaktualizace“ a „holistický“, zároveň zůstávala překvapivě oběma nohama na zemi.

I Williamsonová se hlásí, když je dotázána, k nejradikálnějším návrhům, v nichž se nyní demokraté předhánějí: k novému zelenému údělu, socialistickému zdravotnictví a podobně. Ale vždy dá najevo, že podstata věci je v něčem jiném – v duchovním probuzení. Její některé výroky jsou tak odzbrojující, že chvíli nevíte, jestli si nedělá legraci. Třeba když byla dotázána, zda podporuje koncept zrušení hranic: „Neznám nikoho progresivního, kdo prosazuje otevřené hranice, ale prosazujeme otevřená srdce.“ Ale její vysvětlení, proč považuje svůj politický přístup za realistický, si zaslouží sluchu.

Tvrdí, že Donald Trump je fenomén, kterého neporazí lidé s lepšími programy, neporazí ho insideři, neporazí ho ti, jimž se v angličtině říká wonk – expert z think-tanku nebo univerzity, který umí sypat statistiky z rukávu a nezná problém, který by nevyřešila chytřejší regulace a vyladění parametrů. „Pokud si myslíte, že všechna tahle wonkovština („wonkiness“) si poradí s temnými psychickými silami kolektivizované nenávisti, které tento prezident (Trump) v zemi vynáší na povrch, pak se obávám, že demokraté mají před sebou velmi temné dny,“ smetla ze stolu učené spory svých kolegů při poslední debatě. „Temné psychické síly“ a odmítnutí wonkovštiny se okamžitě staly motivem nesčetných memů na internetu a navázaly na její podobně virální moment z předchozí debaty:

„Donalda Trumpa neporazí jen insiderské politické řeči. Neporazí jen tak někdo, kdo má plány. Porazí ho někdo, kdo chápe, co ten člověk udělal. Ten člověk sáhl do psýché amerického lidu a zapřáhl strach pro politické účely.“ A pak se obrátila přímo na Trumpa: „Zapřáhl jste strach pro politické účely, a to může odvrátit jedině láska. Takže, pane, já mám cit pro to, co děláte. Zapřáhnu pro politické účely lásku. Na tomto poli se vám postavím. A, pane, láska zvítězí.“

Wonkové pochopitelně její urážky opětují, a to s veškerou šprtounskou zakyslostí, jaké jsou schopni. „Marianne Williamsonová není legrační. Je děsivá,“ varoval komentátor přední tribuny levicových wonků, portálu Vox. „Není přítelkyní levice,“ varoval další levicový autor, jenž ji obvinil z maskovaného neoliberalismu.

Nelze se tomu divit. Williamsonová pronikla mezi dvacítku zkušených politiků na pódiu, aniž si odkroutila léta ve stranických či aktivistických strukturách a aniž činila výrazné úlitby módní ideologii intersekcionality (je pozoruhodné, jak málo se v dnešní době posedlosti identitou mluví o tom, že by byla první židovskou prezidentkou). Je vetřelec, kterého se snaží politicko-aktivistická bublina vyvrhnout.

V tom se vynořuje dráždivá paralela s Donaldem Trumpem. I on šokoval profesionály blahovolným ignorováním republikánských wonků. I on mluvil jazykem odjinud a spoléhal se na svůj instinkt místo na průzkumy. I on projevoval schopnost nacházet společnou řeč s obyčejnými voliči bez ohledu na své zcela odlišné sociální postavení. Jeden reportér v zákulisí debat příznačně zaznamenal, že zatímco moderátoři a analytici k ní přistupují s nedůvěrou a úšklebky, technici, maskérky a další obslužný personál ji miluje.

Williamsonová je navíc přece jen ochotnější vnímat odborné názory a informace než Trump. Ne že by je negovala, ale obchází je a zdůrazňuje něco jiného – například u zdravotnictví prevenci. Nemáme péči o zdraví, ale péči o nemoci, říká. Na rozdíl od mladých socialistických radikálů taky není nakažena paušální kritikou amerického experimentu. Pokud něčím patří k americkému politickému radikalismu, pak je to radikalismus z doby před 60. léty minulého století, který chápal svůj cíl jako dotažení nenaplněného příslibu amerických ideálů, a ne jejich odmítnutí. Williamsonová zjevně nevidí rozpor mezi svou postmoderní spiritualitou a americkou ústavou a jejími autory, na které se pravidelně odvolává. Rozhodně taky neškodí, že má ve veřejném vystupování léta praxe. Má příjemný hlas a projev, na němž je dokonce cosi elegantně starosvětského – jeden posluchač to charakterizoval slovy „jako by právě dala kopačky Humphreymu Bogartovi“. A ve svých sedmašedesáti letech vypadá tak, jak fanoušci tajně sní, že bude Lana Del Rey vypadat v padesáti.

Wonkové mohou kroutit hlavou nad jejími slovy o lásce a temných silách, ale veřejnost, odkojená Hvězdnými válkami a počítačovými hrami a sledující Hru o trůny, rozumí. Tento jazyk k nim promlouvá bezprostředněji než powerpointové prezentace. A v současném americkém kontextu je méně praštěný, než se na první pohled zdá. Je to prostě odmítnutí technokracie a radikálního individualismu, je to hledání společenství na základě toho, co společně milujeme. Svatý Augustin by nic nenamítal. A pak, bizarnost jejího přístupu je třeba poměřovat konkurencí. Při debatě například newyorská senátorka Gillibrandová tvrdila, že porazí Trumpa tak, že bude těm bílým předměstským ženám, které ho minule volily, vysvětlovat, co je to „bílé privilegium“. Vedle toho „zapřažení sil lásky“ rozhodně nepůsobí šíleněji. A že její nápady jsou nereálné? Většina těch, kdo volili Trumpa, taky věděla, že Mexiko stavbu zdi na hranici nezaplatí.

A ještě něčím je Williamsonová zajímavá: těžko bychom hledali na světové scéně posledních desetiletí politika bližšího Václavu Havlovi. Samozřejmě ne životopisem. Ale že všem technokratickým řešením musí předcházet změna vědomí, to jsme přece četli v mnoha jeho projevech. Tato vzletná rétorika neznamenala, jak dobře víme, že by Havlovi chyběl cit pro praktickou politiku. Ale měl potřebu ji zasazovat do nějakého příběhu společenství – všelidského i českého. A i on se uměl dotknout srdcí lidí, kteří nebyli ani milionářskými syny, ani slavnými dramatiky, ani disidenty. Určitě by si rozuměli, Havla zajímala ezoterika i tajemné ženy. A že pravda a láska zvítězí nad lží na nenávistí, to může klidně Williamsonová říct v příští debatě, pokud se do ní probojuje.